3 


Městská knihovna v Praze 


Jules 
Verne 


Pět neděl 
v baloně 


PRAHA 201 3 


■ ■ Městská 
* knihovna 
v Praze 


ujcujeme: ^^^J 

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / 

hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy 


Zpřístupňujeme: 

wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / 
e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu 

setkání s autory / přednášky / koncerty / 
filmová představení / výstavy / 
aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení 


www.mlp.cz 

knihovna@mlp.cz 
www.facebook.com/knihovna 
www. e-knihovna.cz 


Znění tohoto textu vychází z díla Pět neděl v baloně tak, jak bylo 
vydáno nakladatelstvím Jos. R. Vilímka v roce 1923 (VERNE, Jules. 
Pět neděl v baloně. Přel. František PELIKÁN. Ilustr. Edouard RIOU 
a Henri de MONTAUT. 4. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1923. 231 s.). 

Autorem portrétu Julese Věrna na obálce e-knihy je Gaspard-Felix 
Tournachon. 


PLiBLIC 
□OMAIN 


Text díla (Jules Verne: Pět neděl v baloně) a ilustrace (Edouard Riou a Henri de 
Montaut), publikované Městskou knihovnou v Praze, nejsou vázány autorskými 

právy. 


Citační záznam této e-knihy: 

VERNE, Jules. Pět neděl v baloně [online]. Přel. František PELIKÁN. 
Ilustr. Édouard RIOU a Henri de MONTAUT. VMKP 1. vyd. 
Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace 
e-knihy - př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: 

http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/95/21/45/pet_nedel_v_balone. 
pdf. 


Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, 
podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně- 
Zachovejte licenci 3.0 Česko . 


Verze 1.0 z 11. 9. 2013. 


Upozornění pro čtenáře 

Tato e-kniha obsahuje poznámky pod čarou, které nejsou 
hypertextově provázány. 

Text poznámky pod čarou je umístěn na dolním okraji každé 
stránky, ve které je v textu zvýrazněno číslo poznámky pod čarou 
(např.: Texte). 


2 Text poznámky pod čarou. 


OBSAH 


Upozorněni pro čtenáře 4 

I 7 

II 13 

III 16 

IV 23 

V 27 

VI 33 

VII 37 

VIII 42 

IX 47 

X 52 

XI 56 

XII 61 

XIII 69 

XIV 74 

XV 82 

XVI 92 

XVII 99 

XVIII 106 

XIX 114 

XX 119 

XXI 125 

XXII 132 

XXIII 139 

XXIV 145 

XXV 151 

XXVI 156 

XXVII 162 

XXVIII 168 

XXIX 173 

XXX 179 

XXXI 185 

XXXII 190 

XXXIII 196 

XXXIV 202 


5 


XXXV 206 

XXXVI 214 

XXXVII 219 

XXXVIII 225 

XXXIX 231 

XL 236 

XLI 240 

XLII 247 

XLIII 251 

XLIV 259 


6 


I. 


Konec řeči provázené hlučnou pochvalou. - Představí se doktor Samuel 
Fergusson. - „Excelsior". - Podobizna doktorova v životní velikosti. - 
Osvědčený fatalista. - Hostina v Traveller's Clubu. - Četné příležitostné 
pňpitky. 

Dne 14. ledna 1862 byl velký nával posluchačů v sezení královské 
společnosti zeměpisné v Londýně na náměstí Waterlooském čís. 3. 
Předseda, sir Francis M... vykládal svým slovutným kollegům 
o důležité věci řečí začasté pochvalou přerušovanou - Anglie 
kráčela od jakživa národům v čele (neboť, jak ukázala zkušenost, 
národové kráčejí pospolně v čele jedni druhým) svými 
neohroženými cestovateli na dráze zeměpisných výzkumů. (Hojný 
souhlas.) Doktor Samuel Fergusson, jeden z jejích slavných synů, 
nezpronevěří se svému původu. (Zevšad: Ne! Ne!) Zdaří-li se tento 
pokus (zdaří se!), doplní a spojí roztroušené známosti africké 
mapovědy (hlučná pochvala), a potká-li se s nezdarem (nikdy, nikdy!) 
zůstane aspoň jednou z nejodvážnějších myšlenek lidského ducha! 
(Bouřlivý dupot.) 

„Sláva! sláva!" křičeli shromáždění rozohnění těmito úchvatnými 
slovy. 

„Ať žije neohrožený Fergusson!" zvolal jeden z nej vznětlivějších 
členů posluchačstva. 

Strhl se nadšený pokřik. Jméno Fergussonovo ozývalo se ve 
všech ústech, i máme proč domnívati se, že nabývalo váhy, 
procházejíc hrdly anglickými. Otřásalať se jím zasedací síň. 

Bylo tu mnoho těch neohrožených cestovatelů - sestárlých 
a unavených - které jich neposedná letora provedla po všech pěti 
dílech světa. Všichni byli větší nebo menší měrou, po stránce tělesné 
nebo mravní, unikli utonutí na moři, požárům, indiánským 
tomahawkům, palicím divochů, mukám při kolu, žaludkům 
polyneským! Ale nic nedovedlo ztlumiti tepot jich srdcí za řeči sira 
Francisa M. . . a pokud sahala paměť lidská, byl to zajisté nejkrásnější 
řečnický úspěch královské zeměpisné společnosti londýnské. 


7 


V Anglii pak nepřestává nadšení na pouhých slovech. Razí 
peníze ještě rychleji nežli vahadlo v „the Royal Mintu".i 
K povzbuzení odhlasován hned příspěvek na podnik doktora 
Fergussona a dostoupil výše dvou tisíc pěti set libert Velikost sumy 
srovnávala se s velikostí záměru. 

Jeden z členů společnosti vznesl na předsedu dotaz, nebude-li 
doktor Fergusson úředně představen. 

„Doktor je hromadě k službám" odpověděl sir Francis M. . . 

„Ať vstoupí!" voláno, „ať vstoupí! Kdož by rád neuzřel 
vlastníma očima muže vynikajícího odvahou tak neobyčejnou!" 

„Možná," pravil starý kommodore? náchylný k mrtvici, „že 
účelem tohoto neuvěřitelného návrhu není nic jiného než míti nás za 
blázny!" 

„A což není-li doktora Fergussona?" ozval se jízlivý hlas. 
„Bylo by třeba jej vynalézti," odvětil šprýmovný člen této vážné 
společnosti. 

„Rcete, ať vstoupí doktor Fergusson," pravil prostě Francis M. . . 

A doktor vstoupil za hromového potlesku, nejsa jím ostatně ani 
dost málo rozechvěn. 

Byl čtyřicátník obyčejné postavy a obyčejného složení těla; jeho 
lehkokrevná letora jevila se temnou barvou obličeje chladného 
výrazu a pravidelných rysů, s nosem pevným a silným jako přída 
lodní - s nosem člověka k objevům předurčeného; jeho oči, velice 
laskavé a ne tak smělé jako spíše rozumné, dodávaly nemalého 
půvabu jeho tvářnosti; jeho paže byly dlouhé a jeho nohy 
dostupovaly na zemi s jistotou znamenitého chodce. 

Všecka osobnost doktorova honosila se klidnou vážností a na 
mysl se ani nenamanulo, že by mohl býti nástrojem nejnevinnějšího 
mámení. 

A proto také neustaly potlesk a volání slávy, až když doktor 
Fergusson vyžádal si ticho roztomilým posunkem. Odebral se ke 
křeslu, přichystanému k jeho představení; po té, stoje nepohnut, 


1 Mincovna v Londýně. 

2 Asi 30.000 zl. r. m. 

3 Velitel menšího oddílu loďstva. 


8 


pozdvihl s rázným pohledem ukazováček pravice k nebesům, 
otevřel ústa a pronesl toto jedinké slovo: 
„Excelsior!" 

Ne! nikdy se neočekávaný dotaz pánů Brighta a Cobdena, nikdy 
se žádost lorda Palmerstona za mimořádné sumy k obmění skalisk 
anglických nesetkaly s podobným úspěchem. Řeč sira Francisa M... 
byla zastíněna, a to silně. Doktor osvědčil se najednou i vznešeným 
a velkým, i střízlivým a odměřeným; vyřkl slovo případné 
vzhledem k okolnostem: 

„Excelsior!" 

Starý kommodore, jsa unesen tímto podivným mužem, žádal, 
aby řeč Fergussonova „doslovně" byla uveřejněna v The 
Proceedings of the Royal Geographical Society of Londoni 

Kdo byl tento doktor a v jaký podnik hodlal se pustiti? 

Otec mladého Fergussona, chrabrý kapitán anglického 
námořnictva, připoutal svého syna od jeho nejmladšího věku 
k nebezpečenstvím a dobrodružstvím svého povolání. Toto hodné 
dítě, které nepoznalo nikdy strachu, jak se zdálo, projevilo záhy 
bystrého ducha, bádavý rozum, pozoruhodnou náklonnost 
k vědeckým pracím; kromě toho osvědčovalo nevšední obratnost 
vymykati se z nesnází; nikdy nebylo ničím uvedeno v rozpaky, ba 
ani tím ne, když mělo poprvé jisti vidličkou, v kterémžto výkonu 
dětem namnoze nehrubě se dařívá. 

Obrazivost jeho rozplamenila se v brzku četbou o smělých 
podnicích, o námořských výzkumech; pozoroval vášnivě objevy, 
jimiž vynikala první část devatenáctého věku; snil o slávě Mungo- 
Parků, Bruceů, Caliliéů, Levaillantů, ba poněkud i, tuším, o slávě 
Selkirka, Robinsona Krusoa, která nezdála se mu o nic menší. Kolik 
hodin dobře vynaložených strávil s ním na jeho ostrově Juana 
Fernandeza! Často schvaloval myšlenky opuštěného plavce; 
mnohdy však nesrovnával se s jeho záměry a osnovami, byl by 
jednal jinak, třebas lépe, ale na všechen způsob ve všem rovněž 
dobře! To pak bylo jisto, že by nebyl nikdy odešel s tohoto 
přešťastného ostrova, kde byl šťasten jako král bez poddaných... 
nikoli, byť i bylo šlo o to, aby se stal prvním lordem admirality! 


i Ve zprávách královské zeměpisné společnosti londýnské. 


9 


Tak vyvíjely se tyto tužby a náklonnosti za jeho dobrodružného 
mládí, zmítaného do čtyř úhlů světa. Otec jeho, muž vzdělaný, 
neopomíjel nikdy dotvrzovati a brousiti tento bystrý rozum 
vážnými studiemi ve vodopisu, fysice a mechanice s lehkým 
přímětkem rostlinovědy, lékařství a hvězdářství. 

Při smrti důstojného kapitána byl již Samuel Fergusson, maje 
dvacet dvě léta věku, vykonal cestu kolem světa; vstoupil do 
bengalského sboru inženýrského a vyznamenal se v několika 
případech; ale vojenský ten život nelíbil se mu; jako dbal nevalně 
poroučeti, rovněž chtělo se mu nevalně poslouchati. Vzdal se své 
hodnosti, a jednak lovem, jednak sbíráním rostlin se zabývaje pustil 
se na sever indického půlostrova a přešel jej z Kalkutty do Surata. 
Pouhá procházka pro zábavu. 

Ze Surata odplavil se do Austrálie a zúčastnil se roku 1845 
výpravy kapitána Sturta, jenž měl uloženo objeviti pleso, o kterém je 
domněnka, že se rozlévá prostřed Nového Hollandu. 

Samuel Fergusson navrátil se do Anglie kolem roku 1850, a byv 
zachvácen silněji než kdy před tím horečkou objevů, provázel až do 
roku 1853 kapitána Mac Clurea na výpravě, kteráž obeplula pevninu 
americkou z úžiny Behringovy k mysu Farewellu. 

Tělesná soustava Fergussonova odolala ku podivu všelikým 
svízelům a vlivům všech zeměpisů; snášel lehce nejhorší újmy 
a strádání; byl vzorem dokonalého cestovatele, jehožto žaludek 
stahuje a roztahuje se po libosti, jehož nohy prodlužují se, nebo krátí 
podle nahodilého lůžka, jenž usíná v kteroukoli hodinu denní 
a probouzí se v kteroukoli hodinu noční. 

Ký div tedy, že se shledáváme s tímto neúnavným cestovatelem 
v letech 1855 až 1857 na cestě po celém východním Tibetu ve 
společnosti bratří Schlagintweitů, odkud přinesl si podivné 
výzkumy národopisné. 

Za těchto rozličných cest byl Samuel Fergusson nejčinnějším 
a nejzajímavějším dopisovatelem Daily Telegraphu, pennyových5 
novin, jichž náklad páčí se denně až na sto čtyřicet tisíc výtisků 
a stačí ledva několika milionům čtenářů. Pročež byl tento doktor 
dobře znám, ač nebyl členem žádné učené akademie, ani 


5 Penny - anglický peníz v ceně asi 5 krejcarů r. m. 


10 


královských zeměpisných společností londýnské, pařížské, 
berlínské, vídeňské nebo petrohradské, ani klubu cestovatelů, ba ani 
Royal Polytechnic Institutionu, kde předsedal jeho přítel, statistik 
Kokburn. 

Tento učenec, chtě se mu zavděčit, dal mu jednou rozřešiti tuto 
úlohu: Urazil-li doktor kolem světa tolik a tolik mil, o kolik mil víc 
urazila jeho hlava, nežli jeho nohy, vzhledem k rozdílným 
poloměrům? Nebo kdyby byl znám počet mil ušlých nohama 
a hlavou doktorovou, aby vypočetl zevrubně na čárku svou 
postavu. Leč Fergusson stranil se vždy učených sborů, jsa 
z bojovníkův a nikoli z jalových mluvků; soudil, že lépe času užívá, 
pátraje nežli se hádaje, objevuje nežli přednášeje. 

Vypráví se, že do Genévy zavítal kdys Angličan, hodlaje se 
podívati na jezero; vlezl do jednoho z těch starých kočárů, v nichž 
sedalo se po straně, jako v omnibusu. Náhoda pak tomu chtěla, že 
milého Angličana posadili tak, že ukazoval jezeru záda; kočár 
vykonal pokojně svou okružní jízdu, aniž Angličanovi připadlo jen 
jednou se otočití, i vrátil se do Londýna, jsa okouzlen jezerem 
Genévským. 

Doktor Fergusson vrátil se též, a to nejednou, za svých cest, ale 
vrátil se s tím rozdílem, že mnoho viděl. V tom ostatně podléhal své 
přirozenosti, - i máme věru proč domnívati se, že byl trochu 
fatalistou, ale fatalistou velice pravověrným, jenž spoléhal na sebe 
a také na Prozřetelnost; říkal o sobě, že je k cestám spíše puzen, nežli 
váben, a projíždě, svět jako lokomotiva, která se neřídí, nýbrž kterou 
řídí dráha. 

„Nechodím svou cestou," říkával, „ale cesta mne vede." 

Nebude tudíž s podivenou chladnokrevnost, s jakou vyslechl 
i potlesk královské společnosti; bylť povznesen nad podobné 
malichernosti, neznaje pýchy, tím méně pak ješitnost; návrh, jejž 
učinil předsedovi siru Francisovi M..., zdál se mu prajednoduchým, 
a proto ani neznamenal, jak ohromný vzbudil dojem. 

Po schůzi veden doktor do Traveller's Clubu v Pall Mailu; na 
počest jeho záměru vystrojena tam slavná hostina; rozměry 
předložených pečení shodovaly se se závažností osoby, a jeseter, 
jenž byl vrcholem vzácných těch pochoutek, neměl co do délky ani 
o tři palce méně nežli Samuel Fergusson sám. 


11 


Pilo se francouzské víno a proneseny četné přípitky proslulým 
cestovatelům, kteří se proslavili na pevnině africké. Připíjeno jim na 
zdraví nebo na památku a to, což je ryze anglické, abecedním 
pořadem, v nějž byli pojati: Abbadie, Adams, Adamson, Anderson, 
Arnaud, Baikie, Baldwin, Barth, Batuda, Beke, Beltrame, du Berba, 
Bimbaši, Bolognesi, Bolwik, Bolzoni, Bonnemain, Brisson, Browne, 
Bruče, Brun-Rollet, Burchell, Burckhardt, Burton, Caillaud, Caillé, 
Campbell, Chapman, Clapperton, Clot-Bey, Colomieu, Courval, 
Cumming, Cuny, Debono, Decken, Denham, Desavanchers, 
Dicksen, Dickson, Dochard, Duchaillu, Duncan, Durand, Duroulé, 
Duveyrier, Erhardt, ďEscayrac de Lauture, Ferret, Fresnel, Galinier, 
Galton, Geoffroy, Golberry, Hahn, Halm, Harnier, Hecquart, 
Heuglin, Hornemann, Houghton, Imbert, Kaufmann, Knoblecher, 
Krapf, Kummer, Lafargue, Laing, Lajaille, Lambert, Lamiral, 
Lampriěre, John Lander, Richard Lander, Lefebore, Lejean, 
Levaillant, Livingstone, Maccarthie, Magyar, Maizan, Malzac, 
Moffat, Mollien, Monteiro, Morrisson, Mungo-Park, Neimans, 
Overwey, Panet, Partarrieau, Pascal, Pearse, Peddie, Peney, 
Petherick, Poncet, Prax, Raffenel, Rath, Rebmann, Richardson, Riley, 
Ritchie, Rochet ďHéricourt, Rongáwi, Roscher, Ruppel, Saugnier, 
Speke, Steidner, Thiboud, Thompson, Thornton, Toole, Tousny, 
Trotter, Tuckey, Tyrwitt, Vaudey, Veyssiěre, Vincent, Vinco, Vogel, 
Wahlberg, Warington, Washington, Werne, Wild a posléze doktor 
Samuel Fergusson, jenž měl svým pokusem k víře nepodobným 
spojití práce těchto cestovatelů a doplniti řadu výzkumův afrických. 


12 


II. 


Článek Daily-Telegraphu. - Válka vědeckých časopisů. - Pan Petermann 
hájí svého přítele, doktora Fergussona. - Odpověď učence Konera. - 
Učiněné sázky. - Rozličné návrhy podané doktorovi. 

Nazejtří uveřejnil Daily Telegraph v čísle ze dne 15. ledna článek 
tohoto znění: 

„Afrika vyjeví konečně tajemství svých širých pustin; novověký 
Edip ozřejmí nám tu záhadu, jíž učencové šedesáti věků nedovedli 
rozřešiti. Hledati prameny nilské, fontes Nili quaerere, považováno 
jindy za pokus nesmyslný, za přelud neuskutečnitelný. 

Doktor Barth dostav se až do Sudanu po šlépějích Denhamových 
a Clappertonových; doktor Livingstone rozšířiv své neohrožené 
výzkumy od Mysu Dobré Naděje až k řece Zambezi; kapitáni 
Burton a Speke objevivše velká jezera vnitrozemská, proklestili trojí 
cestu moderní civilisaci; jejím průsečníkem, kam nepodařilo se 
dosud proniknouti nižádnému cestovateli, je samo srdce Afriky. 
Tam směřujtež veškery úsily. 

Práce pak těchto smělých průkopníků vědy budou obnoveny 
odvážným pokusem doktora Samuela Fergussona, jehož krásné 
výzkumy často se událo oceniti našim čtenářům. 

Tento neohrožený discoverer (objevitel) zamýšlí přeplouti 
balonem celou Afriku od východu na západ. Jsme-li dobře zpraveni, 
bude východištěm této úžasné cesty ostrov Zanzibar na východním 
pobřeží. Kde skončí, to věděti zůstaveno jedině Prozřetelnosti. 

Návrh k tomuto vědeckému výzkumu učiněn včera úředně 
v královské společnosti zeměpisné; suma dvou tisíc pěti set liber jest 
odhlasována k úhradě nákladů podniku. 

Neopomineme přinášeti svým čtenářům zprávy o tomto pokuse, 
jenž nemá sobě rovna v letopisech zeměvědy." 

Jak si lze pomysliti, setkal se tento článek s náramným ohlasem; 
vzbouřil nejprve mocné vlnobití nevěřivosti; doktor Fergusson 
pokládán za bytost naprosto smyšlenou, vynalezenou panem 
Barnumem, který zrejdiv Spojené Státy chystal se „prodělati" britské 
ostrovy. 


13 


Žertovná odpověď vyskytla se v Genevě v únorovém čísle 
Věstníku zeměpisné společnosti; tropila si duchaplné úsměšky 
z královské společnosti londýnské, z Traveller's Clubu 
a z nevídaného jesetera. 

Než pan Petermann donutil ve svých Mittheilungen v Gothě 
vydávaných genevský časopis k úplnému mlčení. Pan Petermann 
znal osobně doktora Fergussona a zaručoval se za neohroženost 
svého odvážného přítele. 

Netrvalo ostatně dlouho, a nebylo již lze pochybovati; přípravy 
na cestu konaly se v Londýně; lyonských továren došla znamenitá 
zakázka na dykytu ke zhotovení balonu, a britská vláda posléz 
ustanovila doktorovi k službám dopravní loď Resolute s kapitánem 
Pennetem. 

V brzku nastal hotový příval pobídek, nebylo konce 
blahopřáním. Obšírný výklad o podrobnostech podniku přinesly 
zprávy zeměpisné společnosti pařížské; pozoruhodný článek byl 
vytištěn v Nových letopisech cest, zeměvědy, dějin a starožitnictví 
pana V. A. Malte-Bruna; důkladná práce, vydaná v Zeitschrift fúr 
Allgemeine Erdkunde doktorem W. Konerem, dokázala vítězně 
možnost cesty, líčíc její čáky na úspěch, povahu překážek a náramné 
výhody postupu povětrnou drahou; její pisatel nesouhlasil toliko 
s místem odjezdu; pokládal za příhodnější Massauu, malý přístav 
habešský, odkudž vyrazil roku 1768 James Bruče hledat zřídel 
nilských. Ostatně obdivoval se nepokrytě ráznému duchu doktora 
Fergussona a jeho srdci, trojnásobně obrněnému, v němž uzrálo 
předsevzetí, pokusiti se o podobnou cestu. 

Nord American Review znamenal s nelibostí, jaká sláva kyne 
Anglii; obraceje doktorův zámysl v žert, navrhoval mu, aby dorazil 
až do Ameriky, když už bude na cestě tak dobré. 

Slovem, nepočítaje časopisy celého světa, nebylo vědeckého 
sborníku od Časopisu evangelických misií až po Alžírský a osadní 
obzor, od Letopisů rozšiřování vědy až po Church Missionnary 
Intelligencerě, aby o věci nepodával zpráv ve všech obdobách. 

Horlivci v Londýně a Anglii vcházeli u velké sázky: 1. 
o skutečnou nebo domnělou jsoucnost doktora Fergussona; 2. 


6 Věrověštecký oznamovatel. 


14 


o cestu samu, o níž jedni říkali, že na ni ani nedojde, a druzí, že bude 
jistě podniknuta; 3. o to, zdaří-li se, či nezdaří-li se; 4. 
o pravděpodobnost anebo nepravděpodobnost návratu doktora 
Fergussona. Činěny sázky o značné sumy liber, jako by bylo šlo 
o dostihy epsomské. 

Tak stalo se, že všichni: věřící, nevěřící, nevědomci i učenci 
nepouštěli doktora se zřetele; byl lvem dne, netuše, že má hřívu. 
Podával ochotně stručné a jasné výklady o své výpravě. Byl snadno 
přístupen a nejnelíčenější člověk na světě. Představil se mu nejeden 
smělý dobrodruh, jenž by se byl rád zúčastnil jeho slavného 
a nebezpečného podniku; odmítl všecky, neudav příčiny své 
záporné odpovědi. Mnoho vynálezců mechanismů, jichž lze prý 
užiti k řízení balonů, přišlo mu nabídnout svoji soustavu. Nepřijal 
ani jediné. Kdo se ho ptal, objevil-li něco v té věci, tomu důsledně 
odepřel vysvětlení a zaměstnával se pilněji než kdy před tím 
přípravami na cestu. 


15 


III. 


Doktorův přítel. - Kde vzniklo jich přátelství. - Dick Kennedy 
v Londýně. - Nenadálý, leč nikterak uspokojivý návrh. - Přísloví nehrubě 
potěšitelné. - Několik slov o mučenících afrických. - Výhody balonu. - 
Tajemství doktora Fergussona. 

Doktor Fergusson měl přítele. Nikoli druhého já, alter ego; 
přátelství neobstálo by mezi dvěma bytostmi naprosto totožnými. 

Než jakkoli Dick Kennedy a Samuel Fergusson byli obdařeni 
různými vlastnostmi, vlohami a letorou, žili přece jedním a týmž 
srdcem, a to je hnětlo nevalně. Naopak. 

Tento Dick Kennedy byl Skot v pravém smyslu slova, upřímný, 
odhodlaný, umíněný. Bydlil v městečku Leithu u Edinburku, 
v samém podkraji „Starého čadila" .z Byl občas rybářem, ale vždy 
a všude rozhodným lovcem, což není nijak s podivením 
u Kaledoňana, jenž byl poněkud horalem Highlandů. Slynul jako 
podivuhodný střelec z karabiny; rozstřeloval nejen kulky na ostří 
nože, nýbrž roztínal je na dvě půlky tak stejné, když se potom 
zvážily, že nebylo téměř rozdílu ve váze. 


Mnoho vynálezců přišlo mu nabídnout svoji soustavu. 


Z Auld Reekie, přezdívka Edinburku. 


16 


Tvářnost Kennedyova připomínala silně tvářnost Halberta 
Glendinninga, jak ji líčí Walter Scott v „Klášteře"; byl postavy vyšší 
nad šest anglických stop?; vynikaje roztomilostí a nenuceností, zdál 
se býti nadán silou obrovskou; obličej silně osmahlý, živé černé oči, 
vrozená ráznost a srdnatost a posléze cosi laskavého a ryzího ve 
všem zevnějšku svědčily ve prospěch Skotův. 

Dva přátelé seznámili se v Indii tehda, kdy oba sloužili u téhož 
pluku; zatím co Dick honil tygry a slony, honil se Samuel za 
rostlinami a hmyzy; ten i onen mohl se honositi obratností ve svém 
oboru, a kořistí doktorovou stala se nejedna vzácná rostlina, která 
stála rovněž za tolik, jako pár sloních klů. 

Těmto dvěma mladíkům neudálo se nikdy, aby si zachránili život 
nebo si prokázali nějakou službu. Odtud jich nezvratné přátelství. 
Osud vzdálil je často od sebe, ale vzájemná příchylnost vždy je zase 
spojila. 

Od té doby, co se navrátili do Anglie, byli nejednou rozloučeni 
dalekými výpravami doktorovými; než kdykoli tento zavítal domů, 
neopominul nikdy nikoli vyžádati si, nýbrž sám se věnovati na 
několik neděl společnosti svého přítele Skota. 

Dick hovořil o minulosti, Samuel strojil se do budoucnosti: ten 
hleděl do předu, onen do zadu. Odtud neklidná mysl Fergussonova 
a úplná rovnodušnost Kennedyova. 

Po cestě Tibetem odpočíval doktor bezmála dvě léta, nemluvě 
o nových výzkumech; Dick měl za to, že jeho cestovatelský pud, 
jeho touha po dobrodružstvech pominuly. Byl tím nadmíru potěšen. 
Bylo by to, soudil, dojista špatně skončilo dříve nebo později; nechať 
je člověk zvyklý čemukoli, necestuje bez trestu mezi lidojedy 
a dravou zvěří a proto domlouval Kennedy Samuelovi, aby zarazil, 
vykonav ostatkem až dost pro vědu a příliš mnoho pro lidskou 
vděčnost. 

Po této domluvě přestal doktor na tom, že nic neodpověděl, 
trvaje v zamyšlenosti; pak se pustil do tajných výpočtů, trávil noci, 
moře se číslicemi, konali pokusy se zvláštními přístroji, jichž nikdo 
nechápal. Bylo zjevno, že mu vře v mozku veliká myšlenka. 


8 Asi pět stop osm palců. 


17 


„O čem tak asi přemýšlel?" otázal se Kennedy sám sebe, když 
přítel od něho odešel, vrátiv se v měsíci lednu do Londýna. 

Dověděl se toho jednou ráno z článku Daily Telegraphu. 

„Milosrdná nebesa!" zvolal. „Ten blázen! nesmyslník! přeletět 
Afriku balonem! Nic jiného již nescházelo! O tom tedy přemítal na 
mysli po dvě léta!" 

Místo všech těchto vykřičníků představte si pádné údery pěstí do 
hlavy, a nabudete pojmu o prostocviku, jejž hodný Dick provozoval 
takto sám s sebou mluvě. 

Když mu jeho důvěrnice, stará Elspeth, namlouvala, že je to 
třebas jen žert a klam, odpověděl: 

„Aj! což bych nepoznal člověka? Což se mu to nepodobá? 
Cestovat vzduchem! Hle, teď už je řevniv na orly! Ne, na mou věru, 
toho nebude! však mu to překazím! O! kdyby mu člověk popustil, 
vydal by se jednoho krásného dne na měsíc!" 

Téhož večera vsedl Kennedy zpola znepokojený, zpola 
rozzlobený, do vlaku na General Railway stationu? a nazejtří dojel 
do Londýna. 

Za tři čtvrti hodiny potom složila jej drožka u domku doktorova 
na Soho squareu v Greek streetu; vystoupiv po stupních opověděl se 
tím, že zabušil pětkrát na dveře pěstí pádně přiléhající. 

Fergusson sám mu otevřel. 

„Dick?" prohodil valně se nedivě. 

„Dick i nikdo jiný," odtušil zhurta Kennedy. 

„Jakže, milý Dicku, ty v Londýně za zimních honeb?" 

„Já v Londýně." 

„A proč jsi sem přijel?" 

„Zamezit bezpříkladné bláznovství." 

„Bláznovství?" opáčil doktor. 

„Pravda-li, co píší tyto noviny?" otázal se v odpověď Kennedy, 
nastavuje číslo Daily Telegraphu. 

„Aha! o tom ty mluvíš! Ty noviny jsou velice žvasta vé! Ale sedni 
si pak, milý Dicku." 

„Nesednu si. Zamýšlíš-li skutečně podniknout tu cestu?" 

„Skutečně; mé přípravy jsou v plném proudu a. . ." 


2 Hlavní nádraží. 


18 


„Kde jsou tvé přípravy, ať je rozbiju na padrť? Kde jsou, ať z nich 
nadělám třísek?" 

Hodný Skot rozpaloval se opravdovým hněvem. 

„Jen klidně, milý Dicku," odvětil doktor. „Chápu tvou 
rozjitřenost. Horšíš se na mne, že jsem se ti dosud nesvěřil se svými 
novými záměry," 

„Tomu říká nové záměry!" 

„Byl jsem příliš zaměstnán," mluvil dále Samuel nedada se másti, 
„měl jsem mnoho práce! Avšak upokoj se, nebyl bych odjel, abych ti 
nebyl psal..." 

„Aj! na tom mi nesejde. .." 

„Poněvadž jest mým úmyslem vzít tě s sebou." 

Skot vymrštil se skokem, za nějž nebyl by se hanbil ani kamzík. 
„A tak!" zvolal, „ty chceš, aby nás oba zavřeli do Beťlehemu!™" 

„Bezpečně jsem na tebe spoléhal, milý Dicku, a vyvolil jsem tebe 
dav výhost mnoha jiným." 

Kennedy strnul úžasem. 

„Vyslechni mě," odpověděl pokojně doktor, „a než uběhne deset 
minut, poděkuješ mi." 
„Mluvíš-li do opravdy?" 
„Zce a do opravdy." 
„A odepru-li provázet tě?" 
„Neodepřeš." 
„A odepru-li přece?" 
„Odjedu sám." 

„Posaďme se," pravil lovec, „a mluvme klidně. Jakmile 
nežertuješ, stojí za práci, aby se dal člověk do přetřesu." 

„Dejme se do něho snídajíce, ač nejsi-li od toho, milý Dicku." 

Dva přátelé zasedli vůči sobě za stolek mezi kupu sandwichúvii 
a velký samovar. 

„Milý Samuele," ujal se slova lovec, „tvůj záměr jest nesmyslný! 
je nemožný! nemá do sebe nic vážného, ani uskutečnitelného!" - „To 
zajisté uvidíme, až učiníme pokus." 

„Ale vždyť o to právě běží, aby se učinil." 


w Blázinec v Londýně. 

11 Cti: seduič — řízky chleba s máslem proložené masem. 


19 


„Proč, smím-li se ptát?" 

„Což nebezpečenstva a překážky všeliké?" 

„Překážky," vážně odvětil Fergusson, „jsou proto vynalezeny, 
aby se překonávaly; co se pak týče nebezpečenstev, kdo si může 
lichotit, že není v ně vydán? Všecko v životě jest nebezpečím; může 
být velmi nebezpečno sednouti si za stůl anebo nasaditi si klobouk 
na hlavu; mimo to co má nastati, sluší považovat za věc již nastalou 
a spatřovat v budoucnosti jen přítomnost, neboť budoucnost není 
ničím jiným nežli přítomností o něco vzdálenější." 

„Což o to!" pokrčil Kennedy rameny. „Ty's od jakživa fatalistou." 

„Od jakživa, ale v dobrém smyslu slova. Pročež pusťme mimo 
sebe, co nám chystá osud, a nezapomínejme nikdy na naše dobré 
anglické přísloví: Kdo se narodil pro šibenici, nikdy se neutopí!" 

Na to nebylo lze nic odpověděti, což však Kennedyovi nevadilo, 
aby se nevytasil s novou řadou důvodů, jichž možno se snadno 
domy sliti, které však tuto vypravovati příliš dlouho by trvalo. 

„Zkrátka a dost," pravil, když byli hodinu rokovali a rozkládali, 
„chceš-li stůj co stůj přerazit Afriku, je-li toho třeba ku tvému štěstí, 
proč se nepustíš obvyklými cestami?" 

„Proč?" odpověděl doktor, rozjařuje se; „poněvadž až dosud 
setkaly se veškery pokusy se zmarem! Poněvadž od Munga- Parka, 
zavražděného na Nigru, po Vogela, zmizelého ve Vadaji, od 
Oudneye, zemřelého v Myrmyru, Clappertona, zemřelého v Sokotu, 
po Francouze Maizana, na kusy rozsekaného, od majora Lainda, 
zabitého Tuaregy, po Roschera z Hamburku, utraceného počátkem 
roku 1860, mnoho obětí přibylo do seznamu mučeníkův afrických! 
Poněvadž je nemožno zápasiti se živly, hladem, žízní, zimnicí, 
dravou zvěří a s národy nad šelmy divočejšími! Poněvadž čeho 
nelze učiniti tímto způsobem, to dlužno předsevzíti oním 
způsobem! Poněvadž posléze tam, kde nelze jiti prostředkem, třeba 
jiti stranou nebo horem!" 

„Kdyby nešlo o nic jiného, než jiti horem!" namítal Kennedy; „ale 
kterak jiti přes?" 

„Aj!" odvětil doktor s největší chladnokrevností na světě, „čeho 
bych se strachoval? Uznáš zajisté, že jsem učinil taková opatření, 
abych byl prost obavy, že můj balon spadne; selže-li mi přec, octnu 


20 


se na zemi za obyčejných okolností výzkumných cestovatelů; leč 
můj ba on mne nezklame, s tím netřeba počítat!" 
„Naopak, s tím třeba počítati." 

„Nikoli, milý Dicku. Doufám pevně, že se s ním nerozloučím, 
dokud nedostihnu západního pobřeží afrického. S ním jest možno 
vše, bez něho zabřednu v přirozená nebezpečenstva a překážky 
podobné výpravy; s ním není se obávati ani vedra, ani proudův, ani 
bouří, ani samumu, ani nezdravého podnebí, ani šelem, ani lidí! 
Bude-li mi příliš horko, vystoupím; pakli mi bude zima, sestoupím; 
přes horu se přehoupnu, přes propast se přenesu, přes řeku 
přeletím; bouři uniknu do výše; přes bystřici mihnu se jako pták! 
Poberu se vpřed bez únavy, zastavím se, nepotřebuje odpočinku! 
Budu se vznášeti nad novými městy! Poletím s rychlostí vichru, 
hned v největších vzdušných výsostech, hned na sto stop od země, 
a mapa Afriky rozvine se před mými zraky největším atlasem na 
světě!" 

Hodný Kennedy cítil se rozechvěn, a přece ho divadlo na oči mu 
vykouzlené jímalo závratí. Pohlížel na Samuela s obdivem, ale také 
s bázní; bylo mu, jako by se již kolísal v povětrném prostoru. 

„Počkej," pravil, „počkej trochu, milý Samuele, což jsi vynalezl 
způsob říditi balony?" 

„Ani pomyšlení. Toť holá nemožnost." 

„Ale vždyť půjdeš. . ." 

„Kam se zalíbí Prozřetelnosti; nicméně však od východu na 
západ." 
„Proč to?" 

„Poněvadž doufám, že budu moci použit passátních větrů, které 
vějí stálým směrem." 

„Ó! skutečně!" pravil Kennedy, přemýšleje: „passátní větry... 
zajisté. . . člověk může opravdu. . . je to něco. . ." 

„Je-li to něco! ne, milý brachu, je to vše. Anglická vláda 
ustanovila mi dopravní loď k službám; rovněž bylo umluveno, že tři 
nebo čtyři lodi odplují k západnímu pobřeží a budou tam křižovat 
asi v dobu, kdy lze se nadíti mého příchodu. Nejdéle za tři měsíce 
budu v Zanzibaru, kde provedu nadmutí svého balonu, a odtamtud 
vyrazíme..." 

„My?" prohodil Dick. 


21 


„Což se můžeš ještě vytasiti se stínem nějaké námitky? Mluv, 
příteli Kennedy." 

„Nějaké námitky? mám jich na tisíc; ale mimo jiné pověz mi: 
hodláš-li viděti zemi, hodláš-li vzestupovat a sestupovat po libosti, 
nedovedeš toho, leč se ztrátou plynu; až dosud nebylo jiného 
prostředku k tomu a to bylo vždy na závadu dlouhým poutem 
vzdušným oborem." 

„Milý Dicku, povím ti jen tolik, že neztratím ani atomu plynu, ani 
molekuly." 

„A sestoupíš po libosti?" 

„Sestoupím po libosti." 

„A kterak to vyvedeš?" 

„To jest mým tajemstvím, příteli Dicku. Měj důvěru a přijmi za 
své moje heslo: ,Excelsior!'" 

„Ať žije ,Excelsior!'" odpověděl lovec, jenž neznal latinského 
slova. 

Leč proto byl přec pevně odhodlán opříti se odjezdu přítelovu vší 
silou a všemi prostředky. Tvářil se tudíž, jako by se s ním srovnával, 
a přestal na tom, že pozoroval. Samuel pak odešel dohlédnout 
k přípravám. 


22 


IV. 


Africké výzkumy. - Barth, Richardson, Overweg, Werne, Brun-Rollet, 
Peney, Andrea Debono, Miani, Vilém Lejean, Bruče, Krapf a Rebmann, 
Maizan, Roscher, Burton a Speke. 

Vzdušná čára, kterou se doktor Fergusson zamýšlel pustiti, 
nebyla zvolena na zdařbůh; uvažoval pilně o místě odjezdu 
a ustanovil se nikoli bez příčiny na tom, že vzlétne s ostrova 
Zanzibaru. 

Ostrov tento, vystupující z moře nedaleko východního pobřeží 
afrického, leží na 6. stupni jižní šířky, to jest devadesát tři míle 
zeměpisné^ pod rovníkem. 

Z tohoto ostrova vytrhla před nedávnem poslední výprava 
poslaná k velikým jezerům, aby tam vypátrala zřídla nilská. 

Avšak nebude od místa zmíniti se o některých výzkumech, jež 
doktor Fergusson doufal uvésti mezi sebou v souvislost. Dva z nich 
jsou nevýznamnější: výzkum doktora Bartha roku 1849 a výzkum 
poručíků Burtona a Spekea roku 1858. 

Doktor Barth jest Hamburčan, jemuž a jeho krajanu Overwegovi 
dovoleno přidružiti se k výpravě Angličana Richardsona, který byl 
vyslán do Sudanu. 

Tato nesmírná země rozkládá se mezi 15. a 10. stupněm severní 
šířky, to jest, kdo se tam chce dostati, musí postoupiti na dva tisíce 
čtyři sta kilometrů do vnitra Afriky. 

Do té doby byl tento kraj znám toliko z cesty Denhamovy, 
Clappertonovy a Oudneyovy, vykonané v letech 1822 až 1824. 
Richardson, Barth a Overweg hoříce dychtivostí, aby na výzkumech 
pronikli dále, přijedou do Tunisa a Tripolisa jako jich předchůdcové 
a dospějí do Murzuka, hlavního města fezzanského. 

Pak ušinou se z přímého směru zacházkou na západ ke Ghátu, 
jsouce nikoli bez nesnází vedeni Tuaregy. Jejich karavana zakusivši 
bez počtu plenův, útiskův a útoků brannou mocí, dorazí v říjnu do 
siré oasy Asbena. Doktor Barth odloučí se od svých druhů, 
podnikne vyjíždku do města Agadesa a vrátí se k výpravě, kteráž 


12 692 kilometrů. 

23 


vydá se zase na pochod dne 12. prosince. Stihne do krajiny 
Damerghu; tam rozjedou se tři cestovatelé, a Barth pustí se cestou 
do Kana, kam dospěje trpělivostí zapraviv valné poplatky. 

Přes urputnou zimnici opustí toto město dne 7. března, maje 
s sebou jedinkého sluhu. Předním účelem jeho cesty jest ohledati 
jezero Čadské, od něhož je vzdálen ještě na pět set šedesát 
kilometrů. Pročež postupuje na východ a dojde města Zurikola 
v Bornu, které jest jádrem velkého středního císařství afrického. Tam 
doví se o smrti Richardsona, zahynulého únavou a újmami. Dorazí 
do Kuky, hlavního města bornuského na březích jezerních. Konečně 
stihne po třech nedělích dne 14. dubna do města Ngornu za dvanáct 
a půl měsíce od té doby, co vytrhl z Tripolisa. 

Dne 29. března 1851 shledáváme se s ním opět, an se ubírá 
s Overwegem do království Adamauy jižně od jezera; dospěje až do 
města Joly o něco pod 9. stupněm severní šířky. To jest krajní mez 
dosažená na jih tímto smělým cestovatelem. 

V měsíci srpnu navrátí se do Kuky, odkud projde po sobě 
Mandarou, Bagirmem, Kanemem a dostihne jakožto nejzazší meze 
na východ města Maseny, ležícího na 17° 20' východní délky." 

Dne 25. listopadu 1852 pustí se po smrti Overwega, svého 
posledního soudruha, na západ, zavítá do Sokota, překročí Niger 
a dostane se posléze do Timbuktu, kde strádá osm dlouhých 
měsícův útisky šejkovými, týráním a bídou. Ale přítomnost 
křesťana ve městě nesmí se déle trpěti; Fulbové hrozí, že je 
oblehnou. Doktor opustí je tudíž dne 17. března 1854, uchýlí se na 
hranici, kde pobude třicet tři dni v naprostém nedostatku všeho, 
vrátí se v listopadu do Kana a stihne zase do Kuky, odkud pustí se 
cestou Denhamovou, prodlev v Kuce čtyři měsíce; spatří opět 
Tripolis na sklonku měsíce srpna 1855 a vrátí se do Londýna dne 6. 
září sám jediný ze svých soudruhů. 

To byla smělá cesta Barthova. 

Doktor Fergusson zaznamenal si pečlivě, že stanul na 4. stupni 
severní šířky a na 17. západní délky. 

Vizme teď, co vykonali poručíci Burton a Speke ve východní 
Africe. Rozličným výpravám, které se braly proti Nilu, nikdy se 


13 Rozumí se poledník anglický, procházející hvězdárnu greenwichskou. 

24 


nepodařilo proniknouti k tajemným pramenům této řeky. Dle 
zprávy německého lékaře Ferdinanda Werna stanula výprava, 
podniknutá roku 1840 pod ochranou Mehemeda Aliho, 
v Gondokoru mezi 4. a 5. severním rovnoběžníkem. 

Roku 1855 vyšel z Chartuma Savojan Brun Rollet, jmenovaný 
sardinským konsulem ve východním Sudanu na místě zemřelého 
Vaudeye, a provozuje pod jménem Jakuba obchod s klovatinou 
a slonovinou dospěl do Belenie za 4. stupněm a vrátil se nemocen do 
Chartmu, kde zemřel roku 1857. 

Ani doktor Peney, náčelník lékařského odboru ve vojště 
egyptském, jenž dorazil po malém parníku o stupeň pod 
Gondokoro, a vrátiv se zemřel výsilou v Chartumu - ani Benátčan 
Miani, který obešed říční prahy ležící pod Gondokorem dostihl 2. 
rovnoběžníku - ani maltézský kupec Andrea Deleono, jenž za své 
cesty proti Nilu dostal se ještě dále - nebyli s to, aby překročili 
nepřekročitelné meze. 

Roku 1859 vydal se pan Vilém Lejean z nařízení francouzské 
vlády Červeným mořem do Chartuma a vstoupil na Nile na loď 
s jedním a dvacíti plavci a dvacíti vojáky; leč nedoplul ani za 
Gondokoro, podstupuje největší nebezpečenstva mezi černochy 
mocně vzbouřenými. Výprava, vedená panem d Escayracem de 
Lauture, pokusila se rovněž doraziti k pověstným pramenům. 

Avšak osudného cíle toho nedobral se nikdy žádný cestovatel; 
vyslanci Neronovi dospěli kdysi k 9. stupni šířky; pročež 
postoupeno za osmnácte století jen o pět až šest stupňů čili o čtyři 
sta osmdesát až pět set osmdesát kilometrů. 

Několik cestovatelů pokusilo se dostihnouti zřídel nilských, 
vydavše se na cestu z některého místa na východním pobřeží 
africkém. 

Roku 1768 až 1772 vytrhl Skot Bruče z Massauy, habešského 
přístavu, prošel Tigrem, navštívil zříceniny Axumské, uzřel nilské 
prameny tam, kde jich nebylo, a nedodělal se valného úspěchu. 

Roku 1844 založil doktor Krapf, anglikánský missionář, stanici 
Mombasu na přímoří zanzibarském a objevil ve společnosti 
důstojného Rebmanna dvě hory na čtyři sta osmdesát kilometrů od 
pobřeží; jsou to hory Kilimandžáro a Kenia, jež slezli pospolu 
pánové Heuglin a Thornton. 


25 


Roku 1845 vystoupil Francouz Maizan sám na pevninu 
v Bagamiji, naproti Zanzibaru, a dospěl do Deželamora, kde jej 
pohlavár sprovodil se světa ukrutnými mukami. 

V měsíci srpnu 1859 vydal se mladý cestovatel Roscher 
z Hamburku na pochod s karavanou arabských obchodníkův 
a dostal se k jezeru Nasse, kde byl ve spaní zavražděn. 

Posléze byli roku 1857 poručíci Burton a Speke, oba důstojníci 
vbengalském vojště, vysláni zeměpisnou společností londýnskou 
vyzkoumat velká jezera africká; dne 17. června opustili Zanzibar 
a zabrali se přímo na západ. 

Po čtyřměsíčních neslýchaných útrapách stihli do Kaze!*, 
shromaždiště kupcův a karavan, pozbyvše plenem zavazadel 
a potýčkami nosičů; byli v samé Měsíčné zemi; tam nasebírali 
vzácných zpráv o domácích mravech, vládě, náboženství, zvířeně 
i květeně; po té pustili se k prvnímu z velkých jezer, Tanganice, 
rozlévajícímu se mezi 3. a 8. stupněm jižní šířky; stih i tam dne 14. 
února 1858 a navštívili různé pobřežní národy, namnoze lidojedy. 

Dne 26. května hnuli se zase pochodem a vrátili se do Kaze dne 
20. června. Tam zůstal vysílený Burton několik měsíců jsa nemocí 
zachvácen; zatím vyrazil Speke na pět set kilometrů k severu až 
k jezeru Ukereve, které spatřil dne 3. srpna; leč uviděl toliko jeho cíp 
na 2° 30' šířky. 

Navrátil se do Kaze dne 25. srpna a dal se s Burtonem cestou do 
Zanzibara, jejž uzřeli v měsíci březnu následujícího roku. Tito dva 
smělí výzkumcové odpluli pak do Anglie a zeměpisná společnost 
pařížská přiřkla jim svou každoroční cenu. 

Doktor Fergusson zaznamenal si pečlivě, že nepřišli ani za 2. 
stupeň jižní šířky, ani za 29. stupeň východní délky. Běželo tudíž 
o to, aby výzkumy Burtona a Speke byly spojeny s výzkumy 
doktora Bartha; byl to úkol proniknouti prostranství zšíří více než 
dvanácti stupňů. 


li Správně: Tábora. 


26 


v. 


Sny Kennedyovy. - Náměstky v mnohočtu. - Domluvy Dickovy. - 
Procházka po mapě Afriky. - Co zbývá mezi dvěma směry kompasu. - 
Nynější výpravy. - Speke a Grant. - Krapf, Decken, Heuglin. 

Doktor Fergusson dbal pilně, aby přípravy k odjezdu byly 
hotovy co nejdříve; řídil sám setrojení balonu prováděje některé 
změny, o nichž trval v naprostém mlčení. 

Již dávno byl se jal studovati arabštinu a různá nářečí mandinská; 
maje vrozené nadání pro jazyky prospíval rychle. 

Zatím jeho přítel lovec neodstupoval od něho ani na krok; 
obávalť se bezpochyby, aby se doktor nevydal na cestu bez jeho 
vědomí; naléhal naň posud v té věci nejpřesvědčivějšími 
domluvami, které Samuela Fergussona nikterak nepřesvědčily, 
a uchyloval se k prosbám, jež se ho nehrubě dotýkaly. Dick cítil, že 
se mu vymyká z rukou. 

Ubohý Skot byl skutečně hoden politování; nemohl se již podívati 
na blankyt nebeský, aby ho nejímaly chmurné obavy; ve spaní zdálo 
se mu o závratném kolísání a neminulo noci, aby ve snu nepadal 
s ohromné výšky. 

Sluší doložiti, že za těchto nočních můr spadl jednou nebo 
dvakrát s postele. Jeho první starostí bylo, ukázati Fergussonovi, jak 
silně se potloukl na hlavě. 

„A přece to byly jen tři stopy výšky!" dokládal dobromyslně, „nic 
více! a utržil jsem si takovou bouli! Suď pak!" 

Z těchto slov vyznívala neskonalá truchlivost, ale doktora 
nedojala. 

„Nespadneme" řekl. 

„Ale spadneme-li přece?" 

„Nespadneme" 

To bylo stručné a jasné, a Kennedy neměl, co by odpověděl. 

Zvláště pak Dicka zlobilo to, že doktor zdál se jemu, Kennedyovi, 
naprosto upírati vlastní vůle; považoval za nevyhnutelné určení, že 
se Dick stane jeho povětrným soudruhem. O tom nebylo již 
nejmenší pochybnosti. Samuel nadužíval nesnesitelnou měrou 
náměstky v první osobě mnohočtu: 


27 


„My" se pobereme... „my" budeme hotovi dne... „my" 
odjedeme... 

Anebo přisvojovací, náměstky v jednočtu: 
„Náš" balon. . . „naše" loďka. . . „náš" výzkum. . . 
A zase v mnohočtu: 

„Naše" přípravy. . . „naše" objevy. . . „naše" vzestupy. . . 

Dick se toho hrozil, ač byl odhodlán zhola neodejeti; avšak 
nechtěl svému příteli příliš odmlouvati. Ba, přiznejme se, že si dal, 
sám dobře toho nechápaje, poslati ve vší tichosti z Edinburku něco 
vhodného šatstva a své nejlepší lovecké ručnice. 

Jednou uznav, že člověk s nestoudným štěstím může míti čáku na 
zdar proti tisíci, tvářil se, jako by se podvoloval přáním, 
doktorovým; leč aby protáhl odjezd, vytasil se s celou řadou 
všelijakých vytáček. Rozpovídal se o užitečnosti výpravy a její 
včasnosti... Je-li v pravdě potřebí, aby byly nilské prameny 
objeveny?... Prospěje-li ten podnik skutečně blahu člověčenstva?... 
Vše-li se uváží, zda budou afričtí národové šťastnější, dostane-li se 
jim vzdělanosti? Ví-li se mimo to s jistotou, není-li vzdělanost spíše 
v Africe než v Evropě? ... Možná... A nelze-li předkem ještě 
počkati?... Přechod přes Afriku bude někdy dojista vykonán, a to 
způsobem méně odvážným... Za měsíc, za půl roku, do roka, 
přibude bezpochyby některý badatel. . . 

Tyto výklady setkaly se s účinkem přímo opačným ke svému 
účelu, a doktor chvěl se netrpělivostí. 

„Což chceš, nešťastný Dicku, což chceš, ošemetný příteli, aby si 
jiný dobyl této slávy? Což mám zapřít svou minulost? couvnout 
před překážkami, které nestojí za řeč? odvděčit se zbabělými 
rozvahami za to, co pro mne učinila i vláda anglická, i královská 
společnost londýnská?" 

„Ale" namítl Kennedy, jenž v řeči často užíval této spojky. 

„Ale" přejal mu slovo doktor, „což nevíš, že moje cesta je 
zápasem o úspěch s nynějšími výpravami? Což ti není známo, že 
noví výzkumcové postupují do středu Afriky?" 

„Nicméně..." 

„Poslyš mě dobře, Dicku, a pohleď na tuto mapu." 
Dick pohleděl s odevzdaností. 
„Jdi proti Nilu," vece Fergusson. 


28 


„Jdu proti němu," odpověděl poslušně Skot. 
„Postup do Gondokora." 
„Jsem tam." 

A Kennedyovi tanulo na mysli, jak snadná je taková cesta po 
mapě. 

„Vezmi jeden z hrotů tohoto kompasu," mluvil doktor dále 
a přilož jej k tomuto městu, za něž se stěží dostali i nejsmělejší. 
„Je přiložen." 

„A nyní vyhledej na pobřeží ostrov Zanzibar na 6. stupni jižní 
šířky." 

„Mám jej." 

„Postup nyní podle toho rovnoběžníku do Kaze." 
„Stalo se." 

„Ber se vzhůru po 33. stupni délky až k cípu jezera Ukereve na 
místo, kde stanul poručík Speke." 

„Nuže! víš-li, čeho lze se právem domýšleti ze zpráv daných 
pobřežními kmeny?" 

„O tom nemám ani potuchy." 

„Že toto jezero, jehož dolejší konec jest na 2° 30' šířky, vztahuje se 
asi rovněž o dva a půl stupně nad rovník." 
„Opravdu?" 

„Z tohoto půlnočního konce pak vytéká řeka, která splývá 
nezbytně s Nilem, ač není-li to Nil sám." 
„Divná věc." 

„Nyní přilož druhý hrot kompasu k tomuto konci jezera 
Ukereve." 

„Stalo se, příteli Fergussone." 

„Kolik počítáš stupňů mezi těma dvěma hroty?" 

„Sotva dva." 

„A víš-li pak, co to činí, Dicku?" 
„Ani za mák." 

„To činí ledva sto devadesát pět kilometrů, to jest nic" 

„Skoro nic, Samuele." 

„Víš-li pak, co se děje touto dobou?" 

„Nevím, jako že jsem živ!" 


29 


„Jdu proti němu/' odpověděl Skot. 

„Nuže, poslyš! Zeměpisná společnost považovala veledůležitým 
výzkum tohoto jezera zahlédnutého Špekem. Pod ochranou její 
spolčil se poručík, nyní setník Speke se setníkem Grantem od 
indického vojska; postavili se v čelo četné a hojně opatřené výpravě; 
jich úkolem jest pustiti se po jezeře a postoupiti až do Gondokora; 
dostalo se jim přes pět tisíc liber podpory, a kapský guvernér přidal 
jim na výpomoc hottentotské vojáky; vytrhli ze Zanzibara na 
sklonku října 1860. Zatím dostal se Angličan John Petherick, konsul 


30 


jejího Veličenstva v Chartumě, od Foreign-officeui 5 - asi sedm set 
liber; má v Chartumě vystrojiti parník, opatřiti jej dostatečnými 
zásobami a odplouti do Gondokara; tam vyčká karavany setníka 
Spekea a bude s to, aby ji zásobil." 

„Dobře smyšleno," ozval se Kennedy. 

„Z toho vidíš jasně, že je nakvap, ač chceme-li se státi účastnými 
těchto výzkumných prací. A to není vše; zatím co se postupuje 
jistým krokem k objevu pramenů nilských, berou se jiní cestovatelé 
směle do srdce Afriky." 

„Pěšky?" otázal se Kennedy. 

„Pěšky," odvětil doktor nevšímaje si této poznámky. „Doktor 
Krapf zamýšlí proniknuti na západ řekou Džubou, vlévající se do 
moře pod rovníkem. Baron z Deckenů vyšel z Mombasa, ohledal 
hory Kenii a Kilimandžáro a jest na pochodě do středu." 

„Pořád pěšky?" 

„Pořád pěšky nebo na hřbetě mezků." 

„To jest mi docela jednostejno," odtušil Kennedy. 

„Konečně," vykládal dále doktor, „chystá pan z Heuglinů, 
rakouský místokonsul v Chartumě, výpravu velice důležitou, jejímž 
předním účelem jest vyhledati cestovatele Vogela, jenž byl roku 
vyslán do Sudanu, aby se súčastnil prací doktora Bartha. Roku 1856 
opustil Bornu, umíniv si prozkoumati tu neznámou zemi, která se 
prostírá mezi jezerem Čadským a Darfurem. Od té doby pak již se 
neobjevil. Listy došlé v červnu 1860 do Alexandrie oznamují, že byl 
zavražděn z rozkazu krále vadajského; leč jiné listy, zaslané 
doktorem Hartmannem otci cestovatelovu, praví podle vyprávek 
fulbského domorodce z Bornu, že jest Vogel pouze jako zajatec 
vězněn ve Vaře; pročež není ještě zmařena všecka naděje. Sestoupil 
se výbor za předsednictví panujícího vévody sasko-kobursko- 
gothského; můj přítel Petermann jest jeho tajemníkem; národní 
sbírkou sešel se náklad na výpravu, k níž přidružili se četní učenci; 
pan z Heuglinů vydal se z Massauy v měsíci červnu, a pátraje po 
stopách Vogelových má zároveň prozkoumati všecku zemi, 
rozprostírající se mezi Nilem a Čadem, to jest má spojití podniky 


15 Ministerstvo zahraničných věcí. 


31 


setníka Spekea s podniky doktora Bartha. A pak bude vykonán 
přechod od východu na západe" 

„Aj!" ozval se Skot, „když se to všecko daří tak dobře, co budeme 
dělat tam dole?" 

Doktor Fergusson neodpověděv, pokrčil jenom rameny. 


15 Po odjezdu doktora Fergussona vešlo ve známost, že pan z Heuglinů pro jakési 
neshody dal se jinou cestou, než která byla vytčena výpravě, jejíž velení svěřeno 
panu Munzigerovi. 

32 


VI. 


Nevšední sluha. - Vidí souputníky Jupiterovy. - Dick a Joe se potýkají. - 
Pochybnost a víra. - Vážení. - Joe Wellington. - Dostane půlkorunu. 

Doktor Fergusson měl sluhu; odpovídal horlivě na jméno Joe (čti: 
Džó); výtečná povaha: lnul k svému pánovi naprostou důvěrou 
a neskonalou oddaností, ba předstihoval jeho rozkazy, udělované 
vždy slovy jasně srozumitelnými; byl věrný jako pes, nikdy bručivý, 
nýbrž věčně v dobré míře; kdyby byl naschvál býval udělán, nebyl 
by se lépe zvedl. Fergusson bezpečil se naň úplně v podrobnostech 
svého života a s dobrou se potazoval. - Vzácný a poctivý Joe! sluha, 
jenž poroučí váš oběd, a jehož chuť srovnává se navlas s vaší; jenž 
skládá váš kufr, nezapomínaje ani na punčochy, ani na košile, jenž 
má vaše klíče a zná vaše tajemstva a nenadužívá jich! 

Ale jakým mužem byl doktor tomuto hodnému Joovi! s jakou 
úctou a s jakou důvěrou poslouchal jeho výroky! Když Fergusson 
promluvil, jen blázen byl by mu odporoval. Vše, co myslil, bylo 
správné; vše, co řekl, rozumné; vše, co rozkázal, vykonatelné; vše, co 
podnikl, možné; vše, co provedl, podivuhodné. Kdybyste byli Joa 
rozsekali na kusy, což by se vám bylo bezpochyby zprotivilo, nebyl 
by změnil svého mínění o svém pánovi. 

A proto, když v doktorovi uzrál úmysl přeletěti Afriku, byl Joovi 
hotovou událostí; překážek už nebylo; jakmile si doktor Fergusson 
předsevzal, že odjede, nebylo pochybnosti, že také dojede - se svým 
věrným služebníkem, neboť hodný ten hoch věděl dobře, že se 
súčastní cesty, ačkoli se nikdy o tom nezmínil. 

Mimo to měl za cesty prokazovati nejplatnější služby svým 
bystrovtipem a podivuhodnou hbitostí. Kdyby bylo třeba bývalo 
ustanoviti professora tělocviku opicím Zoological Gardenuiz, které 
jsou však velice schytralé, byl by Joe zajisté dostal to místo. Skákati, 
lézti, lítati, prováděti tisíceré nemožné kousky bylo mu hříčkou. 

Byl-li Fergusson hlavou a Kennedy paží, byl Joe rukou. Byl již 
provázel pána na několika cestách a nabyl jakéhosi vědeckého 
nátěru, zbarveného jeho způsobem; avšak honosil se zvláště klidnou 


VL Zoologická zahrada. 

33 


filosofií, pros omilým optimismem; pokládal vše za snadné, logické, 
přirozené, a proto necítil potřeby naříkati nebo láti. 

Mimo jiné vlastnosti byl obdařen úžasnou bystro 
a dalekozrakostí; vynikal jako Moestlin, Keplerův professor, tou 
neobyčejnou schopností, že rozeznal neozbrojeným okem 
souputníky Jupiterovy a napočetl v souhvězdí Plejád čtrnáct hvězd, 
z nichž poslední jsou deváté velikosti. Nepyšnil se tím nikterak, 
alebrž pozdravoval vás velmi zdvořile - a v čas potřeby dovedl 
dobře užívati očí. - Pročež vzhledem k důvěře, kterou Joe 
osvědčoval doktorovi, nebudiž s podivenou, že se mezi Kennedyem 
a důstojným sluhou rozpřádaly ustavičné hádky, ostatně ve vší 
slušnosti. 

Jeden pochyboval, druhý věřil; jeden projevoval prozíravou 
opatrnost, druhý slepou důvěru; doktor ocitoval se mezi 
pochybností a vírou; nemohu nepodotknouti, že nedbal ani té ani 
oné. 

„Nu! pane Kennedy?" říkal Joe. 
„Nu! milý hochu?" 

„Rozhodná chvíle nadchází. Zdá se, že se vydáme do měsíce." 

„Míníš: do Měsíčné země, což není zhola tak daleko; ale buď bez 
starosti, je to rovněž nebezpečno." 

„Nebezpečno? s mužem, jako je doktor Fergusson?" 

„Nerad bych tě vyvedl z tvých přeludů, milý Joe; ale pravím ti 
upřímně: co tu podniká, jest učiněné šílenství. Neodjede." 

„Ze neodjede? Což jste neviděl jeho balon v dílně pánů Mittchellů 
v Boroughu?i»" 

„Ani mi nepřipadne, abych se šel podívat." 

„Tím přicházíte o krásné divadlo! Jak pěkná věc! jak hezká číše! 
jak rozkošná loďka! Jak dobře bude nám v ní!" 

„Hodláš tedy do opravdy provázet svého pána?" 

„Já," odtušil Dick přesvědčivě, „já s ním půjdu, kam se mu 
zachce! To by tak ještě scházelo! abych jej pustil samotná, když jsme 
spolu projeli svět. A kdo by ho podporoval, když by byl unaven? 
kdo by mu podal silnou ruku, aby přeskočil propast? kdo by oň 
pečoval, kdyby se roznemohl? Ne, pane Dicku, Joe bude vždy na 


18 Jižní předměstí londýnské. 

34 


svém místě po boku doktora... co dím?... kolem doktora 
Fergussona." 

„Jsi řádný hoch." 

„Ostatně vy půjdete s námi," řekl Joe. 

„Zajisté!" odvětil Kennedy; „to jest, doprovodím vás, abych 
Samuelovi bránil do poslední chvíle, dopustiti se podobného 
bláznovství! Ba půjdu s ním až do Zanzibara, aby ještě tam ruka 
přítelova překazila jeho nesmyslný záměr." 

„Nepřekazíte pranic, pane Kennedy, s odpuštěním řečeno. Můj 
pán není žádné třeštidlo; rozvažuje dlouho, co chce podniknouti, 
a ustanoví-li se na něčem, ani ďábel ho od toho neodvrátí." 

„To uvidíme!" 

„Netěšte se touto nadějí. Kromě toho je důležito, abyste šel 
s námi. Pro lovce, jako jste vy, jest Afrika krajem divův. A proto, 
buď jak buď, nebudete nikterak litovat, že jste se vydal na cestu." 

„Ne, dojista nebudu litovat, zvláště ukáže-li se konečně jeho 
tvrdohlavost." 

„Á, tu mi připadá," vzpomněl si Joe: „víte-li pak, že je dnes 
vážení?" 

„Jakže, vážení?" 

„Ovšem, můj pán, vy a já zvážíme se všichni tři." 
„Jako závodní jezdci!" 

„Jako závodní jezdci. Ale upokojte se, nebude potřebí, abyste 
zhubeněl, jste-li příliš těžký. Budete připuštěn tak, jak jste." 
„Nedám se věru zvážit," pravil Skot pevně. 
„Ale, pane, zdá se, že je toho potřebí pro jeho stroj." 
„Však se jeho stroj obejde bez mé váhy." 

„Možná! Ale což kdybychom pro schodek v přesných výpočtech 
nebyli s to, abychom vystoupili?" 

„Aj, na mou věru, ničeho jiného si nepřeji!" 

„Poslyšte, pane Kennedy: můj pán přijde hned pro nás." 

„Nepůjdu." 

„Snad mu nezpůsobíte tu bolest?" 
„Způsobím." 

„Dobrá!" zasmál se Joe, „mluvíte tak, poněvadž ho tu není; ale 
když vám řekne tváří v tvář: ,Dicku (s odpuštěním řečeno), Dicku, 
třeba mi znát navlas tvou váhu/ pak půjdete, za to vám ručím." 

35 


„Nepůjdu." 

V tom vrátil se doktor do své pracovny, kde se vedla tato 
rozmluva; podíval se na Kennedye, jemuž nebylo hrubě volno. 

„Dicku," pravil doktor, „pojď s Joem; třeba mi vědět, kolik 
obadva vážíte." 

„Ale..." 

„Můžeš nechat klobouk na hlavě. Pojď." 
A Kennedy šel. 

Odebrali se všichni tři do dílny pánů Mittchelů, kde byly 
připraveny váhy římskými nazvané. Bylo skutečně potřebí, aby 
doktor znal tíži svých soudruhův a zřídil podle ní rovnováhu svého 
balonu. Vyzval Dicka, aby vystoupil na plošinu vah; Skot nevzpíraje 
se prohodil polohlasně: 

„Vždyť je dobře! vždyť je dobře! to nezavazuje k ničemu." 

„Sto padesát tři libry," pravil doktor zaznamenávaje si tento 
počet do zápisníku. 

„Což jsem příliš těžký?" 

„O ne, pane Kennedy," odvětil Joe; „ostatně jsem já lehký, tím se 
věc vyrovná." 

To praviv vstoupil Joe s nadšením na místo lovcovo; jsa všecek 
rozohněn byl by váhy málem zvrhl; postavil se jako Wellington, jenž 
se opičí po Achillovi u vchodu do Hyde-Parku, a vypadal znamenitě 
i bez štítu. 

„Sto dvacet liber," zapsal si doktor. 

„He! he!" zvolal Joe se spokojeným úsměvem. 

Proč se usmíval? Nebyl by to mohl nikdy říci. 

„Teď je na mně," vece Fergusson. 

I zapsal sto třicet pět liber na svůj vlastní vrub. 

„My tři," pravil, „nevážíme více, nežli čtyři sta liber." 

„Ale, pane," ozval se Joe, „kdyby toho bylo potřebí pro vaši 
výpravu, nejedl bych, abych se spadl o nějakých dvacet liber." 

„Toť zbytečno, hochu," odpověděl doktor; „jez po chuti, a tu máš 
půlkorunui5 a opatři si za ni přítěž, jaké se ti zachce." 


15 Anglický stříbrňák v ceně asi 3 našich korun. 


36 


VII. 


Geometrické podrobnosti. - Výpočet obsahu balonu. - Dvojitý balon. - 
Obal. - Loďka. - Tajemný přístroj. - Potraviny. - Dodatečná příprava. 

Doktor Fergusson byl se již dlouho zabýval podrobnostmi své 
výpravy. Lze si představiti, že balon, toto podivuhodné plavidlo 
určené k jeho dopravě vzduchem, byl předmětem jeho neustálého 
přemýšlení. 

Nechtě dáti balonu rozměry příliš veliké, ustanovil se předkem 
na tom, že jej nadme vodíkem, který jest čtrnáckrát a půl lehčí 
vzduchu. Výroba tohoto plynu je snadná, a na vzduchoplaveckých 
výpravách dodělal se nejlepších úspěchů. 

Doktor poznal výpočty velice přesnými, že vzhledem k věcem 
kjeho cestě a pro jeho přístroj nezbytně potřebným musí vzíti 
s sebou váhu čtyř tisíc liber; pročež bylo vyzkoumati, jaká vzestupná 
síla jest s to, aby unesla tuto váhu, a jaký tudíž jest obsah její. 

Váha čtyř tisíc liber rovná se čtyřicítičtyřem tisícům osmi stům 
čtyřicítisedmi krychlovým stopámi - vytlačeného vzduchu, čili jinými 
slovy: čtyřicetčtyři tisíce osm set čtyřicetsedm krychlových stop 
vzduchu váží asi čtyři tisíce liber. 

Dá-li se balonu tento obsah čtyřicetičtyř tisíc osmi set čtyřiceti 
sedmi krychlových stop a naplní-li se na místě vzduchu vodíkem, 
který jsa čtrnáctkrát a půl lehčí, váží toliko dvě stě sedmdesátšest 
liber, jeví se nesrovnalost v rovnováze, to jest rozdíl asi tří tisíc 
sedmi set osmdesáti liber. V tomto rozdílu pak mezi vahou plynu 
obsaženého v baloně a mezi vahou vzduchu jej objímajícího záleží 
vzestupná síla balonu. 

Avšak kdyby se do balonu vpustilo čtyřicetčtyři tisíce osm set 
čtyřicetsedm krychlových stop dotčeného plynu, byl by zcela 
naplněn; leč to nesmí býti, neboť čím více stoupá balon do méně 
hustých vrstev vzduchových, tím více roztahuje se plyn v něm 
uzavřený a protrhl by se za nedlouho obal. Pročež naplňují se 
balony obyčejně jenom do dvou třetin. 


20 1661 krychlových metrů. 


37 


Doktor pak prohlédaje k jistému zámyslu jedině jemu známému, 
odhodlal se naplniti svůj balon jen zpola, a poněvadž musil vzíti 
s sebou čtyřicetčtyři tisíce osm set čtyřicet sedm krychlových stop 
vodíku, dáti balonu obsah téměř dvojnásobný. 

Sestrojil jej do protáhlého tvaru, o němž se ví, že jest 
nejvýhodnější; vodorovný průměr činil padesát stop a kolmý 
průměr sedmdesátpět^i; nabyl takto kulovitého tělesa, jehož obsah 
páčil se rovným číslem na devadesát tisíc krychlových stop. 

Kdyby doktor Fergusson byl mohl použiti dvou balonů, bylo by 
mu přibylo čáky na zdar; lzeť vskutku, praskne-li jeden v povětří, 
udržeti se druhým, vyhodí-li se přítěž. Ale říditi dva balony jest věc 
velice nesnadná, když jde o to, aby se jim zachovala rovná síla 
vzestupná. 

Dlouho rozvažovav sloučil Fergusson důmyslnou úpravou 
výhody dvou balonův a vyhnul se jich potížím; sestrojili dva 
nestejné veliké a vstrčil jeden do druhého. Jeho vnější balon, jemuž 
ponechal rozměry svrchu vytčené, zavíral v sobě menší ballon téhož 
tvaru, který měl pouze čtyřicetpět stop ve vodorovném a šedesát 
osm stop v kolmém průměru. Obsah tohoto vniterního balonu páčil 
se tudíž jenom na šedesátsedm tisíc krychlových stop; měl plovati 
v plynu jej obklopujícím; z balonu do balonu šla záklopka, mohouc 
je v čas potřeby uvésti navzájem ve spojení. 

Tato úprava měla do sebe tu výhodu, kdyby pro sestup bylo 
třeba vypustiti plyn, že by se nejprve vypustil plyn z velkého 
balonu; kdyby pak se musil vyprázdniti načisto, zůstal by malý 
neporušen; po té bylo by lze odstraniti vnější obal jako nepohodlné 
břímě a osamotnělý druhý balon nebyl by větru hříčkou, jakou 
bývají balony napolo splasklé. 

Ba ještě více: kdyby vnější balon stihla nehoda, kdyby se protrhl, 
mohl býti druhý zachráněn. 

Dva balony byly zhotoveny z lyonské křižované dykyty 
napuštěné gutaperčou. Tato klovatina vyniká úplnou neprodyšností 


8 Tento rozměr není nijak neobyčejný: sestrojilť roku 1784 Montgolfier v Lyoně 
balon, jenž obsahoval 340.000 krychlových stop čili 20.000 krychlových metrův a 
unesl váhu 20 tun neb asi 20.000 kilogramů. 


38 


a vzdoruje naprosto kyselinám a plynům. Dykyta byla dvojitě 
složena na vrchním polu koule, kde jest napětí největší. 


Dne 16. února spustil „Resolute" kotvu před Greenwichem. 

V tomto obalu mohl se plyn udržeti po dobu neobmezenou. Vážil 
půl libry na devět čtverečných stop. Ježto pak povrch vnějšího 
balonu měřil asi jedenáct tisíc šest set čtverečných stop, vážil obal 
jeho šest set padesát liber. Obal druhého balonu, jehož povrch měřil 
devět tisíc dvě stě čtverečných stop, vážil toliko pět set deset liber: 
úhrnem tedy jedenáct set šedesát liber. 


39 


Síť, která měla držeti loďku, byla spletena z provazů z konopí 
nadmíru pevného; dvěma záklopkám věnována péče co 
nejbedlivější, jako by se věnovala kormidlu lodnímu. 

Loďka tvaru okrouhlého, mající v průměru patnácte stop, byla 
upletena z vrbového proutí, sesíleného lehkým železným postrojem, 
a vnitř opatřena zpruhami k tomu určenými, aby oslabovaly nárazy. 
Její váha a váha sítě nepřevyšovala dvě stě osmdesát liber. 

Mimo to dal si doktor udělati čtyři schránky z železného plechu 
ztlouští dvou čárek; byly mezi sebou spojeny rourami kohoutky 
opatřenými; k tomu přidal hadici v průměru asi dvou palců, která 
končila dvěma rovnými rameny nestejně dlouhými, z nichžto větší 
měřilo dvacetpět a kratší pouze patnácte stop. 

Plechové schránky umístěny v loďce tím způsobem, že zabíraly 
prostor co nejmenší; hadice, která měla se přidělati až později, 
zabalena o sobě, jakož i velmi silný elektrický sloup Bunsenův. 
Tento přístroj byl sestaven tak důmyslně, že nevážil více než sedm 
set liber spolu s dvacítipěti gallonyii vody obsažené ve zvláštní 
schránce. 

Nástroje na cestu určené záležely ve dvou teploměrech, dvou 
tlakoměrech, dvou bussolách, sextantu, dvou časoměrech, umělém 
obzorníku a výškoměru k zachycování předmětů vzdálených 
a nepřístupných. - Hvězdárna greenwichská propůjčila se 
k službám doktorovi, jenž ostatně nehodlal konati fysická 
pozorování; chtěl jedině stanovití svůj směr a označovati polohu 
hlavních řek, hor a měst. 

Opatřil se třemi železnými kotvami dobře vyzkoušenými 
a řebříkem z lehkého, pevného hedvábu zdélí asi padesáti stop. 

Rovněž vypočetl zevrubně váhu svých potravin; skládaly se 
z čaje, kávy, sucharů, z nasoleného masa a pemmikanu, přípravku, 
jenž maje nepatrný objem, chová v sobě mnoho výživných látek. 
Mimo dostatečnou zásobu kořalky dal si zhotoviti dvě schránky na 
vodu, do nichž se vešlo po dvacítidvou gallonech. 

Požívání těchto různých potravin mělo ponenáhlu zmenšovati 
břímě nesené balonem. Neboť sluší podotknouti, že rovnováha 
balonu ve vzduchu je nadmíru citlivá. 


22 Gallon rovná se asi 4 x /2 litru. 


40 


Úbytek váhy téměř nepatrný mívá v zápětí pošinutí velice 
značné. 

Doktor nezapomněl ani na stan, jenž měl zastírati část loďky, ani 
na pokrývky, které byly jediným cestovním ložem, ani na lovcovy 
ručnice, ani na zásobu prachu a kulí. 

Stůjž zde přehledný soubor jeho rozličných výpočtů. 


Fergusson 135 liber 

Kennedy 153 „ 

Joe 120 „ 

váha prvního balonu 650 „ 

váha druhého balonu 510 „ 

loďka a síť 280 „ 

kotvy, nástroje, } 
ručnice, pokrývky, } 

stan, všeliké náčiní, } 190 „ 

maso, pemmikan, } 
suchary, čaj, } 

káva, kořalka, } 386 „ 

voda 400 „ 

přístroj 700 „ 

váha vodíku 276 „ 

přítěž 200 ,, 

Úhrnem 4000 liber. 


To byl rozpočet čtyř tisíc liber, které doktor Fergusson hodlal 
vzíti s sebou; přibral toliko dvě stě liber přítěže „jenom pro 
nepředvídané případy", jak říkal, neboť doufal bezpečně vzhledem 
k svému přístroji, že mu jí užiti nebude. 


41 


VIII. 


Důležitost Joova. - Velitel Resolutu. - Zbrojnice Kennedyova. - Uložení 
ballonu. - Hostina na rozloučenou. - Odjezd dne 21. února. - Vědecké 
výklady doktorovy. - Duveyrier, Livingstone. - Podrobnosti cesty 
vzduchem. - Kennedy umlčen. 

Kolem 10. února chýlily se přípravy ke konci, balony, uzavřené 
jeden ve druhém byly zúplna hotovy; podstoupily silný tlak 
vzduchu na jich boky hnaného; tato zkouška podala dobrý pojem 
o jich pevnosti a dosvědčila péči věnovanou jich sestrojení. 

Joe byl všecek rozradostněn, chodil neustále z Greek streetu do 
dílen pánů Mittchellů, maje pořád co činiti, pořád co hovořiti, 
vykládaje rád podrobnosti o věci lidem, kteříž o ně nestáli, a jsa 
nade vše hrd tím, že bude provázeti svého pána. Ba domnívám se, 
že hodný ten hoch vydělal si několik půlkorun, ukazuje ballon, 
vysvětluje myšlenky a záměry doktorovy a ukazuje tohoto 
pootevřeným oknem, anebo, když šel po ulici; netřeba mu to 
pokládati za zlé; měl věru právo těžiti poněkud z obdivu 
a zvědavosti svých vrstevníků. 

Dne 16. února spustil Resolute kotvu před Greenwichem. Byla to 
šroubová loď o nosnosti osmi set tun, dobrý plavec, která vykonala 
úkol opatřiti zásobami poslední výpravu sira Jamesa Rossa 
v polárních končinách. Velitel Pennet považován za roztomilého 
muže; zajímal se velice o cestu doktorovu, jehož vážil si již ode 
dávna. Tento Pennet byl spíše učencem nežli vojákem; to však 
nevadilo, aby neměl na lodi čtyři karonady?5, které nikdy nikomu 
neublížily jsouce jen k tomu, aby tropily hřmot na světě 
nejpokojnější. 

Podlubí Resolutu bylo upraveno k uložení balonu; byl tam 
dopraven s největší opatrností dne 18. února a složen na dně lodi 
tak, aby se předešlo všeliké nehodě; loďka a její příslušenství, kotvy, 
provazy, potraviny, schránky na vodu, které se měly naplnit i po 
příjezdu, vše spořádáno pod dohledem Fergussonovým. 


25 Dělo s krátkou hlavní. 

42 


Na výrobu vodíku uloděno deset tun kyseliny sírové a deset tun 
starého železa. Toto množství bylo více než dostatečné, ale bylo 
třeba vyvarovati se možných ztrát. Přístroj, určený k vyvozování 
vodíku a sestávající asi z třicíti sudů, složen v nádni. 

Tyto rozličné přípravy skončily se dne 18. února večer. Dvě 
kajuty pohodlně zařízené očekávaly doktora Fergussona a jeho 
přítele Kennedye. Ačkoli se Skot ustavičně zaklínal, že neodjede, 
odebral se přece na loď s hotovým loveckým arsenálem, dvěma 
dvojhlavňovými zadovkami a osvědčenou karabinou z továrny 
Purdeye, Moorea a Dicksona v Edinburce; s podobnou zbraní byl 
lovec s to, vehnati ze vzdálenosti dvou tisíc kroků kulku kamzíkovi 
do oka; k tomu družily se dva šestihlavňové Coltovy revolvery pro 
nepředvídané potřeby; jeho prachovka, jeho nábojnice, olovo 
a kulky nepřevyšovaly váhu doktorem ustanovenou. 

Tři cestující přibyli na loď dne 19. února; byli uvítáni s velkým 
vyznamenáním kapitánem a jeho důstojníky; doktor byl stále dosti 
chladný, jsa jedině zaujat svou výpravou, Dick rozechvěn, ač to tajil, 
Joe pak plesal zapřádaje kratochvilné hovory; stal se hned miláčkem 
v poddůstojnickém oddělení, kde mu bylo vykázáno lože. 

Dne 20. vystrojena královskou společností zeměpisnou 
Fergussonovi a Kennedyovi hostina na rozloučenou, Velitel Pennet 
a jeho důstojníci súčastnili se hodů, jež se honosily velkou živostí 
a četnými lichotivými projevy; neskrbleno ani přípitky na dlouhý 
věk a zdraví stolovníků. Sir Francis M... předsedal s tajeným 
pohnutím, avšak velmi důstojně. 

K nemalému zmatku Dicka Kennedye dostalo se mu valného 
podílu v bakchických blahopřáních. Když se připilo „neohroženému 
Fergussonovi, slávě Anglie", musilo se připiti „neméně srdnatému 
Kennedyovi, odvážnému jeho soudruhu". 

Dick silně se zarděl, což pokládáno za skromnost: potlesk se 
zdvojnásobil. Dick začervenal se ještě více. 

Při zákuscích došla zpráva od královny; vzdávala poklony 
dvěma cestovatelům vyslovujíc přání, aby se podnik zdařil. 

Což zavdalo podnět k novým přípitkům na zdraví „jejího 
milostivého Veličenstva". 

O půlnoci rozešli se hodovníci po dojemném rozloučení 
a srdečném stisknutí rukou. 


43 


Čluny Resolutu čekaly u westminsterského mostu; velitel 
vstoupil do nich ve společnosti svých cestujících a důstojníků, 
a rychlý proud Temže unášel je ke Greenwichi. 

V jednu hodinu spal kdekdo na lodi. 

Nazejtří dne 21. února ve tři hodiny ráno pece hučely; v pět 
hodin vytažena kotva, a účinkem své vrtule ujížděl Resolute k ústí 
Temže. 

Netřeba snad ani podotýkati, že hovory na lodi otáčely se jedině 
okolo výpravy doktora Fergussona. Kdo jej viděl a slyšel, každému 
mimo Skota vnukl za nedlouho takovou důvěru, že nikdo 
nepochyboval o zdaru jeho podniku. 

Za dlouhých prázdných hodin plavby konal doktor opravdové 
přednášky zeměpisné v kroužku důstojnickém. Tito mladí mužové 
zajímali se vášnivě o objevy učiněné v Africe za posledních čtyřicet 
let; vyprávěl jim o výzkumech Barthových, Burtonových, 
Spekeových, Grantových; líčil jim tuto tajemnou pevninu, 
podrobenou se všech stran vědeckému bádání. Na severu 
prozpytoval mladý Duveyrier Saharu a přivedl do Paříže náčelníky 
tuarecké. K podnětu francouzské vlády chystalo se dvé výprav, 
které přicházejíce od severu a míříce na západ sešly by se 
v Timbuktu. Na jihu postupoval neúnavný Livingstone neustále 
k rovníku a od března 1862 bral se ve společnosti Mackensiově proti 
řece Rovumě. Devatenácté století zajisté neuplyne, aby Afrika 
nevyjevila ta jemstva skrytá v jejím lůně po šest tisíc let. 

Účast posluchačů Fergussonových zvláště se vzmáhala, když jim 
líčil zevrubně přípravy na cestu; chtěli opravovati jeho výpočty; 
přeli se, a doktor pouštěl se upřímně do rozkladů. 

Nejvíce bylo jim s podivenou, že bere s sebou množství potravin 
poměrně nepatrné. Jednou zeptal se jeden z důstojníků doktora na 
tu věc. 

„To-li vás překvapuje?" odpověděl Fergusson. 
„Zajisté." 

„Jak dlouho domníváte se, že potrvá moje cesta? Celé měsíce? 
Toť velký omyl; kdyby se protáhla, bylo by veta po nás, nedospěli 
bychom k cíli. Vězte, že ze Zanzibara na pobřeží senegalské není 
více nežli pět tisíc šest set, anebo dejme tomu, pět tisíc osm set 
kilometrů. Kdyby se za dvanáct hodin urazilo as osm set třicet 


44 


kilometrů, což se nerovná ani rychlosti našich železnic a plulo se 
dnem i nocí, stačilo by sedm dní přeletěti Afriku." 

„Ale tu byste ničeho neviděl; nemohl byste konati zeměpisná 
pozorování, ani ohledávati kraj." 

„Mohl," odvětil doktor; „jsme-li pánem svého balonu, vzestupuji- 
li nebo sestupuji-li po libosti, zastavím se, kdykoliv uznám za dobré, 
zvláště, když by nastávalo nebezpečí, že mě uchvátí proudy příliš 
prudké." 

„A na ty uhodíte," prohodil velitel Pennet; „jsou vichry, kteréž 
urazí za hodinu na čtyři sta kilometrů." 

„Tu vidíte," odtušil doktor, „při takové rychlosti přeletěla by se 
Afrika za dvanáct hodin; v Zanzibaru by člověk vstal a v Saint- 
Louisu by šel spát." 

„Avšak," ozval se jeden z důstojníků, „může-li býti balon, unášen 
takovou rychlostí?" 

„Stalo se to již," odpověděl Fergusson. 

„A balon odolal?" 

„Úplně. Bylo to v čas korunovace Napoleonovy roku 1804. 
Větroplavec Garnerin vypustil v Paříži v jedenáct hodin večer balon 
s tímto nápisem provedeným zlatým písmeny: ,V Paříži dne 25. 
frimairu^ roku XIII. korunovace císaře Napoleona J. Sv. Piem VIL' 
Druhého dne ráno v pět hodin viděli obyvatelé římští týž balon 
vznášeti se nad Vatikánem, přeletěti římskou Campagni a spustiti se 
do jezera Bracciana. Tak jest, pánové, balon s to, aby obstál při 
podobné rychlosti." 

„Balon ano; ale což člověk," odvážil se namítnouti Kennedy. 

„Člověk také! Neboť balon je pořád nehybný vzhledem ke 
vzduchu, který jej obklopuje; on nepostupuje, nýbrž vzduch sám; 
kdyby se v loďce rozžehla svíčka, plamen by neplápolal. Kdyby byl 
do ballonu Garnerinova vstoupil větroplavec, nebyla by mu ta 
rychlost nikterak ublížila. Ostatně nehodlám zkoušeti takovou 
rychlost, a budu-li se moci na noc zachytit nějakého stromu nebo 
výstupku půdy, neopominu toho. Mimo to povezeme s sebou na 


M Třetí měsíc v někdejším novofrancouzském kalendáři, ode dne 21. listopadu do 
20. prosince. 

45 


dva měsíce potravin, a našemu obratnému lovci nic nebude na 
závadu, aby nám opatřil hojnost zvěři, když se zakotvíme na zemi." 

„Ach! pane Kennedy! tam se vám naskytnou mistrovské rány," 
ozval se mladý midshipman, pohlížeje na Skota závistivýma očima. 

„Nehledě na to," prohodil jiný, „že vaše zábava bude sdružena 
s velikou slávou." 

„Pánové," odpověděl lovec, „jsem vám velice povděčen. . . za vaše 
poklony. . . ale nesluší se mi přijímati je. . ." 

„Jakže!" ozývalo se zevšad, „což neodjedete?" 

„Neodjedu." 

„Což nebudete provázet doktora Fergussona?" 
„Nejen ho nebudu provázet, ale jsem zde pouze proto, abych ho 
v poslední chvíli zadržel." 

Veškery zraky utkvěly na doktorovi. 

„Neposlouchejte ho," odtušil s obvyklou klidností ve tváři. „Toť 
věc, pro kterou neradno se s ním příti; celkem ví velmi dobře, že 
odjede." 

„Při sám svatý Patrick!" zvolal Kennedy, „osvědčuji..." 

„Neosvědčuj nic, přítel Dicku; jsi odměřen, zvážen, ty i tvůj 
prach, tvé ručnice a tvé kulky, a protož o tom již nemluvme." 

A od tohoto dne až do příjezdu na Zanzibar Dick skutečně 
neotevřel úst; nemluvil již o tom ani o čem jiném. Mlčel. 


46 


IX. 


Mys obeplut. - Na předním výstupku. - Professor Joe přednáší 
o světopise. - O řízení balonů. - O hledání vzdušných proudů. - Heureka. 

Resolute tíhl rychle k mysu Dobré naděje; pohoda vytrvala, 
jakkoli moře dmulo se silněji. 

Dne 30. března, za dvacetsedm dní po odjezdě z Londýna, bylo 
na obzoru rozeznati obrysy Tabulové hory; Kapské město, rozložené 
na úpatí amfiteátru z pahorkův, objevilo se skrze námořský 
dalekohled, a za nedlouho spustil Resolute kotvu v přístavě. Než 
velitel zastavil tam jen proto, aby se zásobil uhlím, na kteroužto 
práci vystačil den; nazejtří zamířila loď na jih, aby obeplula polední 
výběžek Afriky a vjela do průlivu Mozambického. 

Joe nekonal první cestu po moři, pročež netrvalo dlouho, 
a zdomácněl na lodi. Kde kdo mu by nakloněn pro jeho upřímnost 
a dobrou míru. Proslulost jeho pána odrážela se valnou měrou i na 
něj. Poslouchali ho jako věštce, i nemýlil se více než kterýkoli jiný. 

Zatím pak, co doktor popisoval a vykládal v kroužku 
důstojnickém, trůnil Joe na předním výstupku a spřádal historii 
svým způsobem, což ostatně dělali největší dějepisci všech dob. 

Přirozenou měrou byla na přetřesu pověstná cesta. Joa stálo 
mnoho práce, nežli vštípil zpurným duchům přesvědčení 
o podniku, leč jakmile plavci uvěřili, nezdálo se nic nemožným jich 
obrazivosti roznícené vyprávkou Joovou. - Omámivý vypravovatel 
namlouval svým posluchačům, že po této cestě dojde ještě na jiné. 
Byl to jen začátek dlouhé řady nadlidských podniků. 

„Hleďte, přátelé, když člověk okusí tento druh pohybu, nemůže 
se již obejít bez něho; na své příští výpravě pak nepůjdeme stranou, 
nýbrž půjdeme přímo před sebe a budeme pořád stoupat." 

„Aj! tu se dostanete na měsíc," prohodil užaslý posluchač. 

„Na měsíc!" odvětil rychle Joe; „ne, na mou věru, to je příliš 
všední! kde kdo chodí na měsíc. Mimo to není tam vody a člověk je 
nucen vzít jí s sebou velké zásoby a také vzduch v lahvích, aby bylo 
co dýchat." 


47 


I smáli se, leč mu věřili. 

„Dobrá! je-li pak tam gin?"?5 ozval se plavec, jenž byl náramným 
milovníkem tohoto nápoje. 

„Ještě ne, milý brachu. Ne, s měsícem není nic; ale budeme se 
procházet po těch hezkých hvězdách, po těch rozkošných 
oběžnicích, o kterých mi pán tolikrát vyprávěl. Tak se nejprve 
podíváme na Saturna. 

„Je-li to ten, co má prsten?" otázal se stanovištník. 

„Ano! snubní prsten. Jenom že se neví, kam se poděla jeho žena!" 


25 Čti: Džin — borovička. 


48 


„Jakže! vy půjdete až tak vysoko?" pravil zaražený plavčík. „Což 
je váš pán ďábel?" 

„Ďábel? Na to je příliš dobrý!" 

„A po Saturnovi?" zeptal se jeden z nejzvědavějších 
v posluchačstvu. 

„Po Saturnovi? No, zavítáme návštěvou na Jupitera; to je vám 
taková směšná země, kde má den jenom devět hodin a půl, což je 
vhod lenochům, a kde roky na příklad trvají dvanáct let, což je 
prospěšno lidem, kterým zbývá už jen šest měsíců života. Tím se jich 
jsoucnost trochu prodlouží!" 

„Dvanáct let?" divil se plavčík. 

„Ano, hochu; v tom kraji by tebe matka ještě kojila, a onen 
staroch tam dole, jemuž jde na padesátku, byl by půlpátaletým 
klučíkem." 

„To není víře podobno!" zvolal přední výstupek jako jedním 
hlasem. 

„Holá pravda," odvětil Joe ubezpečile. „Ale co chcete? Když 
člověk pořád živoří na tomto světě, nenaučí se ničemu, zůstane 
nevědomým jako morče. Zajděte si na Jupitera a uvidíte! Na příklad 
je tam nahoře třeba stejnokroje, neboť jsou souputníci, na nichž není 
volno!" 

I smáli se, leč napolo mu věřili; i vyprávěl jim o Neptunovi, kde 
jsou námořníci vítáni, a o Marsovi, kde si vojáci vykračují po 
chodníku, což je na konec obtížné. Merkur pak je špatným světem, 
nic než zloději a kupci sobě navzájem tak podobní, že jest těžko od 
sebe je rozeznat. A posléze podal jim o Venuši obraz v pravdě 
úchvatný. 

„A až se vrátíme z té výpravy," dokládal roztomilý výpravo vatel, 
„budeme vyznamenáni jižním křížem, který září tam nahoře 
v knoflíkové dírce dobrého Pánaboha." 

„A půjdete si ho zasloužit!" pravili plavci. 

Takhle uplývaly veselými hovory dlouhé večery na předním 
výstupku. A zatím braly se poučné rozmluvy doktorovy svým 
během. . . . 

Jednou mluvilo se o řízení balonův, a Fergusson byl požádán, 
aby pronesl svůj soud v této věci. 


49 


„Nevěřím" pravil, „že se podaří říditi ballony. Znám všecky 
soustavy, s nimiž se dály pokusy, nebo které byly navrženy; ani 
jedna nedodělala se zdaru, ani jednu nebylo lze uvésti ve skutek. 
Chápete zajisté, že jsem se zabýval touto věcí, na níž mi tolik sešlo; 
než nebyl jsem s to, abych ji rozřešil prostředky, jichž poskytují 
nynější mechanické vědomosti. Bylo by třeba vynalézti motor mimo 
obyčej mohutný a nad možnost lehký. A přece nebude lze odolati 
proudům poněkud silnějším! Ostatně čelily až posud veškery 
pokusy spíše k řízení loďky než balonu. To je chyba." 

„Nicméně" ozvala se námitka, „jest velká souvislost mezi 
vzducholodí a vodní lodí, která se řídí po libosti." 

„Nikoliv," odpověděl doktor Fergusson, „souvislost ta je 
nepatrná, nebo není žádné. Vzduch je neskonale méně hustý nežli 
voda, v níž je loď ponořena toliko na polo, kdežto vzducholoď 
plyne celá v povětří a trvá v nehybnosti vzhledem k okolnímu 
vzduchu." 

„Máme tedy za to, že větroplavba promluvila poslední slovo?" 

„Nikterak! Nikterak! Dlužno hledati jinou věc, a nelze-li říditi 
balon, jde aspoň o to, aby se udržel v příznivých proudech 
vzduchových. Čím výše se stoupá, tím větší nabývají stejnoměrnosti 
a mají stálejší směr: nejsouť jim na závadu údolí a hory, prostupující 
povrch zeměkoule, a v tom, jak víte, spočívá hlavní příčina změn 
větru, a nerovnosti jeho vanu. Jakmile pak budou tato pásma 
určena, bude balonu jen zachytiti proudy, jichž bude potřebovati." 

„Aby se však do nich dospělo," namítal velitel Pennet, „bude 
třeba neustále vystupovati nebo sestupovati. V tom vězí háček, milý 
doktore." 

„A proč, milý veliteli?" 

„Rozumějme si: to bude obtíží a překážkou toliko dlouhým 
cestám a nikoli pouhým povětrným procházkám." 
„A z jaké příčiny, prosím?" 

„Poněvadž lze vystoupiti jen s tou podmínkou, že se vyhodí 
přítěž, sestoupiti pak lze jen s tou podmínkou, že se vypustí plyn, 
a takovou měrou jsou zásoby plynu a přítěže brzy vyčerpány." 

„Milý Pennete, právě jen o to běží a o nic jiného. V tom spočívá 
jediná obtíž, kterou dlužno vědě překonati. Nejde o řízení balonů; 


50 


jde jen o to, aby je bylo možno hnáti shora dolů beze ztráty plynu, 
který jest jich silou, jich krví, jich duší, ač lze-li se tak vyjádřiti." 

„Máte pravdu, milý doktore, ale tato obtíž není dosud rozřešena, 
tento prostředek není dosud nalezen." 

„Prosím za odpuštění, jest nalezen." 

„Kým?" 

„Mnou!" 

„Vámi?" 

„Chápete zajisté, že bych se jinak nebyl odvážil tohoto přeletu 
přes Afriku balonem. Než by uběhly dvacetčtyři hodiny, byl bych 
hotov s plynem." 

„Avšak o tom jste se v Anglii nezmínil." 

„Nikoli. Nedbal jsem pouštěti se na veřejnosti do přetřesů. To 
jsem pokládal zbytečným. Vykonal jsem potají přípravné zkoušky 
a byl jsem spokojen; nebylo mi tudíž třeba někomu se s nimi 
svěřovat." 

„Nuže, milý Fergussone, smíme-li se tázati na vaše tajemství?" 
„Tuje máte, pánové, a můj prostředek jest prajednoduchý." 
Pozornost posluchačů byla napiata do vyšší míry, a doktor jal se 
pokojně vykládati v tato slova: 


51 


X. 


Dřívější pokusy. - Patero schránek doktorových. - Plynová dmuchavka. - 
Záhřevník. - Způsob řízení. - Jistý úspěch. 

„Často konány pokusy, pánové, vystoupit nebo sestoupit po 
libosti beze ztráty balonového plynu nebo přítěže. Francouzský 
větroplavec, pan Meunier, chtěl dojiti tohoto účelu tím, že zhustil 
vzduch ve vniterním prostoru. Belgičan, pan doktor van Hecke, 
vyvinoval křídly a lopatami kolmou sílu, která by byla namnoze 
nedostačila. Praktické výsledky, jichž se dospělo těmito různými 
prostředky, byly nepatrný. 

Pročež ustanovil jsem se na tom, že se chopím věci s jiné stránky. 
A předkem zavrhují zúplna přítěž, leč pro potřebu větší síly 
vzestupné, která by nastala, kdyby se pokazil můj přístroj, nebo 
kdybych byl nucen rázem vystoupiti, abych se vyhnul nenadálé 
překážce. 

Moje prostředky vzestupné a sestupné záležejí jedině v tom, že 
roztahují nebo stahují rozličnou teplotou vzduch uzavřený v baloně. 
A tohoto výsledku docházím takto: 

Viděli jste, že jsem dal s loďkou naložiti také několik schránek, 
o nichž nevíte, nač jsou. Těchto schránek je počtem pět. 

První jest asi na dvacetpět gallonů vody, do níž přidám několik 
kapek kyseliny sírové, abych rozmnožil její voditelnost, a rozložím ji 
silným sloupem Bunsenovým. Voda se skládá, jak víte, ze dvou částí 
vodíku a z jedné kyslíku. 

Účinkem sloupu vyjde kyslík jeho kladným pólem do druhé 
schránky. Třetí schránka, umístěná nad druhou a dvojnásobného 
obsahu, pojme vodík přicházející pólem záporným. 

Kohoutky, z nichž jeden má otvor ještě jednou tak velký jako 
druhý, jsou tyto dvě schránky ve spojení se čtvrtou, která se zove 
schránkou směsi. Tam se vskutku směšují tyto dva plyny, vznikající 
rozkladem vody. Obsah této schránky směsi jest asi čtyřicet a jedna 
krychlová stopa. 

Na svršku této schránky jest platinová roura, opatřená 
kohoutkem. 


52 


Pochopili jste již, pánové: přístroj, jejž vám popisuji, je prostě 
kyslíková a vodíková dmuchavka, jejížto žár převyšuje žár výhně. 
To vyloživ, přistoupím k druhé části přístroje. 

Z vnitřku mého balonu, který jest neprodyšný, vycházejí dvě 
roury, oddělené od sebe malou mezerou. Jedna začíná ve vrchních 
vrstvách vodíkových, druhá ve spodních. 

Tyto dvě roury jsou opatřeny v jistých vzdálenostech od sebe 
silnými kaučukovými články, pročež mohou se poddávati kolísání 
balonu. 

Jdou obě dolů až do loďky a vedou do schránky válcovitého 
tvaru, která slově žárovkou. Jest na obou koncích uzavřena dvěma 
silnými deskami z téhož kovu. 

Roura, vyšlá ze spodku balonu, vede do této válcovité skříně 
spodní deskou; vniká tam dál a bere pak na sebe podobu šroubovité 
hadice, jejíž závitky na sobě složené zaujímají skoro výšku schránky. 
Nežli z ní vyjde, zabíhá hadice do malého kužele, jehož vydutý 
spodek v podobě kulaté čepičky směřuje dolů. 

Vrcholem tohoto kužele vychází druhá roura vedouc, jak jsem 
vám řekl, do vrchních vrstev balonu. 

Kulatá čepička malého kužele jest platinová, aby se neroztavila 
účinkem dmuchavky. Neboť tato nalézá se na dně železné schránky 
v šroubovité hadici a konec jejího plamene bude zlehka zasahovati 
tuto čepičku. 

Víte, pánové, co jest záhřevník, určený k vytápění pokojů. Víte, 
jak pracuje. Vzduch v pokoji nucen jen procházeti rourami a vrací se 
s vyšší teplotou. To pak, ať pravdu dím, co jsem vám právě tuto 
popsal, není nic jiného nežli záhřevník. 

Co se bude skutečně díti? Jakmile bude dmuchavka rozžehnuta, 
zahřeje se vodík v hadici a ve vydutém kuželi a bude rychle stoupati 
rourou, která jej povede do vrchních končin balonu. Prázdnota dole 
vzniklá přitahuje vodík ze spodních končin, jenž se rovněž zahřeje 
a neustále se nahrazuje; takto povstane v rourách a hadici plynový 
proud nadmíru rychlý, vycházející z balonu, tam se vracející a bez 
přítrže se přehřívající. 


53 


Plyny pak roztahují se o x /m svého objemu jedním stupněm 
tepla. Zvýším-li tudíž teplotu na osmnáct stupňům, roztáhne se 
vodík v balloně o 18 /48o neboli o šestnácte set čtrnáct krychlových 
stop, a proto vytlačí o šestnácte set sedmdesátčtyři krychlové stopy 
vzduchu více, což rozmnoží jeho vzestupnou sílu o sto šedesát liber. 
To je tolik, jako by se vyhodila táž váha přítěže. Zvýším-li teplotu na 
sto osmdesát stupňů, roztáhne se vodík o 180 /48o vytlačí o šestnáct 
tisíc sedm set čtyřicet krychlových stop více, a jeho vzestupná síla 
vzroste o šestnácte set liber. 

Jak vidíte, pánové, mohu snadno dosíci značných rozchylů 
v rovnováze. Obsah balonu byl vypočten v ten způsob, že 
polonadmut vytlačuje váhu vzduchu navlas rovnou váze obalu 
vodíku a loďky obtěžkané cestujícími a vším jejím příslušenstvím, 
jsa nadmut touto měrou, jest v úplné rovnováze se vzduchem: 
nestoupá ani neklesá. 

Abych způsobil vzestup, zahřeji dmuchavkou plyn do teploty 
vyšší nad okolní teplotu; tímto nadbytkem tepla nabude silnějšího 
napětí a nadme více balon, jenž stoupá tím výše, čím mocněji 
roztahuji vodík. 

Sestup přivodí se přirozenou měrou tím, že zmírním žár 
dmuchavky, nechaje teplotu se ochladiti. Pročež bude vzestup 
obyčejně mnohem rychlejší nežli sestup. To však jest okolnost 
příznivá; nesejde mi nikdy na tom, abych rychle sestoupil, kdežto 
naopak hbitým pochodem vzestupným vyhnu se překážkám. 
Nebezpečenstva jsou dole, nikoli nahoře. 

Mimo to, jak jsem vám řekl, mám jistou váhu přítěže, která mi 
umožní povznésti se ještě rychleji, vzejde-li toho potřeba. Moje 
záklopka, přidělaná na vrchním polu ballonu, není ničím jiným, 
nežli záklopkou bezpečnostní. Obsah vodíku v baloně setrvá stále 
ve své míře; jediná různá teplota, kterou vyvodím v tomto plynu 
neprodyšně uzavřeném, bude míti vliv na všecky jeho pohyby 
vzestupné i sestupné. 

A nyní, pánové, doložím ještě jako praktickou okolnost toto: 

Spalování vodíku a kyslíku na konci dmuchavky působí toliko 
vodní páru. Pročež opatřil jsem vnitřek válcovité železné schránky 


8> 10° stodílových. Plyny roztahují se o 1 /267 svého objemu 1° stodílovým. 

54 


výpustnou rourou se záklopkou pracující nejméně s dvěma 
atmosférami tlaku; jakmile tudíž nastane tento tlak, uniká pára sama 
sebou. 

Podám vám ještě číslice velice přesné. 

Dvacetpět gallonů vody na své podstatné prvky rozložené vydá 
dvě stě liber kyslíku a dvacetpět liber vodíku. To se rovná vzhledem 
k atmosférickému tlaku osmnácti stům devadesáti krychlovým 
stopám onoho a třem tisícům sedmi stům osmdesáti krychlovým 
stopám tohoto, úhrnem pěti tisícům šesti stům sedmdesáti 
krychlovým stopám smíšeniny. 

Kohoutek pak mé dmuchavky na celé kolo otevřený vydá za 
hodinu dvacet sedm krychlových stop při plameni aspoň šestkrát 
silnějším, nežli jest plamen velkých osvitných svítilen. Abych se tedy 
udržel ve výši nepříliš značné, spálím průměrně toliko devět 
krychlových stop za hodinu a proto mých dvacetpět gallonů vody 
zajišťuje mi šest set třicet hodin plavby čili něco přes dvacetšest dní. 

Ježto pak jsem s to, abych sestupoval po libosti a obnovoval 
cestou zásobu vody, může má plavba trvati do nekonečna. 

To jest mé tajemství, pánové; je prosté a jako všecky prosté věci 
nemůže se minouti se zdarem. V roztahování a stahování plynu 
balonového záleží můj prostředek, jenž nevyžaduje ani obtížných 
křídel, ani mechanického motoru. Záhřevník, abych mohl 
vyvozovati změny v teplotě, dmuchavka, abych jej vytápěl, nejsou 
ani nepohodlné, ani těžké. Mám tudíž za to, že jsem sloučil veškery 
opravdové podmínky úspěchu." 

Doktor Fergusson dopověděl takto svůj výklad, za nějž dostalo se 
mu upřímné pochvaly. Nebylo lze ani s jednou výtkou proti němu 
se vytasiti; vše bylo předvídáno a uváženo. 

„Nicméně," podotkl velitel, „je to třebas nebezpečné." 

„Co na tom?" odpověděl prostě doktor, „jen když to lze 
provésti." 


55 


XI. 


Příjezd do Zanzibaru. - Anglický konsul. - Nekalé smýšlení 
obyvatelstva. - Ostrov Kumbeni. - Dešťaň. - Nadmutí balonu. - Odjezd 
dne 18. dubna. - Poslední „s Bohem". - Viktorie. 

Vítr neustále příznivý urychlil postup Resolutu k cíli jeho cesty. 
Jízda průlivem Mozambickým byla zvláště pokojná. Plavba po moři 
byla dobrým předvěstným znamením plavby vzduchem. Kde kdo si 
oddechl, když se cesta schýlila ke konci, a hleděl býti nápomocen 
doktoru Fergussonovi v posledních přípravách. 

Konečně octl se koráb v úzoru města Zanzibara, ležícího na 
ostrově téhož jména, a dne 15. dubna v jedenáct hodin dopoledne 
spustil kotvu v přístavě. 

Ostrov Zanzibar náleží imamu Maskatskému, spojenci Francie 
a Anglie, a jest zajisté nejkrásnější jeho osadou. Do jeho přístavu 
vjíždí velký počet lodí ze sousedních krajin. 

Ostrov jest odloučen od pobřeží afrického toliko průlivem, jehož 
největší šířka nepřevyšuje čtyřicetosm kilometrů. 

Provozuje čilý obchod s klím, slonovinou a předkem s ebenem, 
neboť Zanzibar jest velkým tržištěm na otroky. Tu se soustřeďuje 
všecka ta kořist' dobytá v bitvách, které vnitrozemští náčelníci 
neustále mezi sebou svádějí. Tento obchod jest rozšířen po celém 
východním pomoří až do šířek Nilu, a pan G. Lejean viděl jej bez 
ostychu vésti pod francouzskou vlajkou. 

Jakmile Resolute přistal, přišel anglický konsul v Zanzibaru na 
loď propůjčit se k službám doktorovi, o jehož záměrech dovídal se 
již celý měsíc pravidelně z evropských časopisů. Leč až dotud stál 
v četném šiku nevěřících. 

„Pochyboval jsem," pravil, podávaje ruku Samuelu 
Fergussonovi, „ale teď už nepochybuji." 

Nabídl vlastní dům doktorovi, Dicku Kennedyovi, a jak se 
rozumí samo sebou, i hodnému Joovi. 

Jeho laskavostí mohl si doktor přečisti rozličné listy, jež byl dostal 
od setníka Spekea. Setníkovi a jeho soudruhům bylo hrozně strádati 
hladem a nepohodou, nežli dospěli do země Ugoga; postupovali 


56 


toliko s největší námahou a neměli již ani pomyšlení, aby dávali 
o sobě rychlé zprávy. 

„To jsou nebezpečenstva a újmy, jichž se dovedeme vystříci," 
pravil doktor. 

Zavazadla tří cestujících dopravena do domu konsulova. Hodlali 
složití balon na břehu zanzibarském; byloť tam u návěstného 
stožáru příhodné prostranství při ohromné budově, která by ho byla 
chránila proti východním větrům. Tato ohromná bašta, podobná 
sudu na dno postavenému, proti němuž sud heidelberský byl by 
pouhým soudkem, sloužila za tvrz, a na její plošině stáli na stráži 
Beludžové ozbrojení kopími, jakási to lenošivá a hulákavá posádka. 


Vodík vnikal vpustnými rourami do balonů. 

Ale když měla vzducholoď býti složena, dostalo se konsulovi 
zprávy, že se tomu ostrované oprou násilím. Nic není slepějšího nad 
zfanatisované náruživosti. Zvěst o příjezdu křesťana, jenž obmýšlel 
vznésti se do vzduchu, přijata s rozhořčením; černoši, rozčilenější 
než Arabové, spatřovali v tomto úmyslu nepřátelské záměry proti 
svému náboženství; domnívali se, že se strojí úklad slunci nebo 
měsíci. Jsouť tato dvě tělesa nebeská africkým národům předmětem 
bohocty. Pročež uzrálo rozhodnutí opříti se této rouhavé výpravě. 

Konsul zpravený o tomto smýšlení, rokoval s doktorem 
Fergussonem a velitelem Pennetem. Tento nechtěl ustoupiti 
hrozbám, avšak jeho přítel přesvědčil ho v té věci o jiném. 


57 


„Na konec bychom zajisté provedli svou," pravil k němu, „i 
vojáci imamovi přispěli by nám v čas potřeby brannou rukou; leč 
nehoda je rychle hotova, milý veliteli; neblahý výstřel stačil by 
uvaliti na balon nenapravitelnou pohromu, a cesta byla by 
neodvratně zmařena; pročež třeba jednati s největší obezřelostí." 

„Ale co počít? Složíme-li balon na pobřeží africkém, narazíme na 
tytéž potíže! Co počít?" 

„Nic není jednoduššího," odpověděl konsul. „Vizte ty ostrovy 
vyvstávající za přístavem; složte vzducholoď na některém z nich, 
obkličte se kruhem plavcův a nevydáte se v nižádné nebezpečí." 

„Tak jest," přisvědčil doktor, „a budeme moci zcela nerušeně 
dokonat své přípravy." 

Velitel podrobil se této radě. Resolute zajel k ostrovu Kumbeni. 
Z rána dne 16. dubna složen ballon bezpečně prostřed mýtiny mezi 
velkými lesy, jimiž je půda hustě zarostlá. 

Vztyčeny dva stožáry zvýší osmdesáti stop a zdáli rovněž tolika 
stop od sebe; po kotoučích na jich koncích přidělaných vytažen 
balon vzhůru příčným lanem; tu byl ještě zúplna splasklý. Vniterní 
balon byl uvázán ve vrcholu vnějšího ballonu tak, že se octl zároveň 
s ním nahoře. 

K vniternímu závěsu každého balonu byly pak připevněny dvě 
roury vodík vpouštějící. 

Den 17. uběhl sestavováním přístroje určeného k vyvození plynu; 
záležel ve třicíti sudech, v nichž dál se rozklad vody železem 
a kyselinou sírovou, zředěnou velkou dávkou vody. Vodík 
shromažďoval se v náramném ústředním sudě, byv na přechodě 
očištěn, a odtud vnikal vpustnými rourami do balonů. Tímto 
způsobem naplnil se každý z nich odměrou plynu přesně 
ustanovenou. 

Na tento pochod bylo třeba vynaložiti osmnácte set sedmdesát 
gallonů kyseliny sírové, šestnáct tisíc padesát liber železa a devět set 
sedmdesát gallonů vody. 

Tento pochod nastal v následující noc okolo tří hodin z rána; trval 
téměř osm hodin. Nazejtří houpal se balon obestřený sítí půvabně 
nad loďkou, jsa poután k zemi velkým počtem pytlů s pískem. 
Přístroj na roztahování vodíku sestaven velmi pečlivě, a roury 
vycházející z balonu zapuštěny do válcovité skříně. 


58 


Kotvy, provazy, nástroje, cestovní pokrývky, stan, potraviny, 
zbraně zaujaly v loďce místo jim určené; zásoba vody nabrána již 
v Zanzibaru. Dvě stě liber přítěže rozděleno do patnácti pytlův 
umístěných na dně loďky, ale tak, že byly po ruce. 

Tyto přípravy skončily se okolo pěti hodin večer; stráže bděly 
neustále kolem ostrova, a čluny Resolutu projížděly průlivem. 

Černoši neustávali dávati na jevo hněv křikem a pitvornými 
posunky a skoky. Čarodějové pobíhali mezi podrážděnými zástupy, 
rozdmychujíce všecku tu zlobu; několik fanatiků pokusilo se 
doplovati ostrova, než byli snadno odklizeni. 

Po té zahájeno čarování a zaklínání; dešťaři, kteří se chlubí, že 
poroučejí mračnům, přivolávali na pomoc vichry a „lijavce 
kamení"?z; za tou příčinou nasbírali lupenů ze všech různých stromů 
domácích; vařili je nad ohníčkem, zatím co jiní zabili skopce 
vrazivše mu dlouhou jehlu do srdce. Ale přes všecky jich obřady 
zůstala obloha jasna, a jich skopec a jich pitvoření vyšly na piano. 

Tu se negři pustili do zuřivého hýření opíjejíce se „tembem", 
ostrou lihovinou, dobývanou z kokosníku, nebo pivem nad míru 
opojným, řečeným „togva". Jich písně prosté jakéhosi nápěvu, jichž 
úměr však je velice správný, ozývaly se dlouho do noci. 

K šesté hodině večerní sešli se cestovatelé k poslednímu obědu za 
stolem kapitána a jeho důstojníků. Kennedy, jehož se nikdo neptal, 
bručel si potichu nesrozumitelná slova; nespouštěl očí s doktora 
Fergussona. 

Tato hostina byla ostatkem smutná. Nadcházející poslední 
okamžik vzrušoval ve všech trapné úvahy. Co chystal osud těmto 
smělým cestovatelům? Shledají-li se kdy zase se svými přáteli 
a zasednou-li u domácího krbu? Selže-li jim vzducholoď, kam se 
podějí mezi divokými národy, v lůně těch neprozkoumaných 
končin, uprostřed nesmírných pouští? 

Tyto myšlenky byly se až dosud zřídka ozývaly a nedbáno jich 
hrubě, leč v tuto chvíli dotíraly neodbytně na roznícenou obrazivost. 
Doktor Fergusson, stále chladný, stále lhostejný, hovořil o tom 
a o onom; nadarmo však plašil tuto nakažlivou smutnou náladu; 
nepodařilo se mu. 


2Z Tak říkají negři krupobití. 


59 


Poněvadž byla obava nějakých výtržností proti doktorovi a jeho 
soudruhům, spali všichni tři na Resolutu. V šest hodin ráno vyšli 
z kajuty a odpluli na ostrov Kumbeni. 

Balon kolébal se zlehka závany východního větru. Pytle s pískem, 
které jej držely, byly nahrazeny dvacíti plavci. Velitel Pennet a jeho 
důstojníci byli při tomto slavnostním odjezdu. 

V tom přikročil Kennedy rovnou k doktorovi, a vzav jej za ruku 
pravil: 

„Jsi-li pevně odhodlán odjeti, Samuele?" 
„Nezvratně odhodlán, milý Dicku." 

„Zda-li pak jsem se vynasnažil, seč jsem byl, abych překazil tuto 
cestu?" 
„Zajisté." 

„Tu mám v té věci klidné svědomí a půjdu s tebou." 
„Věděl jsem to," odtušil doktor, a tváří mihlo se mu rychlé 
pohnutí. 

Nadešel okamžik posledního loučení. Kapitán a jeho důstojníci 
objali s rozechvěním své neohrožené přátele, nevyjímajíce, ani 
hodného Joa, hrdého a veselého. Kdekdo z přítomných chtěl býti 
účasten toho, aby stiskl ruku doktoru Fergussonovi. 

V devět hodin vsedli tři spolucestovníci do loďky; doktor rozžehl 
dmuchavku a rozdmýchal plamen tou měrou, aby vyvodil rychlý 
žár. Balon, vznášející se při zemi, v úplné rovnováze stoupal po 
několika minutách. Plavcům bylo popustit; provazy jej poutající. 
Loďka povznesla se na dvacet stop. 

„Přátelé," zvolal doktor smeknuv klobouk a stoje zpříma mezi 
dvěma soudruhy, „dejme naší vzducholodi jméno, které jí přinese 
štěstí! Budiž pokřtěna Viktorií!" 

Zaznělo mocné provolání: 

„Ať žije královna! sláva Anglii!" 

V tuto chvíli vzmohla se vzestupná síla balonu měrou 
podivuhodnou. Fergusson, Kennedy a Joe rozžehnali se s přáteli 
posledním pozdravem. 

„Pusťte vše!" vzkřikl doktor. 

A Viktorie vznesla se rychle do vzduchu, zatím co čtyři karonady 
Resolutu hřímaly jí na počest. 


60 


XII. 


Přelet přes úžinu. - Mrima. - Výrok Dickův a návrh Joův. - Předpis na 
kávu. - Uzaramo. - Nešťastný Maizan. - Hora Duthumi. - Mapy 
doktorovy. - Noc na nopálu. 

Vzduch byl čistý, vítr mírný; Viktorie vystoupila téměř kolmo do 
výše 1500 stop, což projevilo se klesnutím o dva palce bez dvou 
čarek28 v tlakoměrném sloupci. 

V této výšce silnější proud unášel balon k jihozápadu. Jak 
velkolepé divadlo rozvinulo se před zraky cestovatelů! Ostrov 
Zanzibar jevil se celý očím, obrážeje se temnější barvou jako na širé 
ploše; pole nabývala vzhledu různobarvých vzorků; velké skupiny 
stromové svědčily, kde jsou lesy a houštiny. 

Obyvatelé ostrova vypadali jako hmyzové. Provolávání 
a hulákání zanikalo ponenáhlu v ovzduší, a jediné dělové výstřely 
s lodí chvěly se ve vniterní dutině balonu. 


Tu se negři pustili do zuřivého hýření. 

„Jak je to vše krásné!" zvolal Joe přerušiv po prvé mlčení. 
Nedostalo se mu odpovědi. Doktor byl zaměstnán tím, že pozoroval 


28 Asi pět centimetrů. Na sto metrů výšky činí klesnutí skoro centimetr. 


61 


odchylky tlakoměrné a zaznamenával si všeliké podrobnosti 
vzestupu. 

Kennedy se díval, a oči mu nestačily, aby vše shlédl. 

Ježto paprsky sluneční přispívaly pomocí dmuchavce, vzmohlo 
se napětí plynu. Viktorie dostoupila výše 2500 stop. 

Resolute vypadal na pohled jako pouhý člun, a pobřeží africké 
rýsovalo se na západě nesmírným pruhem pěny. 

„Což nemluvíte?" ozval se Joe. 

„Díváme se," odpověděl doktor zamířiv dalekohled na pevninu. 
„Co na mně jest, musím mluvit." 
„Máš dovoleno, Joe, mluv do chuti." 

A Joe spotřeboval sám pro sebe strašlivou sílu citoslovců. Och! 
ha! ach! hrnuly se mu bez přítrže ze rtů. 

Za přeletu přes moře uznal doktor rádným setrvati v této výšce; 
mohlť pozorovati pobřeží větším rozsahem; teploměr a tlakoměr, 
zavěšené v pootevřeném stanu, byly neustále cílem jeho pohledu; 
druhý tlakoměr, umístěný zevně, měl konati službu za nočních 
hlídek. 

Než uplynuly dvě hodiny, dospívala Viktorie, unášená rychlostí 
téměř třinácti kilometrů, patrně nad pobřeží. Doktor odhodlal se 
přiblížiti k zemi; zmírnil plamen dmuchavky, a balon snesl se za 
nedlouho na tři sta stop od země. 

Tíhl nad Mrimou, jak slově tato část východního pobřeží 
afrického; husté obruby kořenovníků chránily jeho břehy; v nízkém 
přílivu bylo viděti jich spletité kořeny, ohlodané zubem indického 
okeanu. Jespy, navalené kdysi na rozhraní mezi mořem a zemí jevily 
se oblými rysy na obzoru, a hora Nguru vypínala své témě na 
severozápadě. 

Viktorie míjela ves, kterou doktor dle mapy poznal za Kaolu. 
Veškero shluklé obyvatelstvo ryčelo hněvem a strachem; šípy 
vystřelovány nadarmo na tuto vzdušnou obludu, jež vznášela se 
velebně nad vším tím malomocným vztekem. 

Vítr vanul na jih, ale doktorovi nevadil tento směr; mohlť tak 
aspoň sledovati cestu, kterou se ubírali setníci Burton a Speke. 

Kennedy stal se posléze rovněž hovorným jako Joe; předstihovali 
se vzájem výkřiky obdivu. 

„Pryč s dostavníky!" pravil jeden. 


62 


„Pryč s parníky!" zvolal druhý. 

„Pryč se železnicemi!" přizvukoval Kennedy, „po kterých člověk 
jezdí a krajin nevidí." 

„Balon! to je něco!" liboval si Joe; „člověk ani necítí, že se 
pohybuje, a příroda sama se snaží, aby se rozvinula před jeho 

v ti i 

očima! 

„Jaká to podívaná! jaké divy! jaká rozkoš! sen ve visuté rohoži!" 
„Což abychom posnídali?" navrhl Joe, v němž svěží vzduch 
vzbudil chuť. 

„To je myšlenka, hochu!" 

„Ó! s kuchyní nebude valných potíží! něco sucharův a konservo 
váného masa." 

„A kávy dle libosti," doložil doktor. „Dovoluji ti vypůjčit si 
trochu horka od mé dmuchavky; zbude jí ho dost. A tím způsobem 
nebude se nám nikterak obávati požáru." 

„To by bylo hrozné," lekal se Kennedy. „Vždyť je to, jako 
bychom měli nad sebou prachárnu." 

„Ani zdání," odpověděl Fergusson; „kdyby vodík na krásně 
chytil, shořel by ponenáhlu, a my bychom klesli na zemi, což by 
nám přišlo nevhod; ale nestrachuj se, náš balon je neprodyšně 
uzavřen." 

„Jezme tedy," řekl Kennedy. 

„Zde, pánové," pravil Joe; „a následuje vašeho příkladu 
posloužím vám kávou, o níž mi povíte své mínění." 

„Pravda jest," ozval se opět doktor, „že Joe mimo tisíceré jiné 
ctnosti má znamenité vlohy k vaření tohoto lahodného nápoje; bere 
naň směs různých druhů, které mi nikdy nechtěl vyjeviti." 

„Nuže, pane, poněvadž jsme v širém povětří, mohu se vám, 
tuším, svěřit s tím předpisem. Je to prostě směs stejných dílů mokky, 
bourbonu a rio-nuezu." 

Za nějakou chvíli nality tři kouřící se koflíky, jimiž zapito jadrné 
snídaní okořeněné dobrou mírou stolovníků; po té zaujal každý opět 
své pozorovací stanovisko. 

Kraj honosil se nesmírnou úrodností. Úzké, křivolaké pěšiny 
vinuly se pod zelenými klenbami. Letěli nad poli osetými tabákem, 
kukuřicí, ječmenem plně uzrálým; tu a tam prostírala se rýžoviště 
s rovnými stonky a květy barvy purpurové. Viděli ovoce a kozy 

63 


zavřené ve velkých klecích vyvýšených na kolech na ochranu proti 
chrupu levhartovu. Bujné rostlinstvo vypínalo se na této štědré 
půdě. V četných dědinách opakovaly se výjevy ryku a zmatku, když 
se objevila Viktorie, a doktor Fergusson měl se bedlivě na pozoru, 
aby nesestoupil v dostřel šípův; obyvatelé shluklí kolem svých chat 
těsně skupených stíhali dlouho cestovatele svým marným 
proklínáním. 

O poledni určil doktor poradiv se s mapou, že jest nad 
Uzaramem.iž Krajina byla porostlá kokosníky, dýněmi a bavlníky, 
nad nimiž Viktorie zdála se laškovati. Joe shledal toto rostlinstvo 
zcela přirozeným, jakmile šlo o Afriku. Kennedy viděl zajíce 
a křepelky, kteří si nežádali nic lepšího než dobrou ránu z pušky; leč 
bylo by se marně plýtvalo prachem, poněvadž nemohla se zvěř 
sebrati. 

Vzduchoplavci pluli s rychlostí devatenácti kilometrů za hodinu 
a octli se v brzku na 38° 20' délky nad vsí Tundou. 

„Tam," praví doktor, „byli Burton a Speke zachváceni prudkou 
zimnicí a nějaký čas neměli za jiné, nežli že jest konec jich výpravě. 
Byli jen málo vzdáleni od pobřeží a přece již únava a újmy těžce na 
ně doléhaly." 

V této končině panuje vskutku věčná malarie; doktor chtě se 
uvarovati jejích účinků byl nucen povznésti balon nad nakažliviny 
této vlhké půdy, jejíž výpary ssálo žhoucí slunce. 

Časem uzřeli karavanu, ana odpočívá v „kraalu" vyčkávajíc 
večerního chladu, aby se hnula dále pochodem. Kraaly jsou 
prostranné ohrady obehnané ploty a džunglemi, kam se obchodníci 
uchylují na ochranu nejen proti šelmám, nýbrž i proti tamním 
loupeživým kmenům. Domorodci spatřivše Viktorii utíkali a prchali 
na vše strany. Kennedy přál si je pozorovati z blízka; než Samuel 
odporoval stále tomuto úmyslu. 

„Pohlaváři jsou ozbrojeni puškami," pravil, „a náš balon byl by 
terčem, jejž by kulka snadno zasáhla." 

„Což by průvrt kulkou způsobil pád?" otázal se Joe. 

„Hned ne; ale takový průvrt rozšířil by se za nedlouho na velkou 
trhlinu, kterou by unikl všechen náš plyn." 


22 U znamená zemi v tamějším jazyku. 


64 


„Tu se potážeme s dobrou, zůstaneme-li v uctivé vzdálenosti od 
těchto nevěřících. Co si asi myslí, když nás tak vidí, jak se vznášíme 
v povětří? Vím jistě, že by se nám rádi klaněli." 

„Ať se nám klanějí," odtušil doktor, „ale z dáli. To je vždycky na 
prospěch. Hle, krajina nabývá už jiné tvářnosti; vesnice jsou řidší; 
mangivy zmizely; rostou jen až po tuto šířku. Půda se krabatí a věstí 
blízké pohoří." 

„Opravdu," prohodil Kennedy, „zdá se mi, jako bych viděl 
nějaké kopce na této straně." 


Domorodci, spatřivše Viktorii, utíkali. 


65 


„Na západě... to jsou první horská pásma urizarská, bezpochyby 
hora Duthumi, za kterou doufám, že se budeme moci bezpečně 
zastavit na nocleh. Rozdmýchám hned silněji plamen dmuchavky: 
jsme nuceni trvati ve výši pěti až šesti set stop." 

„Byla to od vás věru dobrá myšlenka, pane," ozval se Joe; „řízení 
není ani nesnadné ani namáhavé, zatočí se kohoutkem a už je to." 

„Tady je nám volněji," pravil lovec, když balon vystoupil; „odraz 
slunečních paprskův od toho červeného písku byl již nesnesitelný." 

„Jaké to nádherné stromy!" zvolal Joe; „je to sice zcela přirozené, 
ale překrásné! Na les nebylo by jich potřebí ani tucet." 

„To jsou baobaby," odpověděl doktor Fergusson; „vizte, kmen 
jednoho z nich má asi sto stop v objemu. Možná, že u paty právě 
tohoto stromu zahynul roku 1845 Francouz Maizan, neboť jsme 
nade vsí Deželamorou, kam se sám odvážil; byl jat náčelníkem této 
krajiny, přivázán k patě baobabu, a sveřepý ten černoch uřezal mu 
pomalu údy, zatím co zazníval válečný zpěv; jak mu nařízl hrdlo, 
ustal, aby si nabrousil otupený nůž, a utrhl nešťastníkovi hlavu 
dříve, než byla uříznuta! Tomu nebohému Francouzovi bylo teprve 
dvacetšest let!" 

„A Francie nepomstila se za podobný zločin?" otázal se Kennedy. 

„Francie ozvala se proti tomu; zaid zanzibarský učinil vše, aby se 
zmocnil vraha, leč nepodařilo se mu." 

„Přeju si, abych se cestou nezastavil," řekl Joe; „vystupme, pane, 
vystupme, mám-li u vás víru." 

„Tím raději, Joe, že hora Duthumi vystává před námi. Jsou-li mé 
výpočty správné, přeletíme ji do sedmi hodin večer." 

„Což nepocestujeme v noci?" zeptal se lovec. 

„Pokud možná, ne; šetříce opatrnosti a bdělosti mohli bychom 
bez nebezpečí, ale nestačí přeplouti Afriku, třeba ji i viděti." 

„Až dosud nemáme si do čeho stýskat, pane. Místo pouště 
nejobdělanější a nejúrodnější země na světě! Pak věřte 
zeměpiscům!" 

„Počkej, Joe, počkej; později uvidíme." 

Okolo půl sedmé večer octla se Viktorie naproti hoře Duthumi; 
aby se přes ni přenesla, musila vystoupiti více než na tři tisíce stop, 
a za tou příčinou bylo doktorovi zvýšiti teplotu jen o osmnáct 
stupňů. Bylo vskutku lze říci, že řídí balon rukou. Kennedy hlásil 


66 


mu, přes jaké překážky dlužno přeletěti, a Viktorie plynula 
vzduchem nad samým pohořím. 

V osm hodin sestupovala po protějším úbočí, jehož svah byl 
nenáhlejší; kotvy vyhozeny z loďky, a jedna z nich, vrazivši do větví 
obrovského nopálu, mocně v nich utkvěla. Joe se šplhal hned po 
provaze a připevnil ji co nejdůkladněji. Spustili mu hedvábný 
řebřík, i vylezl zas obratně do loďky. Vzducholoď téměř se ani 
nehýbala, jsouc chráněna od východních větrů. 

Přistrojena večeře; cestovatelé, rozjaření vzdušnou procházkou, 
způsobili ve svých zásobách nemalý úbytek. 

„Jakou cestu jsme dnes vykonali?" otázal se Kennedy polykaje 
hrozná sousta. 

Doktor určil polohu vypozorovav měsíc a řídě se výtečnou 
mapou, která mu byla průvodcem; náležela k atlasu „Der neuesten 
Entdeckungen in Afrika", vydanému v Gothě jeho učeným přítelem 
Petermannem, jejž mu tento zeměpisec byl zaslal. Tento atlas měl 
doktorovi konati službu po celou cestu, neboť podával cestu 
Burtona a Spekea k velkým jezerům, Sudan podle doktora Bartha, 
dolejší Senegal podle Viléma Lejeana a deltu nigerskou od doktora 
Baikie.30 

Fergusson byl si rovněž opatřil dílo, v němž byly sloučeny 
v jediný celek veškery vědomosti nabyté o Nilu, pod názvem: 

„The sources of the Nile, being a generál survey of the basin of 
that river end of its head stream, with the history of the Nilotic 
discovery by Charles Beke, Th. D."ai 

Měl také výtečné mapy vydané ve „Věstníku zeměpisné 
společnosti londýnské", i nemohlo jeho zřeteli ujiti nižádné místo 
probadaných krajin. 

Měře na mapě shledal, že urazil dva stupně šířky čili sto 
devadesáttři kilometry na západ. 

Kennedy podotekl, že cesta směřovala k poledni. Ale s tímto 
směrem byl doktor spokojen chtě, pokud možná, poznati cesty 
svých předchůdců. 


?S Dle nejnovějších objevů v Africe. 

31 Zřídla nilská čili všeobecný přehled poříčí této řeky a jejího hlavního toku 
s dějinami nilských výzkumův od Th. dra. Charlesa Bekea. 


67 


Usnesli se na tom, že rozdělí noc na tři hlídky, aby jeden po 
druhém mohl bdíti nad bezpečností ostatních. Doktor měl býti na 
stráži od devíti hodin, Kennedy od půlnoci a Joe od tří hodin ráno. 

Kennedy a Joe zahalili se tudíž do pokrývek, a natáhše se pod 
stanem spali pokojně, zatím co doktor Fergusson bděl. 


68 


XIII. 


Změna povětrnosti. - Kennedyova zimnice. - Doktorův lék. - Cesta po 
zemi. - Kotlina imengejská. - Hora Rubeho. - Z výše šesti tisíc stop. - 
Denní zastávka. 

Noc byla klidná; leč Kennedy procitnuv v sobotu ráno stěžoval si 
do únavy a zimničního mrazení. Povětrnost se změnila; obloha 
mračny zatažená zdála se zásobovati na novou potopu. Smutná je to 
země Zungomero, kde prší neustále kromě snad asi patnácti dní 
v měsíci lednu. 

Silný déšť spustil se za nedlouho na cestovatele; pod nimi staly se 
cesty prostoupené „nullami", jakýmisi chvilkovými bystřinami, 
neschůdnými, jsouce mimo to zataraseny trnitými křovinami, 
a obrovskými Hanami. Bylo patrně cítiti sirovodíkové výpary, 
o nichž zmiňuje se setník Burton. 

„Má pravdu vypravuje, že za každým křoviskem leží mrtvola," 
pravil doktor. 

„Ošklivá země," odvětil Joe, „a zdá se mi, že panu Kennedyovi 
není příliš dobře, poněvadž tu strávil noc." 

„Mám skutečně zimnici dosti silnou," přisvědčil lovec. 

„To není nic divného, milý Dicku; jsme v jedné z nejnezdravějších 
končin afrických; ale déle tu již nezůstaneme. Vzhůru na cestu!" 

Kotva vybavena obratnýma rukama Joovýma, jenž dostal se zase 
po řebříku do loďky. Doktor roztáhl rychle plyn, a Viktorie dala se 
opět do letu, jsouc puzena větrem dosti silným. 

V mlze nákazou prosycené ledva bylo rozeznati několik chatrčí. 
Kraj nabýval jiné tvářnosti. V Africe přihází se často, že krajina 
nezdravá a nevalně rozsáhlá hraničí s končinami zcela zdravými. 

Kennedy trpěl očitě, a jeho zdatná přirozenost podléhala zimnici. 

„To by mi nebylo hrubě vděk, abych se roznemohl," pravil 
zahaliv se do pokrývky a uléhaje pod stanem. 

„Strpení, milý Dicku," odpověděl doktor Fergusson, „budeš 
vyléčen co nevidět." 

„Vyléčen! Na mou věru, Samuele, máš-li ve své cestovní 
lékárničce nějaký lék který mi pomůže na nohy, vlej ho do mne bez 
prodlení. Polknu jej se zamhouřenýma očima." 


69 


„Mám něco lepšího nad to, příteli Dicku, a vyženu z tebe zimnici 
lékem, jenž nestojí nic." 
„A jak to dovedeš?" 

„Velmi jednoduše. Vystoupím pouze nad tyto mraky, které nás 
zaplavují, a vzdálím se z tohoto morového ovzduší. Popřej mi desíti 
minut, ať roztáhnu vodík." 

Než minulo těch deset minut, octli se cestovatelé nad vlhkým 
pásmem. 

„Poshověj, Dicku: pocítíš ihned vliv čistého vzduchu a slunce." 
„Takový lék se mi líbí!" zvolal Joe. „Ale to je ku podivu!" 
„Nikoli, je to zcela přirozené." 
„Oh, co se týče přirozenosti, nepochybuji." 

„Posílám Dicka na zdravý vzduch, jak se děje v Evropě den jako 
den, a jak bych ho na Martinice poslal na Pitony,3i aby ušel žluté 
zimnici." 

„A tak! Tento balon je hotovým rájem," pravil Kennedy, jemuž 
bylo již lépe. 

„Na všechen způsob vede do ráje," odpověděl vážně Joe. 

Byla zvláštní podívaná na spousty mračen sražené v tu chvíli pod 
loďkou; převalovaly se přes sebe a splývaly s nádherným leskem, 
odrážejíce paprsky sluneční. Viktorie dostoupila výše čtyř tisíc stop. 
Teploměr jevil jisté klesnutí teploty. Na pětadvacet kilometrů na 
západě vypínala hora Rubeho třpytné témě; byla hranicí Ugoga na 
36° 20' délky. Vítr vál s rychlostí třicítidvou kilometrů za hodinu, 
avšak cestovatelé nepoznávali na sobě ani dost málo této bystrosti; 
necítili nijakého otřesu, ba neměli ani pocitu, že se pohybují. 

Za tři hodiny vyplnila se předpověď doktorova. Zimničné 
mrazení opustilo Kennedye nadobro, i posnídal s chutí. 

„Proti tomu není chinovina zhola ničím," pravil spokojeně. 

„Rozhodně," přisvědčil Joe, „sem přijdu na stará léta na 
odpočinek." 

Okolo desíti hodin ráno vyjasnilo se ovzduší. V mračnech 
povstala trhlina; země opět se objevila; Viktorie blížila se k ní 
nepozorovaně. Doktor Fergusson hledal proud, který by jej unášel 
k severovýchodu, a uhodil naň ve výši šesti set stop nad zemí. 


52 Vysoké hory na ostrově Martinice v Západní Indii. 


70 


Krajina stávala se krabatou, hornatou. Kraj Jungomero mizel na 
východě s posledními kokosníky této šířky. 

Netrvalo dlouho a hřebeny horské objevily se určitějšími obrysy. 
Tu a tam strmělo několik štítů. Bylo třeba přes tu chvíli dávati pozor 
na ostré kužele, které zdály se nenadále vyvstávati. 

„Jsme mezi skrytým úskalím," prohodil Kennedy. 

„Buď bez starosti, Dicku, nezavadíme o ně." 

„Takto cestuje se rovněž pěkně!" ozval se Joe. 

Doktor řídil vskutku balon s podivuhodnou obratností. 

„Kdybychom se musili bráti pěšky po této rozměklé půdě," 
pravil, „vlekli bychom se nezdravým blátem. Od našeho odchodu ze 
Zanzibaru byla by již polovice našich soumarů vzala za své výsilou. 
Vypadali bychom jako duchové, a zoufalství svíralo by nám srdce. 
Bylo by nám neustále zápasiti s našimi průvodci, s našimi nosiči, 
a zakoušeti jejich bezuzdou surovost. Ve dne vlhký, nesnesitelný, 
úmorný úpal! V noci chlad často promrazující a píchání jistých 
much, jichž čelisti pronikají nejtlustším suknem a dohánějí 
k šílenství! A k tomu ke všemu nepočítám dravou zvěř a divoké 
národy." 

„Přeju si, abychom toho nezkoušeli," podotekl prostě Joe. 

„Nenadsazuji nikterak," mluvil dále doktor Fergusson, „neboť 
slzy by vám vhrkly do očí, kdybyste slyšeli cestovatele, kteří měli 
tolik odvahy, že se pustili do těch končin." 

K jedenácté hodině letěli přes kotlinu imengejskou; kmenové 
roztroušení po těchto pahorcích hrozili nadarmo Viktorii zbraněmi; 
dospěla konečně k posledním vypnulinám, předcházejícím před 
Rubehem; jsou třetím a nejvyšším pásmem z pohoří usagarských. 

Cestovatelé poznávali dokonale horopisný útvar země. Tyto tři 
odnože, jichž prvním stupněm je Duthumi, jsou od sebe odděleny 
širými podélnými rovinami; vysoké ty hřbety skládají se ze 
zakulacených kuželů, mezi nimiž je půda poseta bludnými balvany 
a kamením. Nejpříkřejší sklon těchto pohoří čelí k pomoří 
zanzibarskému; západní svahy jsou takřka jenom nakloněnými 
pláněmi. Nížiny jsou pokryty černou, úrodnou prstí, v níž bují 
mohutné rostlinstvo. Rozličné řeky a potoky vinou se k východu, 
vtékajíce do Kingana prostřed obrovských houští sykomor, 
marhaníků, tykvovníkův a palmyr. 


71 


„Pozor!" vece doktor Fergusson. „Blížíme se k Rubehu, jehož 
jméno znamená v tuzemském jazyku: ,Průchod větrů.' Učiníme 
dobře, přeneseme-li se přes ostré hřebeny v jisté výši. Je-li moje 
mapa správná, bude nám vystoupiti více než na pět tisíc stop." 

„Udá-li pak se nám často uchylovati se do těchto vrchních 
pásem?" 

„Málokdy; vyvýšenost hor afrických zdá se býti prostřední 
vzhledem k vrcholům evropským a asijským. Na všechen způsob 
však přeletí je naše Viktorie bez obtíží." 

Za nějakou chvíli roztáhl se plyn účinkem žáru, a balon jal se 
velmi zřejmě stoupati. Napětí vodíku nemělo ostatně nic 
nebezpečného do sebe, a obrovský objem balonu naplnil se jen do tří 
čtvrtin; tlakoměr klesnuv skorém o osm palcův označoval výšku 
šesti tisíc stop. 

„Zdaž bychom takto dlouho stoupali?" zeptal se Joe. 

„Vzdušný obor zemský sahá do výše šesti tisíc šáhův," 
odpověděl doktor. „S ohromným balonem vystoupilo by se daleko. 
Tak učinili pánové Brioschi a Gay-Lussac; ale potom vyřinula se jim 
krev z úst a uší. Nedostávaloť se dychatelného vzduchu. Před 
několika lety odvážili se dva smělí Francouzové, pánové Barral 
a Bixio, rovněž do vysokých končin; ale balon jim praskl. . ." 

„A oni spadli?" otázal se dychtivě Kennedy. 

„Ovšem! ale tak, jak se sluší spadnouti učencům, nijak si 
neublíživše." 

„Aj, pánové," ozval se Joe, „máte na vůli napodobit jich pád; ale 
co je na mně, který jsem pouhým nevědomcem, volím raději zůstat 
ve skromném prostředku, ani příliš vysoko, ani příliš nízko. Není 
radno oddávat se ctižádosti." 

Ve výši šesti tisíc stop hustota vzduchu již se citelně ztenčila; 
zvuk nese se tam ztěžka, a hlasu není tak dobře slyšeti. Předměty 
nabývají neurčitosti. Zrak rozeznává už jen velká tělesa, a to dosti 
nejasně; lidé a zvířata stávají se zhola neviditelnými; cesty vypadají 
jako pásky a jezera jako rybníky. 

Doktor a jeho společníci cítili, že jsou v neobvyklém stavu, 
vzduchový proud nad míru prudký unášel je přes holé hory, na 
jichž temenech jímaly širé plochy sněhové zrak údivem, jich 
rozervaný ráz svědčil o účincích vody za prvních věků světa. 


72 


Slunce zářilo v nadhlavníku, a jeho paprsky dopadaly kolmo na 
tyto pusté vrcholy. Doktor narýsoval si zevrubně toto pohoří, které 
se skládá ze čtyř patrných hřbetů v čáře takměř přímé, z nichž 
nejsevernější je nejdelší. 

Netrvalo dlouho, a Viktorie sestupovala po protějším úbočí 
Rubeha, nesouc se nad svahem porostlým a postoupeným stromy 
velmi tmavě zelenými; pak nastaly brda a rokle v jakési poušti 
předcházející před Ugogem; níže rozkládaly se žluté roviny, 
vyprahlé, rozpukané, kde dařilo se místy jedině solnatým rostlinám 
a trnitým křoviskům. 

Několik hájů, dále v lesy přecházejících, zdobilo obzor. Doktor 
přiblížil se k zemi; vyhozeny kotvy a jedna z nich zachytila se brzy 
u větvoví obrovské sykomory. 

Joe sešplhav rychle na strom upevnil opatrně kotvu; doktor 
nepřerušil činnost dmuchavky, aby zachoval vzducholodi jistou sílu 
vzestupnou, která by ji udržovala v povětří. Vítr byl se ztišil téměř 
najednou. 

„Nyní," pravil Fergusson, „vezmi dvě ručnice, příteli Dicku, 
jednu pro sebe, druhou pro Joa, a pokuste se spolu přinésti několik 
pěkných řízkův antilopích. Budeme je míti k obědu." 

„Na honbu!" zvolal Kennedy. 

Vystoupil z loďky a slezl. Joe byl se spustil s větve na větev 
a čekal naň protahuje si údy. Ježto ubylo váhy jeho soudruhů, mohl 
doktor zhasiti dmuchavku na dobro. 

„Neuleťte nám, pane!" vzkřikl Joe. 

„Nestrachuj se, hochu, jsem pevně zadrhnut. Spořádám si 
zápisky. Mnoho štěstí na honbu, a buďtež opatrní. Ostatně budu se 
svého stanoviska obzírati krajinu, a spatřím-li něco dost málo 
podezřelého, vypálím z karabiny. To bude znamením k návratu." 

„Dobrá," odvětil lovec. 


73 


XIV. 


Gumovníkový les. - Modrá antilopa. - Heslo k návratu. - Nenadálý útok. - 
Kaneme. -Noc v širém vzduchu. - Mabunguru. - Džihu la Mkoa. - 
Zásoba vody. - Příjezd do Kaze. 

Holý, vyprahlý kraj, jevící jílovitou půdu, jež vedrem pukala, 
zdál se býti liduprázdný; tu a tam bylo viděti stopy karavan, zbělelé 
hnáty lidské a zvířecí na polo ohlodané a s okolním prachem 
splynulé. 

Po půlhodinném pochodu zabrali se Dick a Joe do 
gumovníkového lesa s prstem na spoušti ručnice, rozhlížejíce se 
bystrýma očima. Nevěděliť, na koho uhodí. Jakkoli Joe nebyl 
riflemanem^, dovedl přec obratně vládnouti palnou zbraní. 

„Je věru příjemno projít se, pane Dicku, a přece není tato půda 
hrubě pohodlná," prohodil zakopnuv o několik drobných křemenů, 
jimiž byla poseta. 

Kennedy pokynul soudruhovi, aby mlčel a stanul. Musili se 
obejiti bez psův, a ač byl Joe velice hbitý, nebyl přec obdařen 
čenichem ohaře nebo chrta. 

V korytě ručeje, kde se rozlévalo posud několik kaluží, napájelo 
se stádo asi dvanácti antilop. Tato půvabná zvířata zdála se 
znepokojena větříce nebezpečí; po každém doušku vztyčovala čile 
lepé hlavy, lokajíce pohyblivými nozdrami vzduch směrem 
k lovcům. 

Kennedy obešel několik houštin, kdežto Joe setrval nehybně na 
místě; dostal se na dostřel a vypálil. Stádo zmizelo mžikem; jediná 
antilopa, samec, byvši střelena za lopatku, skácela se na zemi jako 
bleskem zasažena. Kennedy pospíšil ke kořisti. 

Byl to blawe-bock, překrásné zvíře bleděmodré s odstínem do 
siva, a na břiše a vniterních stranách noh jako sníh bílé. 

„Znamenitá rána!" zvolal lovec. „Je to velmi vzácný druh 
antilopy, i doufám, že se mi podaří upraviti její kůži tak, aby zkázy 
nevzala." 


55 Lovec, střelec. 


74 


Viktorie sestupovala po protějším úbočí Rubeha. 

„Jakže? míníte to do opravdy, pane Dicku?". 
„Zajisté! Pohleď pak na tu nádhernou srst." 

„Ale doktor Fergusson nikdy nedopustí přibrat takové 
nadbytečné břímě." 

„Máš pravdu, Joe! Je však mrzutá věc zanechati celé zvíře tak 
krásné!" 

„Celé? ne, ne, pane Dicku; odejmeme mu všecky živné výhody, 
jimiž se honosí, a dovolíte-li, provedu to rovněž dobře jako starosta 
počestného cechu londýnských řezníků." 

75 


„Jak ti libo, příteli, víš však, že dovedu jakožto lovec rovněž 
snadno stáhnouti zvěři kůži jako ji skoliti." 

„O tom nepochybuju, pane Dicku; neobtěžujte si tedy postavit 
kamna ze tří kamenů; suchého dříví máte tu hojnost, i vyprošuju si 
jenom několik minut, abych využil řeřavých uhlů, které napálíte." 

„To nepotrvá dlouho," odtušil Kennedy. 

Jal se hned budovati ohniště, jež za několik minut plápolalo. 

Joe vyřízl z těla antilopy tucet řízkův a nejchutnějších kusů 
z beder, které proměnily se brzy v šťavnaté roštěnce. 

„To potěší přítele Samuela," pravil lovec. 

„Víte-li pak, nač myslím, pane Dicku?" 

„Na to, tuším, co strojíš: na beefsteaky?" 

„Ani zdání. Myslím, jak bychom se asi utvářili, kdybychom už 
nezastihli balonu." 

„Aj! jaká to myšlenka! Což chceš, aby nás doktor opustil?" 
„Nechci, ale což kdyby se kotva vytrhla?" 

„Nemožná věc. Ostatně nebylo by Samuelovi za těžko zase 
s balonem sestoupit; vládne jím dosti dobře." 

„Ale což kdyby jej vítr odnesl, kdyby nebyl s to, aby se k nám 
vrátil?" 

„Poslyš, Joe, dej pokoj s těmi domněnkami; nejsou nikterak 
zábavné." 

„Ach, pane, co se děje na tomto světě, všecko je přirozené; všecko 
pak může se přihodit, a proto sluší všecko předvídat. 
V tom houkl vzduchem výstřel. 
„Co to?" lekl se Joe. 
„Má karabina! znám její třesk!" 
„Znamení!" 

„Hrozí nám nebezpečí!" 
„Možná, že jemu," odpověděl Joe. 
„Ku předu!" 

Lovci sebrali chvatně výtěžek honby a dali se v pochod, řídíce se 
ulomenými větvemi, jimiž byl Kennedy označil cestu. Pro houštinu 
téměř neproniknutelnou neviděli Viktorie, od níž nemohli býti příliš 
vzdáleni. 

Zahučela druhá rána. 

„Je nakvap," prohodil Joe. 


76 


„Hoj, ještě jedno třesknutí." 

„Zdá se mi, jako by to byla osobní obrana." 

„Pospěšme si." 

I pádili, co jim nohy stačily. Dorazivše na kraj lesa uzřeli 
předkem Viktorii na svém místě a doktora v loďce. 
„Co se s ním děje?" zeptal se Kennedy. 
„Velký Bože!" vykřikl Joe. 
„Co vidíš?" 

„Tam dole zástup černochů, kteří obléhají balon." 

Na tři tisíce kroků tísnilo se vskutku asi třicet postav u paty 
sykomory posunkujíce, ryčíce a skáčíce. Několik jich vylezlo na 
strom a šplhalo se až do nejvyšších větví. Podobalo se, že je 
svrchované nebezpečí. 

„Po pánovi je veta!" zvolal Joe. 

„Vzhůru, Joe, chladnou krev a bystré oko. Máme v rukou život 
čtyř těch mouřenínů. Ku předu!" 

Když uběhli přes tisíc kroků největším hurtem, vyšla z loďky 
nová rána; stihla velkého chlapa, jenž lezl po provaze od kotvy. 
Bezduché tělo padalo s větve na větev a uvízlo na dvacet stop nad 
zemí, klátíc ve vzduchu oběma pažema i oběma nohama. 

„Co to?" podivil se Joe stanuv, „čím se, u ďasa, drží ten lotr?" 

„Na tom nesejde," odpověděl Kennedy, „běžme! běžme!" 

„Ha! pane Kennedy," rozesmál se Joe: „za ocas! drží ten se za 
ocas! Opice! jsou to jen opice.". 

„Ty jsou ještě horší než lidé," odslovil Kennedy vraziv do vřeštící 
smečky. 

Byla to tlupa paviánů dosti strašných, divokých a ukrutných, na 
jichž psí mordy hrozno bylo pohleděti. Než několik střelných ran 
přimělo je k rozumu, a pitvorná ta rota utekla, zůstavivši několik 
členů na zemi. 

Kennedy chytil se mihem řebříku; Joe vlezl do sykomory 
a vybavil kotvu; loďka spustila se až k němu, i dostal se do ní bez 
obtíží. Za několik minut pak vznesla se Viktorie do povětří 
a zamířila k východu pováném mírného větru. 

„To byl pěkný útok!" pravil Joe. 

„Domnívali jsme se, že's obležen domorodci." 

„Byli to na štěstí jenom opice!" odpověděl doktor. 


77 


„Z dáli neliší se valně od lidí, milý Samuele." 
„Z blízka také ne," dodal Joe. 

„Buď jak buď," ujal se slova Fergusson, „tento útok opic mohl 
míti velmi vážné následky. Kdyby byla kotva povolila jich 
neustálému škubání, kdo ví, kam by mě byl vítr zanesl!" 

„Co jsem vám říkal, pane Kennedy?" 

„Měl jsi pravdu, Joe; ale rovněž pravda jest, že jsi v tu chvíli pekl 
antilopí řízky, které dráždily mou chuť pouhým pohledem." 

„Rád věřím," odvětil doktor, „antilopí maso je výtečné." 

„Přesvědčte se o tom, pane, je prostřeno na stůl." 

„Na mou věru," pravil lovec, „tyto řízky zvěřiny vydychují 
divokou vůni, která nezasluhuje nikterak pohrdnutí." 

„Aj! chtěl bych se živiti antilopím masem až do smrti" liboval si 
Joe s plnými ústy, „zvláště se sklenkou grogu, aby se ulehčilo 
zažívání." 

Joe upravil řečený nápoj, jejž ochutnali s náležitým povděkem. 

„Až dosud daří se vše dosti dobře" prohodil. 

„Velmi dobře," přisvědčil Kennedy. 

„Poslyšte, pane Dicku: litujete-li, že jste šel s námi?" 

„Na toho bych se rád podíval; kdo by mi byl zabránil!" 
odpověděl lovec s rázností ve tváři. 

Byly čtyři hodiny odpoledne; Viktorie octla se v rychlejším 
proudě; půda stoupala nepozorovaně, a za nedlouho označoval 
tlakoměrný sloupec výšku 1500 stop nad hladinou mořskou. Doktor 
byl pak nucen udržovati vzducholoď dosti silným napětím plynu, 
a dmuchavka pracovala bez přítrže. 

Okolo sedmi hodin vznášela se Viktorie nad kotlinou 
kaněmskou; doktor poznal brzy tento orný kraj v rozloze patnácti 
kilometrů s dědinami skrytými mezi baobaby a tykvovníky. Tam je 
sídlo jednoho z králův ugogských, kde vzdělanost je snad méně 
pozadu, neboť členové vlastní rodiny prodávají se tam řidčeji; leč 
zvířata a lidé žijí pospolu v okrouhlých chatách, zbudovaných bez 
tesaného dříví v podobě kopek sena. 

Za Kaněmem stává se krajina vyprahlou a skalnatou, nežli však 
uběhla hodina, nabylo zase rostlinstvo v úrodné nížině nedaleko 
Mdabu a vší své bujnosti. S dnem ulehl i vítr, a ovzduší zdálo se 
usínati. Doktor hledal nadarmo proud v různých výškách; vida 


78 


tento klid v přírodě ustanovil se na tom, že stráví noc v povětří, 
a pro větší jistotu vznesl se asi na 1000 stop. Viktorie ani se 
nepohnula. Noc nádherně hvězdami se třpytící nastala v tichosti. 

Dick a Joe natáhli se na pokojné lože a spali tvrdě za hlídky 
doktorovy; o půlnoci byl vystřídán Skotem. 

„Kdyby se udála příhoda sebe nepatrnější, vzbuď mne," nařídil 
mu; „a předkem nepouštěj se zřetele tlakoměr. Jeť naším 
kompasem!" 

Noc byla chladna; jevil se rozdíl skoro 27 stupňů^ mezi její 
teplotou a teplotou denní. Jakmile se stmělo, rozzvučel se noční 
koncert zvířat, která žízeň a hlad vyhánějí z doupat; žáby skřehotaly 
sopránem, s nímž se mísilo vytí šakalů, kdežto mohutný bas lvů 
přizvukoval akkordům tohoto živoucího orchestru. 

Zaujav z rána své stanovisko, pohlédl doktor Fergusson 
zkoumavě na bussolu a znamenal, že vítr v noci přeskočil. Viktorie 
urazila asi padesát kilometrů, směřujíc už dvě hodiny 
k severovýchodu; přeletěla Mabunguru, kamenitou zemi, posetou 
syenitovými balvany pěkně vyhlazenými a všecku prostoupenou 
skalisky v podobě oslích hřbetů; kuželovité vypnuliny podobné 
skalám karnackým pokrývaly půdu jako tolikéž kamenných oltářů 
dunidských; tu a tam bělaly se četné hnáty buvolův a slonů; 
stromoví bylo zde málo leč na východě, kde se v hlubokých lesích 
skrývalo několik vesnic. 

K sedmé hodině objevila se kulatá skála v rozloze téměř čtyř 
kilometrů jak ohromná želva. 

„Jsme na dobré cestě," pravil doktor Fergusson. „Tu jest Džihu 
la-Mkoa, kde se zastavíme na několik okamžiků. Rád bych obnovil 
zásobu vody potřebnou k činnosti dmuchavky; pokusme se zachytit 
někde." 

„Je tu málo stromů," namítl lovec. 
„Pokusme se přece; Joe, vyhoď kotvy." 

Balon pozbývaje znenáhla vzestupné síly přiblížil se k zemi; 
kotvy se smýkaly; hák jedné z nich uvázl v skalní rozsedlině, 
a Viktorie stanula. 


54 14° stodílných. 


79 


Nikdo se nedomnívej, že doktor za zastávek mohl úplně shasiti 
dmuchavku. Bylať rovnováha balonu vypočtena zároveň s hladinou 
mořskou; země pak stoupala neustále, a ballon nalézaje se výši ve 
600-700 stop byl by se snažil klesnouti níže než půda sama; bylo 
tudíž třeba udržovati jej vzhůru jistým napětím vo díku. Jenom 
tehda, kdyby byl doktor za úplného bezvětří spustil loďku až na 
zemi, byl by balon zbavený značné tíže setrval v kolmé poloze bez 
pomoci dmuchavky. 

Mapy věstily rozsáhlé močály na západním svahu Džihu-la- 
Mkoy, Joe vydal se tam sám se soudkem, do něhož vešlo se asi 
deset gallonů; nalezl bez nesnází naznačené místo nedaleko 
opuštěné vísky, nabral vody a vrátil se ani se za tři čtvrti hodiny; 
nespatřil nic zvláštního leda ohromné pasti na slony; byl by málem 
sám spadl do jedné z nich, kde tlela kostra zpola ohlodaná. 

Přinesl z vycházky jakési mišpule, kteréž opice dychtivě žerou. 
Doktor poznal ovoce „mbenbu", stromu velmi hojného ve východní 
končině Džihu-la-Mkoy. Fergusson očekával Joa poněkud 
netrpělivě, neboť pobyt sebe kratší v této nehostinné zemi 
vzbuzoval v něm vždy obavy. 

Voda naložena bez obtíží, neboť loďka snesla se takměř až na 
zemi; Joe vyrval kotvu a vylezl hbitě k svému pánovi. Doktor 
rozdmýchal za chvíli plamen, a Viktorie dala se zase na cestu 
vzduchem. 

Byla ještě vzdálena na stošedesát kilometrův od Kaze, důležité 
osady v africkém vnitrozemí, kam cestovatelé vzhledem 
k příznivému jihovýchodnímu proudu mohli doufati, že dorazí ještě 
toho dne; postupovali s rychlostí dvacíti kilometrů za hodinu; říditi 
vzducholoď bylo pak dosti nesnadno; bez silného napětí plynu 
nebylo lze povznésti se příliš vysoko, neboť kraj měl již průměrnou 
výšku 3000 stop nad mořem. Doktor pak volil raději, pokud možno, 
nezvyšovati napětí; pročež bral se velmi obratně křivolakou čarou 
po svahu dosti příkrém a přeletěl blízko nad vesnicemi Thembem 
a Tura-Velsem. Tato náležela již k území uňamvezskému, překrásné 
krajině, kde stromy dorůstají největších rozměrů, mimo jiné i kakty, 
vynikající obrovitostí. 

Okolo dvou hodin vznášela se Viktorie za krásné pohody pod 
žhavým sluncem, které pohlcovalo sebe nepatrnější proud 


80 


vzduchový, nad městem Kaze, ležícím zdálí pěti set osmdesáti 
kilometrův od pomoří. 

„Odpluli jsme ze Zanzibara v devět hodin." pravil doktor 
Fergusson, prohlížeje své zápisky, „a po dvoudenní plavbě urazili 
jsme s oklikami skorém osm set kilometrů. Setníci Burton a Speke 
potřebovali půlpáta měsíce, aby vykonali touž cestu." 


81 


XV. 


Kaze. - Hlučný trh. - Příjezd Viktorie. - Vagangové. - Měsíčané. - 
Doktorova procházka. - Obyvatelstvo. - Královské tembe. - Ženy 
královy. - Královský opilec. - Joe uctíván za boha. - Jak se tančí na 
měsíci. - Náhlý obrat. - Dva měsíce na obloze. - Nestálost božských 
velikánů. 

Kaze, důležité místo střední Afriky, není nikterak městem; neníť 
města ve vnitrozemí, ať pravdu díme. Kaze je pouhým rozborem 
šesti rozhlehlých prohlubin. V nich uzavřeny jsou domy a otrocké 
chýše s dvorky a zahrádkami pečlivě pěstovanými; daří se tam ku 
podivu cibule, sladké zemáky, okurky, dýně a lanýže výtečné chuti. 

Uňamvezy je vlastní zemí Měsíčnou, úrodný a nádherný park 
africký; uprostřed prostírá se kraj Uňanembe, rozkošné území, kde 
žije lenivě několik rodin omanských, které jsou Araby čisté krve. 

Provozovali dlouho obchod v africkém vnitrozemí a v Arábii; 
kupčili s klím, slonovinou, kartounem, otroky; jich karavany 
procházely těmito rovníkovými krajinami; docházejí posud na 
pobřeží nakupovat věci přepychu a rozkoše pro zbohatlé 
obchodníky, kteří mezi ženami a sluhy vedou v této okouzlivé 
končině život co nejméně pohnutý, nejstejnoměrnější, stále se 
povalujíce, smějíce, kouříce nebo spíce. 

Kolem těchto prohlubin četné chatrče tuzemců, rozsáhlá tržiště, 
pole konopná a durmanová, krásné stromy a milý chládek: toť Kaze. 

Tam scházejí se namnoze karavany: z jihu s otroky a s náklady 
slonoviny, ze západu pak karavany, dopravující bavlněné látky 
a drobné skleněné zboží kmenům u velkých jezer. 

Pročež panuje na tržištích věčný ruch, bezejmenný hluk, v němž 
splývá křik nosičů smíšené krve, víření bubnův a troubení rohů, 
ržání mezků, hýkání oslů, zpěv žen, vřískot dětí a rány rákoskou 
džemadarovou^, jež dává takt v této pastýřské symfonii. 

Tu jsou rozloženy bez ladu, ba v milém neladu křiklavé látky, 
skleněné korály, sloní kly, zuby nosorožčí a žraločí, med, tabák, 


55 Náčelník karavany. 


82 


bavlna; tu se provozují obchody nejpodivnější, při nichž všeliká věc 
má cenu jen podle chtivosti, kterou vzbuzuje. 

Najednou ztišil se všechen ten vír a ruch, umlkla všechna ta 
vřava. Objevilať se Viktorie v povětří; vznášela se velebně 
a sestupovala ponenáhlu neodchylujíc se od kolmice. Muži, ženy, 
děti, otroci, kupci, Arabové a černoši, vše se rozprchlo a skrylo 
v „tembech" a chýších. 

„Milý Samuele," pravil Kennedy, „neustaneme-li naháně 
takového strachu, bude nám za těžko vejiti v obchodní styky s oněm 
lidmi." 

„Nicméně" ozval se Joe, „bylo by velice snadno provést obchod. 
Stačilo by sestoupit pokojně, odnést nejdražší zboží a nestarat se 
o prodavače. Člověk by zbohatl." 

„Aj!" odvětil doktor, „tito domorodci měli strach v prvním 
okamžiku. Ale za nedlouho přijdou zase z pověry nebo ze 
zvědavosti." 

„Myslíte, pane?" 

„Však uvidíme; leč opatrnost káže, abychom se příliš 
nepřibližovali; Viktorie není balonem krytým ani obrněným; pročež 
není chráněna ani proti kulce, ani proti šípu." 

„Což hodláš, milý Samuele, zapřísti rozhovor s těmito Afričany?" 

„Bude-li lze, proč ne?" odpověděl doktor; „v Kaze jsou zajisté 
arabští kupci, vzdělanější, méně divocí. Pamatuji se, že pánové 
Burton a Speke nemohli než chváliti pohostinnost zdejších 
obyvatelův. A proto můžeme se odvážiti dobrodružství." 

Viktorie přiblíživši se nepozorovaně k zemi, zachytila se jednou 
z kotev v koruně stromové nedaleko tržiště. 

Veškero obyvatelstvo povylezlo v tu chvíli ze svých děr; hlavy 
vykukovaly nedůvěřivě. Několik Vagangů, jež bylo poznati po 
kuželovitých ozdobách z lastur, vystoupilo směle; byli to místní 
čarodějové. Měli na pásech zavěšeny černé tykvičky pomazané 
tukem a všeliká kouzla, vyznačující se ostatně nečistotou v pravdě 
doktorskou. 

Ponenáhlu přidružil se k nim dav, ženy a děti je obstoupily, 
bubeníci tloukli do bubnů jak o závod, ruce se spínaly a vztahovaly 
k nebesům. 


83 


Doktor Fergusson uvítán s velikými poctami. 

„Tímto způsobem prosí," pravil doktor Fergusson; „nemýlím-li 
se, jsme k tomu určeni, abychom hráli velkou úlohu." 
„Nuže, pane, hřejte ji!" 
„Ty, milý Joe, staneš se třebas bohem." 

„Aj, pane, to mi hrubě nevadí, a kadidlo nebylo by mi nevděk." 

V tom pokynul jeden z čarodějů, Myanga, a všechen ten povyk 
ustoupil rázem úplnému tichu. Promluvil několik slov 
k cestovatelům, ale neznámým jazykem. 

Doktor Fergusson neporozuměv prohodil na zdařbůh několik 
arabských výrazův, i bylo mu hned odpověděno tímto jazykem. 

84 


Řečník spustil dlouhou promluvu velice květnatou, která 
poslouchána velmi pozorně; doktor poznal brzy, že považují 
Viktorii do opravdy za měsíc sám soudíce, že se tomuto 
milostivému bohu uráčilo sestoupiti do města s třemi svými syny, 
kterážto čest nepřijde prý nikdy v nepamět v této zemi sluncem 
milované. 

Doktor odpověděl velmi důstojně, že měsíc koná každých tisíc let 
okružní cestu nemoha odolati touze, aby se ukázal z blízka svým 
zbožňovatelům, a že je proto žádá, aby se neostýchali, a používajíce 
jeho božské přítomnosti, vyjevili mu své potřeby a svá přání. 

Na to odvětil čaroděj, že král, „mvani", nemocný již dlouhá léta, 
žádá si nebeské pomoci, i zval měsíčany, aby se k němu odebrali. 

Doktor oznámil pozvání svým druhům. 

„A ty se chceš odebrat k tomu černošskému králi?" zeptal se 
lovec. 

„Ovšem. Zdá se mi, že tito lidé nemají nic zlého za lubem; 
ovzduší je klidné; není ani vánku! Nemáme proč se strachovati 
o Viktorii." 

„Ale co počneš?" 

„Upokoj se, milý Dicku; trochu léku pomůže mi z nesnází." 
Potom obrátil se k davu: 

„Měsíc slitoval se nad panovníkem drahým všem dětem 
uňamvezským, svěřil nám starost o jeho vyléčení. Nechať se 
připraví k naší návštěvě!" 

Povyk, zpěv a radostné projevy strhly se zdvojenou silou, 
a všechno to náramné mraveniště černých hlav hnulo se pochodem. 

„Nyní, přátelé," řekl doktor Fergusson, „dlužno uvážiti vše; 
možná, že budeme mimo nadání nuceni kvapem odjeti. Pročež 
zůstane Dick v loďce a postará se dmuchavkou o dostatečnou sílu 
vzestupnou. Kotva vězí pevně; není se ničeho obávati. Já slezu na 
zemi. Joe mne doprovodí; avšak neodstoupí od konce řebříku." 

„Jakže! ty půjdeš sám k tomu mouřenínovi?" zvolal Dick. 

„Jakže! pane Samuele," zvolal Joe, „což nechcete, abych šel 
s vámi až na místo?" 

„Ne, půjdu sám; tito hodní lidé domýšlejí se, že je veliký jejich 
bůh měsíc poctil návštěvou; jsem chráněn pověrou; pročež nebojte 
se ničeho a setrvejte každý na stanovisku, které vám vykazuji." 


85 


„Když tomu chceš. . ." odpověděl lovec. 
„Dbej, ať se plyn roztahuje" 
„Buď bez starosti." 

Křik domorodců se rozmáhal; naléhali důrazně o nebeskou 
pomoc. 

„Hle! hle!" pravil Joe. „Zdá se mi, že si počínají poněkud 
pánovitě vůči hodnému měsíci a jeho božským synům." 

Doktor nesa s sebou cestovní lékárničku slezl na zemi, kam jej 
předešel Joe. Tento tváře se vážně a důstojně, jak se slušelo, usedl 
u spodku řebříku po arabsku s nohama pod sebe podloženýma, 
a část davu obstoupila jej uctivým kruhem. 

Zatím bral se doktor Fergusson zvolna ke „královskému tembu", 
ležícímu dosti daleko za městem, maje v čele průvod hřmotících 
nástrojů hudebních a za sebou družinu nábožných věřících; byly asi 
tři hodiny a slunce zářilo stkvěle; činilo zajisté, co mohlo, pro tu 
příležitost. 

Doktor vykračoval si důstojně; Vagangové jej oblopili a bránili 
přístup davu. Fergussona dohonil brzy levoboček králův, mladík 
zevnějšku dosti slušného, jenž byl po domácím obyčeji jediným 
dědicem otcovského jmění s vyloučením dětí manželských; padl na 
zemi před synem měsíce, který jej pozdvihl milostivým posunkem. 

Za tři čtvrti hodiny dospěl tento nadšený průvod stinnými 
stezkami prostřed vší nádhery tropického rostlinstva ke 
královskému paláci, jakési čtverhranné budově, Ititeňa řečené 
a stojící na svahu pahorku. Jakási veranda, utvořená doškovou 
střechou, objímala stavení kolem do kola, spočívajíc na dřevěných 
kolech, které jevily nehrubě zdařilé pokusy řezby. Stěny byly 
ozdobeny dlouhými čarami červenavé hlíny, jež měly představovati 
podoby lidské a hadí; tyto byly ovšem podařenější než ony. Kryt 
tohoto příbytku nepřiléhal na samé zdi, pročež mohl vzduch volně 
provívati; ostatně oken nebylo; sotva cosi dveřím podobného. 

Doktor Fergusson uvítán s velikými poctami od životních 
strážcův a oblíbenců, lidí z krásného plemene Vaňamvezů, čistého 
rázu národů středoafrických, silných a složitých, vynikajících 
pěknými tvary a pěkným vzhledem. Měli vlasy rozčesány na velký 
počet cůpků na plece jim splývajících; a tváře od skrání až po ústa 
pruhovány zářezy černou nebo modrou barvou napuštěnými. 


86 


V uších ohyzdně roztažených tkvěly jim dřevěné kotouče a desky 
z gumy kopalové; byli přioděni látkami křiklavých barev a vojáci 
ozbrojeni assagaji, luky, šípy s háčky otrávenými pryšcovou šťávou, 
tesáky, „simy", dlouhými to šavlemi jako pila zoubkovanými, 
a sekerami pro jednu ruku. 

Doktor vstoupil do paláce. Po jeho příchodě zdvojil se přes 
královu nemoc povyk už dříve strašlivý. Všiml si, že na podvoji 
dveří visí jako talismany zaječí ocasy a zebří hřívy. Byl od zástupu 
žen Jeho Veličenstva přivítán běžnými zvuky „upata", jakéhosi 
cymbalu urobeného ze dna měděného hrnce, a hřmotem „kilinda", 
bubnu zvýší pěti stop, vyhloubeného ze stromového špalku, do 
něhož dva umělci bušili pěstmi. 

Zeny byly namnoze velmi hezké a kouřily smějíce se tabák 
a thang z velkých černých dýmek; jevily pěkné tvary v dlouhých 
řízách dobře jim slušících a kolem pasu měly zavěšeny zástěry 
z tykvových vláken. Šest sedělo jich stranou nejsouce nejméně 
veselý z celé té tlupy, ačkoli na ně čekaly kruté muky. Až by král 
umřel, měly s ním býti za živa pohřbeny, přece se u věčné samotě 
vyrážely. 

Doktor Fergusson, přehlédnuv jediným mžikem všechen ten 
souhrn, přistoupil k dřevěnému loži panovníkovu. Spatřil muže asi 
čtyřicítiletého, úplně otupělého hýřením všeho druhu, jemuž nebylo 
pomoci. Tato choroba léta se již vlekoucí nebyla ničím jinými nežli 
věčnou opilostí. Královský ten opilec byl již skorém pozby, vědomí, 
a všechen čpavek na světě nebyl by ho vzpamatoval. 

Oblíbenci a ženy poklekše sklonili se za této slavnostní návštěvy. 
Několika krůpějemi ostré silice oživil doktor na okamžik to ztupělé 
tělo; král sebou pohnul a poněvadž byl už po kolik hodin ležel jako 
mrtvola, nedávající ničím na jevo, že v ní posud bije život, zavdal 
tento projev podnět ke zdvojenému křiku na počest lékaři. 

Doktor maje toho dost, odstrčil rychlým pohybem zbožňovatele 
příliš dotěrné a vyšel z paláce. Zamířil k Viktorii. Bylo šest hodin 
večer. 

Joe čekal za jeho nepřítomnosti trpělivě u žebříku; dav 
prokazoval mu největší pocty. Jsa pravým měsíčanem neodmítal 
jich. Na boha vypadal jako člověk dosti hodný, nijak pyšný, ba 


87 


i dosti důvěrný k mladým Afričankám, jichž neomrzelo na něj se 
dívati. Mimo to pouštěl se s nimi do roztomilých řečí. 


Kotva uchvátila čaroděje, a balon vyhoupl se s ním do vzdušného prostoru. 

„Klanějte se, slečny, klanějte," říkal jim, „jsem dobrý chlap, 
ačkoliv jsem syn bohův!" 

Přinášely mu obětní dary, obyčejně uložené ve „mzimech" neboli 
fetišových chatách. Záležely v ječných klasech a v „pombé". Joe 
pokládal slušným okusiti tento druh piva velmi silného; leč jeho 


88 


patro nesneslo jeho ostrosti, jakkoli bylo zvyklé vínu a whiskyi.žá 
Ušklíbl se strašně, což diváci považovali za milostný úsměv. 

A po té jaly se mladé dívky, spustivše zdlouhavou, jednozvukou 
píseň, provozovati kolem něho vážný tanec. 

„A! vy tančíte!" zvolal. „Hoj! nezůstanu za vámi a ukážu vám, jak 
se tancuje u nás doma." 

I dal se do úžasného křepčení, kroutě, protahuje, ohýbaje se, 
tanče po nohou, tanče po kolenou, tanče po rukou, stavě na odiv 
podivné obraty a přemety, neuvěřitelné postoje, nemožné pitvory, 
a podávaje takto těm lidem zvláštní pojem o tom, jak bohové tančí 
na měsíci. 

Všichni tito Afričané pak, již v napodobení vyrovnávají se 
opicím, dovedli za chvilku opětovati jeho způsoby, jeho skoky, jeho 
kozelce; neušlo jim ani posunku, nezapomněli jediného vrtnutí; 
nastal pak ruch, shon, vír, jehož nelze ani přibližně vylíčiti. Když 
byly radovánky v nejlepším proudu, spatřil Joe doktora. 

Vracel se spěšnými kroky v davu povykujícím a nespořádaném. 
Čarodějové a pohlaváři zdáli se býti velmi rozčileni. Obstupovali 
doktora, tísnili ho, vyhrožovali mu. 

Podivný obrat! Co se přihodilo? Či snad král vypustil hloupě 
ducha v rukou nebeského lékaře? 

Kennedy znamenal nebezpečí se svého stanoviska, nechápaje 
jeho příčiny. Balon silně vzhůru puzený roztaženým plynem, 
napínal provaz jej poutající, nemoha se dočkati, aby se vznesl do 
povětří. 

Doktor dorazil k řebříku. Pověrečná bázeň držela ještě dav na 
uzdě, bráníc se dopustiti se násilí na jeho osobě; stoupal kvapem po 
příčelích a Joe hbitě za ním. 

„Ani chvilky není na zmar," pravil k němu jeho pán. „Nevybavuj 
kotvy! Přetneme provaz! Pojď za mnou!" 

„Ale co se děje?" zeptal se Joe vlézaje do loďky. 

„Co se stalo?" divil se Kennedy s karabinou v ruce. 

„Pohleďte," odpověděl doktor ukazuje na obzor. 

„Nuže?" otázal se lovec. 

„Nuže! měsíc!" 


56 Silná skotská neb irská ječná kořalka. 


89 


Vycházel vskutku měsíc červený a lesklý jak ohnivý kotouč na 
blankytném pozadí. Byl to věru on! On a Viktorie! 

Buď byly dva měsíce, buď nebyli cizinci leč podvodníky, mamiči, 
nepravými bohy! 

Takové byly samozřejmé úvahy davu. Odtud ten náhlý obrat. 

Joovi nedalo, aby se hlučně nerozesmál. Obyvatelé kazeští 
chápajíce, že se jim kořist' vymyká, strhli hrozný ryk, luky, pušky 
mířily na balon. 

Ale jeden z čarodějů pokynul. Zbraně se sklonily; vyšplhal se na 
strom, zamýšleje uchopiti kotviční vazák a stáhnouti vzducholoď 
k zemi. 

Joe se vztyčil se sekerou v ruce. 
„Třeba-li přetít?" optal se. 
„Počkej," odvětil doktor. 
„Ale ten černoch? ..." 

„Snad si zachráníme kotvu, a na tom dost. Na přetnutí je vždy 
dosti času." 

Čaroděj dostav se na strom počínal si tak úsilně, že ulámal větve 
a vybavil na konec kotvu; nemohouc odolati mocnému napětí 
balonu, povolila a uchvátila mezi nohama čaroděje, který sedě 
obkročmo na tomto netušeném létavém oři, vyhoupl se s ním do 
vzdušného prostoru. 

Dav byl všecek ohromen vida jednoho z Vagangův, an se vznáší 
do výše. 

„Hurá!" vzkřikl Joe, zatím co Viktorie puzena vzestupnou silou 
stoupala velmi rychle. 

„Drží se dobře," pravil Kennedy; „malá projížďka mu neuškodí." 

„Máme srazit toho negra jednou ranou?" tázal se Joe. 

„Zda bys se nestyděl?" namítal doktor. „Vysadíme ho pěkně na 
zemi, a po tomto dobrodružství, tuším, vzroste jeho kouzelnická 
moc ku podivu v mysli jeho vrstevníků." 

„Jsou s to, aby si ho povýšili na boha," zvolal Joe. 

Viktorie dospěla do výše asi tisíce stop. Černoch upínal se na 
provaz s hroznou křečovitostí. Trval v úmlku, a oči tkvěly mu 
strnule v důlcích. Jeho hrůza byla smíšena s údivem. Slabý vítr hnal 
balon za město. Za půl hodiny po té doktor vida, že je kraj 
liduprázdný, zmírnil plamen dmuchavky a přiblížil se k zemi. Na 


90 


dvacet stop od ní uzrálo v černochovi náhlé rozhodnutí: seskočil; 
dopadl na nohy a utíkal směrem ke Kaze, kdežto Viktorie, zbavená 
najednou přítěže, vznesla se opět do vzduchu. 


91 


XVI. 


Známky bouře. - Měsíčná země. - Budoucnost africké pevniny. - Stroj 
poslední doby. - Rozhled po kraji při západu slunce. - Květena a zvířena. - 
Bouře. - Ohnivé pásmo. - Hvězdnaté nebe. 

„Takové jsou konce," pravil Joe, „když se lidé vydávají za syny 
měsíce bez jeho dovolení Tento souputník byl by nám málem 
vyvedl ošklivý kousek! Či jste snad, pane, uškodil svým lékem jeho 
pověsti?" 

„Ano," ozval se lovec, „kdo vlastně byl ten kouzelný král?" 

„Starý, polomrtvý opilec," odpověděl doktor, „jehož smrt 
nezpůsobí valného hoře. Avšak plyne z toho mravní naučení, že 
pocty rychle pomíjejí, a proto nemějme v nich přílišné záliby." 

„Tím hůře," vece Joe. „Mně se tu líbilo! Být zbožňován! hrát si na 
boha po chuti! Ale co chcete? Měsíc se ukázal, a to celý červený, což 
je pádným důkazem, že se zlobil!" 

Za tohoto a podobného hovoru, v němž Joe posuzoval nočního 
poutníka po blankytu nebeském se stanoviska z brusu nového, 
zatáhla se obloha na severu velkými mračny... mračny chmurnými 
a těžkými. Vítr dosti silný, na nějž uhodili ve výši tří set stop nad 
zemí, hnal Viktorii k severovýchodu. Nad ním klenula se jasná báň 
nebeská; leč bylo cítiti, že jest obtěžkána. 

Kolem osmi hodin večer octli se cestovatelé na 32° 40' délky a 4° 
17' šířky; vzduchové proudy unášely je vlivem nastávající bouřky 
rychlostí padesáti kilometrů za hodinu. Pod nohami míjely jim 
rychle úrodné zvlněné roviny mfutské. Divadlo bylo hodno obdivu 
a s obdivem se potkávalo. 

„Jsme v samé zemi Měsíčné," vysvětloval doktor Fergusson, 
„neboť uchovala si toto jméno, kterým ji obmyslil starověk, 
bezpochyby proto, že tu byl měsíc od jakživa uctíván za boha. Je to 
v pravdě nádherná krajina, a krásnější rostlinstvo sotva by se jinde 
nalezlo." 

„Kdyby bylo vůkol Londýna, nebylo by to přirozené," podotkl 
Joe; „ale bylo by to velice příjemné! Proč jsou ty krásné dary 
uštědřeny právě zemím tak barbarským?" 


92 


„Kdo ví," odtušil doktor, „nestane-li se někdy tato končina 
střediskem vzdělanosti? Možná, že se sem příští národové nahrnou, 
až budou evropské kraje tou měrou vyčerpány, že nevyživí svého 
obyvatelstva." 

„Věříš-li tomu?" prohodil Kennedy. 

„Zajisté, milý Dicku. Viz průběh události; považ postupné 
stěhování národův a dospěješ k témuž důsledku jako já. Asie jest 
první živitelkou lidstva, není-li pravda? Snad po čtyři tisíce let 
pracuje, zúrodňuje se, plodí, a potom, když kamení vyrazilo tam, 
kde vyrážely zlaté žně Homerovy, opustili její zplozenci její 
vysílené, uvadlé lůno. Vidíš je, ani se valí do Evropy mladé 
a mohutné, která je živí po dva tisíce let. Ale její úrodnosti již ubývá; 
její plodnost menší se den ode dne; ty nové choroby, jež zachvacují 
každý rok zemské plodiny, ty hubené sklizně, ty nedostatečné 
pomůcky, to vše jest neklamným znamením chabnoucí zdatnosti 
životní, nastávající výšily. Tato nová pevnina stárne rovněž; její 
hvozdy kácejí se pod sekerou průmyslu; její půda jaloví vydavši 
příliš mnoho toho, co se na ni přílišnou měrou vymáhalo; kde 
vybujela dvojí žeň každoročně, vzchází stěží z té půdy jediná, a to 
vynuceně. Tu pokyne Afrika novým plemenům, nabízejíc jim 
poklady nahromaděné v jejím lůně prodlením věků. Podnebí 
osudné cizincům vyčistí se odvodněním a vysoušením; ty 
rozptýlené vody sloučí se ve společné koryto a utvoří splavnou 
tepnu. A tato země, nad kterou se vznášíme, úrodnější, bohatší, 
životnější nad jiné, stane se nějakou velkou říší, kde vzniknou 
vynálezy ještě podivuhodnější, nežli jest pára a elektřina." 

„Ach! pane, to bych rád viděl," pravil Joe. 

„Přišel jsi na svět příliš záhy, hochu." 

„Mimo to," prohodil Kennedy, „možná, že to bude doba velmi 
nudná, když průmysl pohltí vše pro sebe! Aby vynalézali stroje, 
nechají se lidé jimi požírat! Vždycky jsem si představoval, že 
posledním dnem světa bude den, kdy nějaký ohromný kotel 
vytopený na tři milliardy atmosfér vyhodí naši zeměkouli do 
povětří!" 

„A já dodávám," ozval se Joe, „že Američané nebudou 
posledními, kteří budou pracovat o strojích!" 


93 


„Jsou opravdu velkými kotláři," přisvědčil doktor. „Ale 
nepouštějíce se příliš do takových přetřesů, spokojme se 
a obdivujme se této zemi Měsíčné, poněvadž jest nám dopřáno ji 
viděti." 

Slunce, vysílajíc poslední paprsky pod spoustou nakupených 
mraků, zdobilo zlatým lemem všeliký výstupek půdy: obrovské 
stromy, stromovité rostliny; mechy v úrovni země, vše bylo účastno 
této skvoucí záplavy; půda slabě krabatá vypínala se tu a tam 
v kuželovité pahorky; na obzoru nejevily se hory; náramné zarostlé 
ohrady z kolů, neprostupné ploty, trnité džungle dělily od sebe 
mýtiny, kde se rozkládaly četné vsi; ohromné pryšce vystávaly 
kolem nich jako přirozené hradby, splétajíce se s korálovitým 
větvovím křovin. 

Za nedlouho spatřili Malagazari; hlavní přítok jezera Tanganiky, 
an se vine zelenými houštinami; vnímal v sebe četné vodotoky, 
vznikající z ručejů vzdýmajících se za plístě, nebo rybníky 
vyhloubené v jílovitém ložisku půdy. Pozorovatelům s výše byla to 
síť vodopádů rozestřená po vší západní straně kraje. 

Skot s velkými hrby pásl se na tučných luzích, mizeje ve vysoké 
trávě; lesy v pravdě velikolepé jevily se zrakům náramnými 
kyticemi; leč v těchto kyticích skrývali se lvi, levharti, hyeny, 
pardalové, chráníce se proti poslednímu vedru dne. Časem rozvlnil 
slon vrcholky houštin, a vzduchem rozlehl se praskot stromů 
povolujících jeho mohutným klům. 

„Jaké to loviště!" zvolal nadšený Kennedy; „kulka vystřelená 
jenom na zdařbůh do samého lesa, stihla by zvěř jí hodnou! Což by 
se nemohl učinit malý pokus?" 

„Nikoli, milý Dicku; nadchází noc... noc hrozivá, provázená 
bouřkou. Bouřky pak jsou děsné v této končině, kde půda je 
takového rázu, jako nesmírná elektrická batterie." 

„Máte pravdu, pane," přisvědčil Joe; „parno jest už přímo dusné, 
vítr utišil se nadobro; je cítit, že se cosi chystá." 

„Parokruh je prosycen elektřinou," odpověděl doktor; „kdekterý 
živoucí tvor je citliv tohoto stavu v povětrnosti, jenž předcházívá 
před řáděním živlův, i přiznávám se, že se mne nikdy nedotýkal 
takovou měrou." 

„Nuže," otázal se lovec, „nebylo by radno sestoupit?" 


94 


„Naopak, Dicku, raději bych vystoupil. Jedině se obávám, abych 
nebyl zanesen mimo svou cestu, jsa nucen projiti vzduchovými 
proudy." 

„Což se chceš odchýliti od směru, kterým se bereme od pomoří?" 

„Budu-li s to," odvětil Fergusson, „dám se příměji na sever přes 
sedm až osm stupňů; pokusím se dostati do domnělých šířek 
nilských pramenů; možná, že zpozorujeme nějaké stopy výpravy 
setníka Spekea neb i karavany pana z Heuglinů. Jsou-li mé výpočty 
správný, nalézáme se na 32° 40' délky, a já bych rád dospěl rovnou 
za rovník." 

„Podívej se pak!" zvolal Kennedy přerušiv soudruhovi řeč, 
„podívej se na ty hrochy, kteří vylézají z rybníků, na ty spousty 
masa krví nalitého, a na ty krokodily, kteří lapají hlučně vzduch!" 

„Dusí se!" pravil Joe. „Ach! jak rozkošný to způsob cestování, 
a jak opovrhuje člověk všemi těmi neřestnými zeměplazy! Pane 
Samuele! pane Kennedy! vizte pak ty smečky zvířat, která postupují 
sraženými šiky! Je jich dojista dvě stě; jsou to vlci." 

„Nejsou, Joe, nýbrž divocí psi; znamenité plemeno, které se 
neleká ani útoků na lvy. Je to nejhroznější setkaná, která může 
stihnouti cestovatele. Je hned rozsápán na kusy." 

„Dobrá! Joe se jistě nepokusí dát jim náhubek," odpověděl 
roztomilý jonák. „Ostatně je-li jim to vrozeno, nesluší se pokládat 
jim to za zlé." 

Vlivem bouře nastávalo znenáhla ticho; podobalo se, že zhuštěný 
vzduch pozbyl způsobilosti přenášet zvuky; ovzduší bylo jako 
vycpáno, nemajíc nijaké ozvučnosti jako sál čalouny ověšený. Pták 
veslař, volavka korunatá, strakapoudi červení a modří, posměváček, 
mandelíci mizeli ve velkých stromech. Veškerá příroda jevila 
příznaky nastávající zátopy. 

V devět hodin večer stanula Viktorie nepohnutě nad Msénem, 
velkým souborem vsí v šeru ledva viditelných; chvílemi ukázal 
odlesk paprsku, zabloudilého do pošmurné vody, příkopy 
pravidelně rozložené, a posledním zásvitem zachytil pohled klidnou 
a tmavou podobu palem, marhaníků, sykomor a obrovských pryšců. 

„Dusím se," posteskl si Skot, vdychuje plnými plícemi co nejvíce 
toho vzduchu zředěného; „už se ani nehýbáme! Zda sestoupíme?" 

„Což bouřka?" namítl doktor jsa dosti znepokojen. 


95 


„Obáváš-li se, aby tě vítr nezanesl, tuším, že se nemůžeš 
odhodlati k ničemu jinému." 

„Možná, že se bouřka dnes v noci nestrhne," podotkl Joe; 
„mračna jsou velmi vysoko." 

„Právě to jest příčinou, že váhám povznésti se nad ně; musili 
bychom vystoupiti do velké výše a pustiti zemi s očí, i nevěděli 
bychom po celou noc, plujeme-li a v kterou stranu plujeme." 

„Rozhodni se, milý Samuele, je nakvap." 

„Mrzutá věc jest, že vítr ulehl," pravil Joe; „byl by nás odvál 
daleko od bouřky." 

„Toho dlužno litovati, přátelé, neboť mračna jsou nám 
nebezpečna; nesou v sobě protivné proudy, které nás mohou uvrci 
do jich vírův a do blesků mohoucích nám zapáliti balon. Mocný 
záduv pak může nás sraziti k zemi, spustíme-li kotvu do stromové 
koruny." 

„Co tedy počít?" 

„Třeba udržovat Viktorii v prostředním pásmě mezi 
nebezpečenstvy země a nebe. Máme dostatek vody pro dmuchavku, 
a našich dvě stě liber přítěže je nedotčeno. V čas potřeby jí použiju." 

„Budeme bdíti s tebou," navrhl lovec. 

„Ne, přátelé; přikryjte bezpečně zásoby a lehněte si; vzbudím vás, 
bude-li třeba." 

„Ale, pane, neučinil-li byste dobře, kdybyste si sám odpočinul, 
poněvadž nám dosud nic nehrozí?" 

„Nikoli, děkuji, hochu; budu raději vzhůru. Visíme nepohnutě, 
a nezmění-li se okolnosti, budeme zítra zrovna na témž místě." 

„Dobrý večer, pane." 

„Dobrou noc, možno-li." 

Kennedy a Joe natáhli se pod pokrývky, a doktor osamotněl 
v nadpozemském prostoře. 

Zatím spouštěla se mračná báň ponenáhlu níže, a vůkol 
rozhostila se čirá tma. Černá klenba rozestírala se kolem zeměkoule, 
jako by ji chtěla rozdrtiti. Najednou ozářil mrákoty blesk mocný, 
rychlý, ostrý; dříve nežli se zavřel jeho rozzor, zaduněl děsný rachot 
hromový hlubokostmi nebeskými. 

„Vzhůru!" zvolal Fergusson. 


96 


Oba spáči vyskočili mu k službám, byvše probuzeni strašlivým 
lomozem. 

„Sestupujeme-li?" otázal se Kennedy. 

„Nesestupujeme! balon by neodolal. Vystupme prve, než se ty 
mraky rozplynou ve vodu, a než se rozpoutá vítr!" 

I dmýchal horlivě plamen dmuchavky do závitků hadice. 
Tropické bouře propukají s rychlostí rovnou jich zuřivosti. Druhý 
blesk šlehl mračnem, maje hned v zápětí dvacet jiných. 

Nebe míhalo se pruhy elektrických jisker, které se krupily pod 
velkými dešťovými krůpějemi. 

„Opozdili jsme se," pravil doktor. „Musíme nyní projeti ohnivým 
pásmem s balonem naplněným zápalným vzduchem!" 

„Nuže, k zemi! k zemi!" naléhal stále Kennedy. 

„Nebezpečí, že do nás uhodí, bylo by skoro stejné, a větvoví 
stromů roztrhalo by nás za chvilku." 

„Stoupáme, pane Samuele!" 

„Rychleji! ještě rychleji!" 

V této končině africké není za rovníkových bouří nic vzácného, 
napočte-li se za minutu třicet až třicetpět blesků. Obloha plane 
takořka ohněm, a rachot hromový nebere přítrže. 

Vítr rozpoutal se s děsnou prudkostí v tomto zaníceném ovzduší; 
vířil mraky do běla žíhanými; zdálo se, jako by dující obrovský 
měch rozdmychoval všechen ten požár. 

Doktor Fergusson rozpaloval dmuchavku do plného žáru; balon 
se nadýmal a stoupal; uprostřed loďky klečel Kennedy, drže záclony 
stanu. Balon točil se závratným vírem, a cestovatelé byli zmítáni 
hrozným způsobem. V obalu vzducholodi prohlubovaly se velké 
dutiny; vítr zapíral se mocně do něho, a jeho návalem zvučela 
dykyta. Jakési kroupy, předeslavše silný hřmot, spustily se 
vzduchem a dopadaly praskavě na Viktorii; nicméně brala se dále 
vzestupným pochodem. Blesky rýsovaly plamenné křivky na jejím 
povrchu; byli v samém ohni. 

„Bůh nás ostříhejž!" pravil doktor Fergusson; „jsme v jeho rukou; 
jedině on může nás spasiti. Připravme se na všelijakou příhodu, i na 
požár; náš pád nebude třebas náhlý." 

Hlas doktorův dozněl stěží ke sluchu jeho soudruhů; leč viděli 
jeho klidnou tvář v zášlezích blesků; pozoroval úkazy vyzařování 


97 


způsobené ohněm svatého Eliáše, jenž poskakoval po balonové síti. 
Balon točil, kolotal se, avšak stoupal výš a výše; než minulo čtvrt 
hodiny, povznesl se nad pásmo bouřných mrakův; elektrické 
proudy rozlévaly se pod ním jako nesmírná koruna ohňostroje na 
jeho loďce zavěšená. 

Tu se naskytlo jedno z nejkrásnějších, divadel, jichž příroda může 
dopřáti člověku. Dole bouřka. Nahoře obloha hvězdnatá, pokojná, 
tichá, netečná, s měsícem vysílajícím líbezné paprsky na ty 
rozhněvané chmury. 

Doktor Fergusson podíval se na tlakoměr; ukazoval výšku 
dvanácti tisíc stop. Bylo jedenáct hodin večer. 

„Díky Bohu, je po všem nebezpečí," oddechl si; „stačí setrvati 
v této výši." 

„To bylo děsné!" odtušil Kennedy. 

„Aj," ozval se Joe, „to dodává cestě rozmanitosti, a mne věru 
nemrzí, že jsem viděl bouřku trochu shůry. Je to pěkná podívaná!" 


98 


XVII. 


Hory Měsíčné. - Zelené moře. - Vyhozená kotva. - Vlečný slon. - Rychlá 
palba. - Smrt tlustokožcova. - Polní pec. - Hostina na trávě. - Noc na 
zemi. 

V pondělí okolo šesti hodin ráno vyhouplo se slunce nad obzor; 
mračna se rozptýlila, a čiperný vítr províval svěžestí jeho jitřní první 
paprsky. 

Země všecka vonící objevila se opět zrakům cestovatelů. Balon, 
točící se na místě v protivných proudech, byl sotva urazil kousek 
cesty; doktor zmírniv napětí vodíku sestupoval, aby zachytil směr 
více půlnoční. Dlouho hledal nadarmo; vítr unášel jej na západ až na 
dohled proslulých Měsíčných hor, které kupily se polokruhem okolo 
cípu jezera Tanganiky; jich řetěz, trochu trhaný, rýsoval se na 
modravém obzoru; mohlo se říci, že jest to přirozené opevnění, 
zřízené proti těm, kdož chtí probádati střední Afriku. Některé 
osamělé kužele nesly na sobě stopy věčného sněhu. 

„Hle, jsme v neprozkoumané zemi," pravil doktor, „kapitán 
Burton pronikl daleko na západ, ale nepodařilo se mu dosáhnouti 
těchto proslulých hor; dokonce i popíral, že existují, jakž to tvrdil 
Speke, jeho soudruh, a ujišťoval, že hory ty zrodily se ve fantasii 
Spekeově; my, přátelé, nemůžeme o tom pranic pochybovati." 

„A překročíme je?" tázal se Kennedy. 

„Nikoliv, dá-li Bůh; doufám, že dostanu příznivý vítr, který mne 
zanese k rovníku; vyčkám jej, bude-li třeba, naložím š Viktorií jako 
s lodí, která za protilehlých větrů vyhazuje kotvu." 

Předvídání doktorovo se splnilo. Když byla Viktorie vyzkoumala 
různé výšky, plula směrem severovýchodním prostřední rychlostí. 

„Máme dobrý směr," pravil, pozoruje kompas, „a jsme asi dvě stě 
stop nad zemí - vesměs to okolnosti příznivé k seznání těchto 
nových končin; kapitán Speke na své cestě k objevení jezera Ukereve 
postupová více k východu, přímou čarou přes Kazeh." 

„Poplujeme takto dlouho?" tázal se Kennedy. 

„Snad. Naším cílem jest dosáhnouti některého bodu poblíže 
pramenů Nilu, i musíme uraziti přes šest set mil, bychom dosáhli 
nejkrajnější hranice, jíž dosáhli badatelé, kteří přišli od severu." 


99 


„A nevkročíme nohou na zem," prohodil Joe, „aby naše nohy 
trochu okřály?" 

„Zajisté že ano; musíme ostatně šetřiti svými potravinami a tu, 
dobrý Dicku, budeš nás moci zásobiti čerstvým masem." 
„Jakým jen bude ti libo, příteli Samueli." 

„Obnovíme též svoji zásobu vody, kdož ví, zdaž neocitneme se 
v krajinách vyprahlých? - Člověk nemůže býti ani dost opatrný." 

O poledni byla Viktorie na 29° 15' délky a 3° 15' šířky. Minula ves 
Ujofu, nejzazší severní hranici uňamvezskou, míříc k jezeru 
Ukereve, jehož nebylo lze posud dozříti. 

Národové obývající při rovníku zdají se býti vzdělanější a jsou 
podřízeni samovládcům, jichž zvůle ničím není obmezena; 
nejjednotnějším útvarem státním mezi nimi jest říše Karagve. 

Tři cestovatelé usnesli se na tom, že přistanou k zemi na prvním 
vhodném místě. Chtěli učiniti delší zastávku, a vzducholoď 
podrobena bedlivé přehlídce; plamen dmuchavky zmírněn; kotvy 
s loďky spuštěné smýkaly se v brzku vysokou travou nesmírné 
prérie; s jisté výšky podobalo se, že je porostlá hladkou pažití, ale 
tato pažiť byla vskutku houštinou zvýší sedmi až osmi stop. 

Viktorie dotýkala se těchto travin, neohýbajíc jich, jak obrovský 
motýl. V úzoru nebylo překážky. Bylo to, ať tak díme, zelené moře 
bez jediného úskalí. 

„Takto poletíme asi dlouho," ozval se Kennedy; „nevidím ani 
jediného stromu, k němuž bychom se přiblížili; zdá se mi, že je po 
honbě." 

„Sečkej, milý Dicku; v této trávě vyšší než ty nemohl bys honiti; 
však najdeme na konec příhodné místo." 

Byla to v pravdě rozkošná projížďka, hotová plavba po tom moři 
tak zeleném, téměř průzračném a vanoucím větrem slabě zčeřeném. 
Loďka zasluhovala věru toho jména, leda že chvílemi vyletělo 
z vysoké trávy s tisícerým veselým křikem hejno ptáků stkvělých 
barev; kotvy nořily se do tohoto květnatého jezera, orajíce brázdu, 
která se za nimi scelovala jako rýha ve vodě za korábem. 

Najednou otřásl balonem silný náraz; kotva utkvěla mimo 
pochybu v štěrbině skály skryté v tomto obrovském trávníku. 

„Uvázli jsme," pravil Joe. 

„Nuže, spusť žebřík," odtušil lovec. 


100 


Nežli dopověděl, rozlehl se vzduchem pronikavý ryk, a třem 
cestovatelům hrnula se z úst tato slova propletená výkřiky: 
„Co to?" 

„Podivné zvuky!" 
„Pozor! ujíždíme!" 
„Kotva se vyrvala." 

„Ne, ne, drží posud," pravil Joe, tahaje za provaz. 
„To se pohybuje skalisko!" 

V trávě rozvířil se náramný ševel, a v druhém okamžiku vyvstala 
nad ni dlouhá, zakřivená podoba. 
„Had!" lekl se Joe. 

„Had!" vzkřikl Kennedy natahuje kohoutek u karabiny. 

„Aj, co vám připadá!" řekl doktor; „vždyť jest to chobot slona." 

„Slona, Samuele?" 

A to praviv přiložil Kennedy zbraň k líci. 

„Počkej, Dicku, počkej!" - 

„Na mou věru! To zvíře nás vleče." 

„A dobrým směrem, Joe, dobrým směrem." 

Slon ubíhal dosti rychle; dorazil v brzku na holinu, kde jej bylo 
viděti celého; po obrovské postavě poznal doktor samce 
znamenitého druhu; honosil se dvěma modravými kly, ku podivu 
pěkně prohnutými, které byly zdélí as osmi stop; háky kotevní 
tkvěly pevně mezi nimi. 

Zvíře nadarmo snažilo se zbaviti chobotem provazu, který je 
poutal k loďce. 

„Ku předu! chutě!" zvolal Joe všecek rozradostněný, pobízeje ke 
spěchu tento divný povoz. „Tu máme zase nový způsob cestování! 
S koněm nic není! slon, prosím, to je něco." 

„Ale kam nás zavleče?" zeptal se Kennedy mávaje karabinou, 
která ho pálila v rukou. 

„Vleče nás tam, kam chceme jiti, milý Dicku! Jen strpení!" 

„,Wig a more! wig a more!' jak říkají skotští sedláci," zvolal 
veselý Joe. „Ku předu! ku předu!" 

Zvíře dalo se do rychlejšího cvalu; pohazovalo chobotem na 
právo i na levo, a skákajíc zmítalo zprudka loďkou. Doktor třímaje 
sekeru v ruce byl hotov přetíti provaz, kdyby bylo třeba. 

„Avšak," pravil, „s kotvou se rozžehnáme teprv, až bude nejhůř." 


101 


Tento běh ve vleku slonově trval skoro půldruhé hodiny; zvíře 
nezdálo se býti nijak unaveno; tito mohutní tlustokožci jsou schopni 
velkých pochodů a každodenně dovedou uraziti ohromné 
vzdálenosti jako velryby, jimž se podobají hmotou a rychlostí. 

„Na mou věru," podotekl Joe, „zaháčili jsme velrybu 
a následujeme jen příkladu velrybám na lovu." 

Než půda nabývala jiného rázu, a proto byl doktor nucen změniti 
hybnou sílu. 

Na severu prérie zdálí asi pěti kilometrův objevil se hustý les 
trnovníkový; nastala tudíž potřeba zhostiti balon vozataje. 

Kennedyovi uloženo, aby učinil přítrž běhu slonovu; přiložil 
karabinu k líci; avšak jeho stanovisko nebylo k tomu příhodné, by 
mohl zasáhnouti zvíře se zdarem; první kulka vypálená do lebky 
rozpleskla se jako na železné desce; zdálo se, že slonu neublížila ani 
dost málo; uslyšev třesknutí zbystřil krok, a jeho rychlost rovnala se 
rychlosti koně tryskem uhánějícího. 

„U čerta!" zvolal Kennedy. 

„Jaká to tvrdá hlava!" žasl Joe. 

„Zkusíme několik kuželovitých kulí za lopatku," pravil Dick 
nabiv pečlivě karabinu, i vystřelil. 

Zvíře vyrazilo ze sebe strašlivý ryk a uhánělo tím rychleji dále. 

„Vidím," řekl Joe ozbrojiv se jednou z ručnic, „že vám musím 
pomoci, pane Dicku, sice tomu nebude konec." 

A dvé kulí zarylo se zvířeti do slabin. 

Slon stanul, vztyčil chobot a dal se zase největším hurtem v úprk 
k lesu; potřásal ohromnou hlavou, a z ran valila se mu krev proudy. 
„Palme dále, pane Dicku." 

„A to rychle," doložil doktor; „nejsme od lesa ani na dvacet 
sáhů!" 

Zahoukly opět dvě střelné rány, Slon učinil úžasný skok; loďka 
i balon zapraskaly, že se zdálo, jako by vše bylo na padrť; trhnutím 
vypadla doktorovi sekera z rukou na zemi. 

Tu nabylo postavení rázu děsivého; kotevní vazák pevně uvázlý 
nebylo lze ani odvázati, ani přeříznouti noži cestovatelů; balon blížil 
se kvapem k lesu; tu vjela zvířeti kule do oka v tom, když pozdvihlo 
hlavu; zastavilo se, váhalo; kolena mu poklesávala; obrátilo se 
bokem k lovci. 


102 


„Kulku do srdce," pravil Dick, vypáliv naposledy z karabiny. 
Slon zařval úzkostí a bolestí; vztyčil se na okamžik toče chobotem; 
po té svalil se celou tíží na jeden z klů, jejž zlomil nadobro. Bylo po 
něm. 

„Jeho kel je zlomen!" zvolal Kennedy. „Slonovina, jíž sto liber 
stálo by v Anglii třicet pět guinea-í!"3z 

„Tolik?" podivil se Joe spustiv se po kotevním provaze až na 
zemi. 

„Nač litovat, milý Dicku?" odpověděl doktor Fergusson. „Což 
pak jsme obchodníky se slonovinou? Zdaž jsme sem přišli, abychom 
zbohatli?" 

Joe prohlížel kotvu; byla pevně zadrhnuta za kel, jenž zůsta 
neporušen. Samuel a Dik vyskočili na zemi, zatím co balon napolo 
splasklý kolébal se nad tělem slonovým. 

„Překrásné zvíře!" zvolal Kennedy. „Jaký to trup! Neviděl jsem 
v Indii nikdy slona tak mohutného!" 

„To není nic divného, milý Dicku; středoafričtí sloni jsou ze všech 
nejkrásnější. Andersonové a Cummingové honili je v kapském okolí 
tak úsilně, že se stěhují k rovníku, kde je často zastihneme v četných 
stádech." 

„Zatím doufám," ozval se Joe, „že tohoto trochu okusíme! 
Zavazuju se vystrojit vám chutný oběd na vrub tohoto zvířete. Pan 
Kennedy půjde honit na hodinu nebo dvě, pan Samuel vykoná 
prohlídku Viktorie, a já se zatím postarám o kuchyni." 

„Vytkl jsi dobrý pořádek," odvětil doktor. „Dělej, jak se ti libí." 

„Co je na mně," pravil lovec, „použiju dvouhodinné dovolené, 
kterou mi Joe ráčil udělit." 

„Jdi, příteli, ale střež se neopatrnosti. Nevzdaluj se příliš." 

„Upokoj se." 

A Dick ozbrojený ručnicí zabral se do lesa. 

Po té dal se Joe do práce. Nejprve vyhrabal v zemi jámu zhloubí 
dvou stop; narovnal do ní suchých větví, jichž bylo hojnost po zemi 
a které pocházely z průklestů způsobených v lese slony, jichž stopy 
bylo viděti. Naplniv jámu navrstvil nad ní hranici zvýší dvou stop 
a podpálil ji. 


2Z Guinea (čti giný) — bývalý angl. zlaťák v ceně asi 25 korun. 


103 


Pak přistoupil k mrtvému slonu, jenž byl padl sotva na deset 
šáhův od lesa; uřízl obratně chobot, který měl u kořene skoro dvě 
stopy šířky; vybral z něho nejchutnější část a přidal k ní jednu 
z rosolovitých noh zvířete; jsou to vskutku nejlepší kousky jako 
zubří hrb, medvědí tlapa nebo kančí hlava. 

Když hranice úplně shořela vnitř i vně, byla jáma, očištěná od 
popelu a oharků, velmi silně vyhřátá; slonní kusy zaobalené do 
vonných listů položeny na dno této pece na ručest zřízené a pokryty 
horkým popelem; potom narovnal Joe na tom na všem druhou 
hranici, a když dříví dohořelo, bylo maso zrovna upečeno. 

Tu vyňal Joe oběd z pece; položil tuto šťavnatou pečínku na 
zelené lupeny a přistrojil hostinu prostřed rozkošné pažiti; přinesl 
sucharů, kořalky, kávy a nabral z blízkého potoka čerstvé, čisté 
vody. 

Radost bylo pohleděti na tabuli takto upravenou, a Joe si 
pomyslil, ačkoli nebyl příliš hrdý, že jisti bude ještě větší radost. 

„Cesta bez únavy a bez nebezpečí!" říkal si. „Jídlo vždycky v čas! 
stálá pohova! čeho si může člověk ještě přát? A ten hodný pan 
Kennedy nechtěl s námi jít!" 

Doktor Fergusson pak podroboval vzducholoď důkladné 
prohlídce. Zdálo se, že bouří neutrpěla; dykyta a gutaperča obstály 
ku podivu; změřiv nynější vyvýšenost půdy a vypočítav vzestupnou 
sílu balonu, poznal s uspokojením, že vodíku neubylo; obal zůstal až 
posud úplně neprodyšný. 

Cestovatelé vyjeli teprva před pěti dny ze Zanzibara; pemmikan 
nebyl ještě načat; zásoby sucharův a konservovaného masa stačily 
na dlouhou cestu; bylo tudíž jen přibrati vody. 

Roury a hadice zdály se býti v dokonalém stavu; jsouce opatřeny 
kaučukovými články, snesly výtečně veškery otřesy a zmítání 
balonu. 

Skončiv prohlídku spořádal doktor své poznámky. Provedl 
velezdařilý nákres okolní krajiny s prérií do nedohledna se 
prostírající, s trnovníkovým lesem a s balonem, nepohnutě se 
vznášejícím nad obrovským trupem slonovým. 

Když uběhly dvě hodiny, vrátil se Kennedy s růžencem tučných 
koroptví a kýtou oryxa, jakéhosi kamzíka, náležejícího 


104 


k nejhbitějšímu druhu antilop. Joe uvázal se ustrojiti tento přírůstek 
potravin. 

„Je prostřeno k obědu!" zvolal za nedlouho svým nejlíbeznějším 
hlasem. 

A tři cestovatelé usedli na zelený trávník; sloní noha a chobot 
uznány znamenitými; připíjeli na zdar Anglii jako vždy, a výtečné 
havanské zavoněly po prvé v této rozkošné krajině. 

Kennedy jedl, pil a hovořil za čtyři; byl opojen; navrhoval do 
opravdy příteli doktorovi, aby se usadili v tomto lese, vystavěli si 
chatu z listí a založili tu dynastii afrických Robinsonů. 

Návrh nesetkal se ostatně se souhlasem doktorovým, ačkoli se 
Joe nabídl, že bude zastávati Pátka. 

Krajina vypadala tak klidná a opuštěna, že se doktor odhodlal 
noclehovati na zemi. Joe zapálil do kola ohně, kteréž ohrady je 
nezbytně třeba proti šelmám. Hyeny, kuguaři a šakalové, přivábeni 
zápachem sloního masa, pobíhali vůkol. Kennedy byl nucen 
vystřeliti několikrát z karabiny na návštěvce příliš smělé; na konec 
však prošla noc bez mrzuté nehody. 


105 


XVIII. 


Karagve. - Jezero Ukereve. - Noc na ostrově. - Rovník. - Přelet přes 
jezero. - Vodopády. - Rozhled po kraji. - Prameny nilské. - Ostrov 
Benga. - Podpis Andrey Debona. - Vlajka s anglickým znakem. 

Nazejtří v pět hodin zahájeny přípravy k odjezdu. Joe přesekl 
sloní kly sekerou, již byl na štěstí zase nalezl. Viktorie puštěná na 
svobodu unášela cestovatele k severo-východu rychlostí třicíti 
kilometrů. 

Večer před tím byl doktor bedlivě určil polohu podle výšky 
hvězd. Byl na 2° 40' šířky pod rovníkem, to jest na dvě stě šedesát 
kilometrů; minul četné dědiny nedbaje křiku, jejž strhli domorodci, 
kdykoli se jich zrakům objevil balon; všímal si místních útvarů 
krátkými rozhledy; přenesl se přes stupňovité svahy Rubemha, 
téměř stejně srázné jako temena usagarská, a dostihl později v Tenze 
prvních odnoží pásem karagveských, která jsou po jeho soudě 
pokračováním hor Měsíčných. Tu se osvědčovala pravdou pověst, 
která tyto hory pokládala za prameniště Nilu, ježto se přimykají 
k jezeru Ukereve, domnělé vodní nádržky veletoku. 

Z Kafura, velkého to území domácích obchodníků, spatřil 
konečně na obzoru jezero tolik hledané, které setník Speke shlédl 
dne 3. srpna 1858. 

Samuel Fergusson byl rozechvěn; ocitoval se již na jednom 
z hlavních míst své výzkumné cesty, a tiskna dalekohled na oko, 
přehlížel všeliký koutek této tajemné končiny, která se jevila zrakům 
takto: 

Pod ním namnoze suchopár; sotva několik úžlabin vzděláno; 
půda prostoupena kopci prostředně vysokými přecházela v rovinu 
směrem k jezeru; ječná pole ustupovala rýžovištím; zde rostl pisang, 
druh banánu, z něhož se dobývá tuzemské víno, a „mvani", planá 
rostlina, která poskytuje kávu. Soubor asi padesáti okrouhlých chat, 
krytých vykvetlou slámou, byl hlavním městem karagveským. 

Bylo snadno rozeznati užaslé tváře plemene dosti hezkého, 
žlutohnědé pleti. Po sadech vlekly se ženy postav víře 
nepodobných, a soudruzi doktorovi nemálo se podivili, když jim 


106 


pověděl, že této otylosti velmi ceněné nabývají, požívajíce 
z donucení jedině ssedlého mléka. 

O poledni octla se Viktorie na 1° 45' jižní šířky; o jedné zanesl ji 
vítr nad jezero. 

Toto jezero nazval setník Speke hanzou?? Viktoriinou. V těch 
místech bylo zšíří asi sta čtyřicíti pěti kilometrů; v jeho poledním 
cípu nalezl setník skupinu ostrovů, které pojmenoval souostrovím 
Bengalským. Postoupil na výzkumu až do Muazy na východním 
pobřeží, kde byl králem dobře uvítán. Vyměřil trojúhelníky tuto 
končinu jezerní; ale nemohl si opatřiti člun, aby přeplul jezero, neb 
aby zajel na velký ostrov Ukereve; na tomto ostrově velice lidnatém, 
jenž o nízkém odlivu je toliko poloostrovem, panují tři králové. 

Viktorie stihla k jezeru severněji k nemalé lítosti doktorově, jenž 
by byl rád určil jeho dolejší obrysy. Břehy porostlé trnitými křovisky 
a spletitými houštinami mizely takořka pod myriádami 
světlohnědých moskytů; tato země byla zajisté bydlitelná 
a obydlená; stáda hrochů povalovala se ve vysokém rákosí, nebo se 
potápěla do bělavé vody jezerní. Jezero jevilo s výše na západ obzor 
tak širý, že vypadalo jako moře; vzdálenost břehův od sebe je 
taková, že vzájemné styky jsou nemožný; mimo to řádívají tam 
prudké a časté bouřky, neboť větry zaléhají plnou silou do této 
vysoké, nechráněné nádrže. 

Doktor udržoval se stěží v žádoucím směru; obával se, aby nebyl 
zavát na východ; ale na štěstí nalezl příznivý proud, který jej nesl 
přímo k severu, a v šest hodin večer dorazila Viktorie na pustý 
ostrůvek na 0° 30' šířky a 32° 52' délky na třicet kilometrův od 
pobřeží. 

Cestovatelé zachytili se na stromě, a ježto se vítr k večeru ztišil, 
stáli pokojně na kotvě. Aby sestoupili na zemi, na to nebylo ani 
pomyšlení, neboť jako na březích ňanzy, tak i zde zastírali 
moskytové půdu hustým mrakem. Ba Joe vrátil se i se stromu 
všecek poštípán; avšak nezlobil se, jsa toho zdání, že je to od 
moskytů zcela přirozené. 


35 Ňanza znamená jezero. 


107 


Nicméně popustil méně optimistický doktor provaz, co nej- , více 
mohl, aby ušel těmto nemilosrdným hmyzům, kteří vzletovali 
s děsivým bzukotem. 

Doktor shledal vyvýšenost jezera nad hladinou mořskou 
takovou, jakou byl určil setník Speke, totiž tři tisíce sedm set padesát 
stop. 

„Tu jsme tedy na ostrově!" pravil Joe, škrábaje se, div si nehtů 
neulámal. 

„Obešli bychom jej za chvilku," odvětil lovec, „a mimo ty 
roztomilé hmyzy není zde vidět žádné živoucí bytosti." 

„Ostrovy po jezeru roztroušené," řekl doktor, „nejsou v pravdě 
leč vrcholky zatopených pahorkův; ale nám přeje štěstí, že jsme tu 
nalezli útulek, neboť na březích jezera obývají divocí kmenové. 
Pročež spěte, když nám nebesa chystají klidnou noc." 

„Což ty nepůjdeš rovněž spat, Samuele?" 

„Nepůjdu; nezamhouřil bych ani oka. Myšlenky zaplašily by 
všechen spánek. Zítra, přátelé, bude-li vítr příznivý, vydáme se 
přímo na sever, a možná, že objevíme zřídla nilská, tajemství posud 
nerozřešené. Nemohl bych spáti, jsa tak blízko u pramenů 
veletoku." 

Kennedy a Joe, které vědecké zájmy nikterak nerozčilovaly, 
usnuli tvrdě za nedlouho pod ochranou doktorovou. 

Ve středu, dne 23. dubna byla Viktorie ve čtyři hodiny z rána pod 
šedavou oblohou hotova k odjezdu; noc ustupovala těžce s jezerní 
hladiny, kterou halila hustá mlha, leč prudký vítr rozehnal brzy 
všecky ty páry. Viktorie byla několik minut zmítána různými směry 
a posléze zamířila rovnou k severu. 

Doktor Fergusson spráskl radostí ruce. 

„Jsme na dobré cestě!" zvolal. „Dnes anebo nikdy spatříme Nil! 
Přátelé, teď letíme přes rovník! ociťujeme se na naší polokouli!" 
„Och!" divil se Joe; „myslíte, pane, že rovník jde tudy?" 
„Právě tudy, milý hochu!" 

„Nuže! s vaším dovolením, zdá se mi slušným, abychom jej 
svlažili, nemaříce času." 

„Sem tedy se sklenkou grogu!" odpověděl doktor, směje se; 
„rozumíš kosmografii způsobem, který není hloupý." 

A tak byl na palubě Viktorie oslaven přechod přes čáru. 


108 


Balon plul rychle. Na západě bylo pozorovati nízké, málo 
zvlněné pobřeží, o pozadí vyšší planiny ugandské a usožské. Vítr 
rozmáhal se náramně: skoro na padesát kilometrů za hodinu. 

Voda ňanzy mocně vzdutá, pěnila se jako valy mořské. Po 
některých táhlých vlnách, které dmuly se ještě dlouho po 
chvilkovém ztišení, poznal doktor, že jezero je zajisté velmi hluboké. 
Za tohoto rychlého přeletu zočili sotva jednu nebo dvě nemotorné 
lodice. 

„Toto jezero," vykládal doktor, „je svou vysokou polohou patrně 
přirozenou nádrží řek východní části Afriky; nebe vrací mu deštěm, 
čeho ujímá výpary jeho přítokům. Zdá se mi jistým, že v něm Nil asi 
bere vznik." 

„Vždyť uvidíme," podotekl Kennedy. 

K deváté hodině přiblížili se k západnímu pobřeží; vypadalo 
pusto a zalesněno. Vítr stočil se poněkud na východ, i zahlédli 
druhý břeh jezerní. Zahýbal se tak, že končil velmi širokým úhlem 
na 2° 40' severní šířky. Vysoké hory vypínaly holé štíty na tomto 
konci ňanzy; mezi nimi však propouštěla hluboká, křivolaká rokle 
kypící a ječící řeky. 

Ačkoli doktor Fergusson řídil balon, nespouštěl přece dychtivých 
zraků se země. 

„Hleďte!" zvolal, „hleďte, přátelé! co Arabové vyprávěli, bylo 
pravda! Mluvili o řece, kterou se jezero vylévá na sever, a tato řeka 
skutečně jest, a my se bereme po ní, a teče s rychlostí, již lze srovnati 
s naší vlastní rychlostí. A tato kapka vody, kteráž ubíhá pod našimi 
nohami, splyne dojista s vodstvem Středozemního moře! Toť Nil!" 

„Toť Nil?" opáčil Kennedy, jenž dal se uchvátiti zápalem 
Samuela Fergussona. 

„Ať žije Nil!" zvolal Joe, který rád provolával něčemu slávu, 
když měl radost. 

Valné skály byly tu a tam na závadu toku této tajemné řeky. 
Voda se pěnila; tvořily se peřeje a prahy, jež utvrzovaly doktora 
v jeho domyslech. S okolních hor valily se četné bystřiny spádem 
zpěněné; oči počítaly jich na sta. Z půdy prýštily se slabé 
roztroušené prameny, křižujíce se, splývajíce, závodíce rychlostí, 
a vtékaly vesměs do této vznikající řeky, která pohltivši je vzmohla 
se na veletok. 


109 


„Toť vskutku Nil," říkal doktor přesvědčivě. „Původ jeho jména 
zajímal učence rovněž jako původ jeho toku; odvozovali je z řečtiny, 
z koptštiny, ze sanskritu;?? celkem na tom sejde nehnilý, poněvadž 
vyjevil konečně záhadu svých zřídel!" 

„Ale," pravil lovec, „kterak; zjistíme totožnost této řeky s řekou, 
kterou prozkoumali cestovatelé od severu?" 

„Dostane se nám důkazů bezpečných, nepopiratelných, 
neklamných," odpověděl Fergusson, „bude-li nám vítr přízniv ještě 
hodinu." 

Hory se rozstupovaly, dopřávajíce místa četným dědinám, polím 
osetým sesamem, důrou, cukrovníkem. - Kmenové těchto končin 
osvědčovali se rozčilenými, nepřátelskými; zdáli se spíše náchylní 
k hněvu, nežli k uctívání; tušili cizince a nikoli bohy. Podobalo se, 
jako by soudili, že jim přichází cosi ukrást, kdo postupuje 
k pramenům nilským. Viktorie nesměla se přiblížiti na dostřel 
z pušek. 

„Zde přistati bude nesnadno," prohodil Skot. 

„Nu!" ozval se Joe, „tím hůře pro tyto domorodce; neposkytneme 
jim příjemné příležitosti k rozmluvě." 

„Nicméně musím sestoupit," odvětil doktor Fergusson, „byť jen 
na čtvrt hodiny. Sice bych nemohl na jisto postaviti výsledky našeho 
výzkumu." 

„Což je toho nezbytně třeba, Samuele?" 

„Nezbytně, a sestoupíme, bychom i byli nuceni sáhnouti ke 
střelné zbrani!" 

„Od toho nejsem," odpověděl Kennedy, hladě svou karabinu. 

„Kdykoliv chcete, pane," řekl Joe, chystaje se do boje. 

„Nebude to poprvé," mluvil dále doktor, „že zbraň bude 
nápomocna vědě; - cosi podobného přihodilo se francouzskému 
učenci ve španělských horách, když vyměřoval zemský poledník." 

„Buď bez starosti, Samuele, a spoléhej na své dva životní 
strážce." 

„Začneme-li už, pane?" 


52 Byzantský učenec považoval Neilos za jméno arithmetické. N značilo 50, E 5, 1 10, 
L 30, O 70, S 200, což činí počet ročních dní. 


110 


„Ještě ne. Ba povzneseme se, abychom zachytili správný útvar 
zeme. 

Vodík se roztáhl, a než uplynuly dvě minuty, vznášela se 
Viktorie ve výši dvou tisíc pěti set stop nad půdou. 

Odtud bylo rozeznati nadmíru spletitou síť řek, jež veletok 
vnímal do svého koryta; nejvíce přicházelo jich od západu mezi 
četnými pahorky a úrodnými nivami. 

„Nejsme vzdáleni od Gondokora ani sto padesát kilometrů," 
pravil doktor, ukazuje na mapě, „a necelých deset kilometrův od 
místa, kam až dorazili výzkumcové přišlí od severu. Přibližme se 
opatrně k zemi." 


Na skále jevila se vskutku zcela čistě dvě vyrytá písmena. 


111 


Viktorie snesla se přes dva tisíce stop. 

„Nyní, přátelé, buďte připraveni na všelikou náhodu." 

„Jsme hotovi," odtušili Dick a Joe. 

„Dobrá!" 

Viktorie ujížděla brzy podle řečiště sotva na sto stop od země. Nil 
byl v těch místech zšíří padesáti šáhův, a tuzemci rotili se hlučně ve 
vsích po březích řeky rozložených. Na druhém stupni činí kolmý 
vodopád, asi deset stop vysoký a proto nepřeplavný. 

„To je dojista vodopád označený panem Debonem," zvolal 
doktor. 

Koryto řeky se rozšiřovalo, jsouc poseto četnými ostrůvky, jež 
Samuel Fergusson pohlcoval očima; zdálo se, že hledá určité 
znamení, jehož dosud neviděl. 

Několik černochů připlulo na loďce pod balon. Kennedy uvítal je 
výstřelem, jenž nezasáhnuv jich přiměl je odveslovati zase co 
nejrychleji k břehu. 

„Šťastnou cestu!" přál jim Joe; „kdybych byl na jejich místě, 
neodvážil bych se zase přijít! bál bych se po čertech obludy, která 
chrlí blesky a hromy po libosti." 

Ale v tom uchopil doktor Fergusson náhle dalekohled a zamířil 
jej na ostrov, vystávající prostřed řeky. 

„Čtyři stromy!" zvolal; „vizte, tam dole!" 

Na jeho konci vypínaly se vskutku čtyři osamělé stromy. 

„To jest ostrov Benga! je to zajisté on!" doložil. 

„Nuže, co dále?" zeptal se Dick. 

„Tam sestoupíme, dá-li Bůh!" 

„Zdá se však, že jest obydlen, pane Samuele!" 

„Joe má pravdu; nemýlím-li se, je tam shromážděno asi dvacet 
domorodců." 

„Obrátíme je na útěk; to nebude nic těžkého," odpověděl 
Fergusson. 

„Staň se, jak jsi řekl," podotekl lovec. 

Slunce stálo v nadhlavníku. Viktorie přiblížila se k ostrovu. 

Černoši, náležející ke kmeni Makadů, křičeli hlučně. Jeden z nich 
mával ve vzduchu korovým kloboukem. Kennedy vzal si je na 
mušku, vypálil, a klobouk rozletěl se na kusy. 


112 


Nastal všeobecný poplach. Tuzemci naskákali do řeky 
a přeplovali ji; s obou břehů přihrnulo se krupobití kulí a déšť šípův, 
ale bez nebezpečí pro vzducholoď, jejíž kotva zaháčila se v skalní 
rozsedlině. Joe spustil se na zemi. 

„Řebřík!" zvolal doktor. „Pojď se mnou, Kennedy." 

„Co zamýšlíš?" 

„Slezme; potřebuji svědka." 

„Jsem ti k službám." 

„Joe, hlídej dobře." 

„Nemějte starosti, pane, ručím za vše." 

„Pojď, Dicku!" pravil doktor octnuv se na zemi. 

Odvlekl soudruha k souskalí trčícímu na výběžku ostrova. Tam 
hledal nějakou chvíli, slídil v křovinách a rozedřel si ruce do krve. 
Najednou uchopil lovce silně za rámě. 

„Pohleď," pravil. 

„Písmena!" zvolal Kennedy. 

Na skále jevila se vskutku zcela čistě dvě vyrytá písmena. Bylo 
lze čisti zřetelně: 

A. D. 

„A. D.," vysvětloval doktor Fergusson, „Andrae Debono! 
Vlastnoruční podpis cestovatele, který se dostal nejdále proti toku 
Nilu!" 

„Toho nelze popříti, příteli Samuele." 

„Jsi-li teď přesvědčen?" 

„Je to Nil! nemůžeme o tom pochybovat." 

Doktor podíval se naposledy na tato drahocenná začáteční 
písmena, jichž tvar a rozměry věrně si načrtl. 
„A nyní do balonu!" pravil. 

„Honem tedy, neboť onde strojí se několik domorodců přeplouti 
zase řeku." 

„Na tom nám teď sejde pramálo! Požene-li nás vítr po několik 
hodin na sever, dostihneme Gondokora a stiskneme ruku 
krajanům!" 

Za deset minut potom Viktorie vznesla se důstojně, doktor 
Fergusson pak rozvinul na znamení úspěchu vlajku se znakem 
anglickým. 


113 


XIX. 


Nil. - Třesoucí se hora. - Vypravování Arabů. - Ňamňamové. - Rozumné 
úvahy Joovy. - Viktorie plavolí. - Vzduchoplavecké vzestupy. - Paní 
Blanchardová. 

„Kam směřujeme?" otázal se Kennedy vida, že přítel pohlíží na 
bussolu. 

„Na severo-severozápad." 

„K ďasu! vždyť to není na sever!" 

„Není, Dicku, a myslím, že se nám stěží podaří dostihnouti 
Gondokora; lituji toho, nicméně však uvedli jsme v souvislost 
východní výzkumy s výzkumy severními; netřeba si stěžovati." 
Viktorie vzdalovala se ponenáhlu od Nilu. 

„Poslední pohled," pravil doktor, „na tuto nepřekročitelnou 
šířku, za niž ani nejsrdnatější cestovatelé nikdy se nedostali! Tu jsou 
ti úporní kmenové, o kterých zmiňují se pánové Petherick, 
ďArnaud, Miani a mladý ten cestovatel, pan Lejean, jemuž jsme 
povinni za nejlepší práce o horním Nilu." 

„Naše objevy," zeptal se Kennedy, „srovnávají se tedy s tím, co 
věda tušila?" 

„Úplně se srovnávají. Prameny Bílé řeky, Bahr-el-Abiada, jsou 
skryty v jezeře velkém jako moře; tam ona vzniká; poesie vezme tím 
bezpochyby újmu; přičítalť se rád božský původ této královně řek; 
staří dávali jí jméno Oceánu a byli by málem věřili, že vytéká přímo 
ze slunce! Ale s toho dlužno sleviti a čas od času uznati za pravdu, 
čemu nás učí věda; nebude-li třebas vždy učenců, básníci budou 
přece vždycky." 

„Je dosud viděti vodopády," připomněl Joe. 

„Jsou to slapy Makedské na třetím stupni šířky. Shoduje se to 
navlas! Žel, že jsme nebyli s to, abychom se brali několik hodin po 
toku Nilu!" 

„A onde dole před námi," pravil lovec, „pozoruji horský vrchol." 

„Toť hora Logvek, , Třesoucí se hora' Arabů; celou tuto krajinu 
ohledal pan Debono, jenž chodil po ní pod jménem Latifa Effendiho. 
Ponilští kmenové žijí spolu v nepřátelství a vedou mezi sebou 


114 


vyhlazovací válku. Pročež snadno posoudíte, jaká nebezpečenstva 
bylo mu podstoupiti." 

Vítr nesl pak Viktorii k severozápadu. Aby se vyhnul hoře 
Logveku, musil doktor vyhledati odchylnější proud. 

„Přátelé," pravil ke svým dvěma společníkům, „nyní zahajujeme 
do opravdy přelet přes Afriku. Až dosud ubírali jsme se nejvíce 
šlépějemi svých předchůdcův. Tímto okamžikem vstupujeme do 
neznáma. Zda nám odvaha neselže?" 

„Nikdy!" zvolali Dick a Joe jako jedním hlasem. 

„Vzhůru tedy, a kéž nám nebesa přispějí pomocí!" 

V deset hodin večer dospěli cestovatelé přes rokle, lesy 
a roztroušené vsi na úbočí „Třesoucí se hory", podle jejíchž 
nenáhlých sklonův ujížděli. 

V tento památný den 23. dubna urazili patnáctihodinou plavbou 
za bystrého větru vzdálenost více než pěti set kilometrů. 

Avšak za této poslední části cesty hnul se v nich truchlivý dojem 
V loďce rozhostil se úplný úmlk. Byl-li doktor Fergusson zabrán ve 
své objevy? Tanula-li jeho dvěma druhům na mysli vzdušná jízda 
neznámými končinami? K tomu i onomu družily se mimo pochybu 
mocné vzpomínky na Anglii a vzdálené přátele. Joe samojediný 
dával na jevo bezstarostnou filosofii, uznávaje zcela přirozeným, že 
tu vlastně není od té chvíle, co ji opustili; než ctil zamlklost Samuela 
Fergussona a Dicka Kennedye. 

V deset hodin večer zakotvila se Viktorie na svahu „Třesoucí se 
hory;"* pochutnali si na řádné večeři a usnuli všichni jeden po 
druhém pod vzájemnou ochranou. 

Když nazejtří procitli, vrátily se jim jasnější myšlenky; byla pěkná 
pohoda, a vítr vál příznivým směrem; snídaní valně obveselené 
Joem uvedlo pak jich mysli zúplna v dobrou míru. 

Kraj, jejž byli dotud proletěli, je nesmírný; hraničí s Měsíčnými 
horami a s horstvem darfúským; cosi téměř zvící Evropy. 

„Bereme se mimo pochybu zemí, která se pokládá za království 
Usogu," pravil doktor. „Zeměpiscové domnívali se, že ve středu 
Afriky jest širá zakleslina, ohromné ústřední jezero. Uvidíme, 
podobají-li se tyto odhady poněkud pravdě." 


* Pověst vypráví, že se třese, jakmile na ni vstoupí noha musulmanova. 


115 


„Ale kterak dospěli k tomuto domyslu?" otázal se Kennedy. 

„Z vyprávek Arabů. Ti lidé jsou velice povídaví, až příliš 
povídaví. Někteří cestovatelé, jimž se podařilo doraziti do Kaze 
nebo k velkým jezerům, viděli otroky přišlé z vnitrozemských 
končin; vyptávali se jich na jejich domoviny, rozličné zprávy pak 
sloučili v celek a vyvodili z něho úsudky. Ve všem tom změtu bývá 
vždycky něco pravdy, a co se týče vzniku Nilu, vidíš, že se 
nemýlili." 

„Tak tomu skutečně jest," přisvědčil Kennedy. 

„Vzhledem k těmto zprávám učiněny pokusy o náčrtky map. 
Podle jednoho z nich pak zařídím naši další cestu a opravím jej, 
bude-li potřebí." 

„Je-li pak všechen tento kraj obydlen?" optal se Joe. 

„Zajisté, a to nebezpečným lidem." 

„To jsem si myslil." 

„Zdejší roztroušené kmeny jsou zahrnuty pod povšechným 
názvem Namňamův, a toto jméno není ničím jiným nežli 
nápodobou zvuku; vyjadřuje mlaskání." 

„Výborně," odvětil Joe; „ňam! ňam!" 

„Milý Joe; kdybys byl přímou příčinou této podobnosti zvuku, 
nesoudil bys, že je to výborné." 
„Co tím míníte?" 

„Že jsou tito národové považováni za lidojedy." 
„Je-li to jistá věc?" 

„Zcela jistá; tvrdilo se také, že tito domorodci mají ocasy jako 
pouzí čtvernožci; ale poznáno brzy, že tyto přívěsky náležejí ke 
zvířecím kožím, jimiž se odívají." 

„Tím hůře; jeť ocas velmi užitečnou oháňkou na moskyty." 

„Dost možná, Joe; ale dlužno jej odkázati do říše báchorek rovněž 
jako psí hlavy, které cestovatel Brun-Rollet připisoval některým 
kmenům." 

„Psí hlavy? Dobrá věc na štěkání, ba i na lidožroutství!" 

„Na neštěstí jest nade vší pochybu vyvýšeno, že tito národové 
jsou velmi divocí a dychtiví lidského masa, po němž se pídí 
náruživě." 

„Přeju si," pravil Joe, „aby neosvědčili přílišné náruživosti pro 
mou maličkost." 

116 


„Vida, vida!" usmál se lovec. 

„To je tak, pane Dicku. Kdyby se někdy stalo, že bych musil být 
v okamžité nouzi sněden, chci, abych byl sněden ve prospěch váš 
a svého pána! Abych však nasytil tyhle mouřeníny, fuj! umřel bych 
hanbou!" 

„Nuže, platí, statečný Joe," pravil Kennedy. „Spoléháme na tebe, 
až se nahodí příležitost." 
„K službám, pánové." 

„Joe mluví tak proto," ozval se doktor, „abychom si ho hleděli 
a dobře jej vykrmili." 

„Možná!" odpověděl Joe; „vždyť je člověk tvor tak sobecký!" 
Odpoledne zachmuřilo se nebe horkou mlhou, která se vypařovala 
z půdy; nastalo takové šero, že bylo stěží rozeznati předměty na 
zemi; pročež dal doktor okolo pěti hodin znamení k zastávce 
obávaje se, aby nenarazil na nějaké nenadálé témě horské. 

Noc minula beze vší příhody, jakkoli bylo třeba pro čirou tmu 
bdíti se zdvojenou ostražitostí. 

Nazejtří ráno vál passátní vítr nadmíru prudce, zaléhaje do 
spodních dutin balonu; zmítal silně závěsem, jímžto šly výhřevné 
roury; bylo potřebí upevniti je provazy, kteroužto práci vykonal Joe 
velmi obratně. 

Přesvědčil se zároveň, že ústí balonu je posud neprodyšně 
uzavřeno. 

„To má pro nás dvojí důležitost," vysvětloval Fergusson; 
„nejprve vyvarujeme se úbytku drahocenného plynu a mimo to 
nezanecháme kolem sebe zápalný pruh, jejž bychom na konec 
zažehli" 

„To by byla mrzutá cestovní příhoda" podotkl Joe. 

„Což bychom byli smeteni na zemi?" otázal se Dick. 

„Nebyli! Plyn shořel by pokojně, a my bychom se pomalu snesli. 
Podobná nehoda potkala francouzskou větroplavkyni, paní 
Blanchardovou; zapálila si balon vypouštějíc ohňostroj, ale nespadla 
a nebyla by se bezpochyby zabila, kdyby její loďka nebyla vrazila do 
komínu, odkud byla svržena na zemi." 

„Doufejme, že se nám nepřihodí nic takového" pravil lovec; „až 
dosud nezdála se mi plavba nebezpečnou, i nevidím, co by nám 
zabránilo dospěti svého cíle" 

117 


„Já rovněž nevidím ničeho, milý Dicku; ostatně byly nehody 
vždy zaviněny neopatrností vzduchoplavců nebo špatným složením 
jich přístrojův. Nicméně připadá na několik tisíc 
vzduchoplaveckých výletů nanejvýše dvacet nehod, které přivodily 
smrt. Namnoze nejnebezpečnější jsou odjezdy a přistání. 
V podobném případě nesmíme tudíž opominouti nižádného 
opatření bezpečnosti." 

„Je čas k snídani," připomněl Joe; „spokojíme se 
s konservovaným masem a kávou, až se naskytne panu Kennedyovi 
příležitost, aby nás vyčastoval řádným kusem zvěřiny." 


118 


XX. 


Nebeská láhev. - Fíkové palmy. - „Mammouth trees". - Válečný strom. - 
Okřídlené spřežení. - Bitva dvou kmenů. - Řež. - Božské zakročení. 

Vítr byl čím dále tím prudší a nepravidelnější. Viktorie v pravém 
smyslu slova plavolila vzduchem. Jsouc unášena tu na sever, tu na 
jih, nemohla uhoditi na stálý pován. 

„Ujíždíme velmi rychle, a přece nehrubě postupujeme" řekl 
Kennedy, všimnuv si častých odchylek magnetické střelky. 

„Viktorie uhání s rychlostí při nejmenším osmdesáti kilometrů za 
hodinu" odvětil Samuel Fergusson. „Vykloňte se a vizte, jakým 
kvapem míjí nám krajina pod nohami. Hle! zdá se, jako by se ten les 
řítil nám v ústrety!" 

„Z lesa už je mýtina" zvolal lovec. 

„A z mýtiny vesnice," dodal Joe za několik okamžiků. „Ti černoši 
tváří se dost užasle!" 

„To není nijak s podivenou," odtušil doktor. „Francouzští 
venkované stříleli na balony, když se jim poprvé objevily, majíce je 
za vzdušné nestvůry, pročež je zajisté sudanskému černochovi 
dovoleno vyvalovat oči." 

„Na mou věru!" pravil Joe, když Viktorie míjela ves ve výši sta 
stop nad zemí, „shodím jim prázdnou láhev s vaším dovolením, 
pane; dopadne-li celá a neporušena, budou se jí klanět; pakli se 
rozbije, nadělají si ze střepů talismanů!" 

A to praviv vyhodil láhev, která se rozdrtila na tisíceré kousky 
zatím co domorodci prchali s hrozným křikem do svých okrouhlých 
chat. 

O něco dále zvolal Kennedy: 

„Podívejte se pak na ten zvláštní strom! nahoře jest jiného druhu 
a dole také jiného." 

„Je to pouze kmen smokvoně," odpověděl doktor, „na němž 
usadilo se trochu plodné prsti. Vítr zanesl tam kdysi símě palmové, 
a palma vyrazila na smokvoni jako v širém poli." 

„Znamenitá moda, kterou zavedu v Anglii," vece Joe; „v 
londýnských parcích bude to pěkně vypadat a kromě toho rozmnoží 


119 


se tím způsobem ovocné stromy; vypěstují se záhady ve výšce, což 
schválí dojista všichni drobní majitelé pozemků." 

V tom nastala potřeba vystoupiti s Viktorií, aby se přenesla přes 
les stromů nad tři sta stop vysokých, jakýchsi staletých banánů. 

„Jak nádherné stromy to!" zvolal Kennedy; „neznám nic tak 
krásného jako podívanou na tyto lesy. Pohleď pak, Samuele." 

„Výška těchto banánů je v pravdě hodna podivu, milý Dicku, 
a přece by nebyla ničím zvláštním v lesích Nového světa." 

„Jakže? což jsou stromy ještě vyšší?" 

„Ovšem, mezi těmi, jimž říkáme ,mammouth trees'«. Tak byl 
v Kalifornii nalezen cedr zvýši čtyř set padesáti stop, kterážto výška 
převyšuje věž parlamentu, ba i velkou egyptskou pyramidu. Spodek 
měl v objemu sto dvacet stop a kruhy na jeho dřevě svědčily o věku 
více než čtyř tisíc let." 

„Aj! pane, ký div potom? Kdo se dočkal čtyř tisíc let, u toho je 
zcela přirozené, že má slušně velkou postavu!" 

Avšak za vyprávky doktorovy a odpovědi Joovy byl již les 
ustoupil velkému souboru chýší rozložených do kola kolem volného 
prostranství. Uprostřed rostl osamělý strom, a Joe spatřiv jej zvolal: 
„Hle! jsou-li tomu čtyři tisíce let, co onen strom plodí takové květy, 
nemohu mu za to vzdát poklonu." 

I ukázal na obrovskou sykomoru, jejíž peň mizel docela pod 
hromadou lidských hnátů. Květy, o nichž se zmínil Joe, byly hlavy 
čerstvě uříznuté, zavěšené na dýkách do kůry zabodených. 

„Válečný strom lidojedů!" pravil doktor. „Indiáni berou kůži 
s lebky, Afričané celou hlavu." 

„To je na vkusu," podotekl Joe. 

Ale vesnice s krvavými hlavami mizela již na obzoru; o něco dále 
naskytlo se divadlo neméně hnusné; mrtvoly polosežrané, kostry na 
prach se rozpadávající, lidské údy tu a tam roztroušené zůstaveny 
na pospas hyenám a šakalům. 

„To jsou asi těla zločinců, jakož je zvykem v Habeši, dávají se 
v lup dravcům, kteří je sežerou po libosti, zadávivše je jediným 
hryznutím." 


41 Mamutové stromy, druh amerických jedlí. 


120 


Válečný strom lidojedů. 

„Není to o mnoho ukrutnější nežli šibenice," řekl Skot. „Je to 
ošklivější, nic více." 

„V jižních krajích afrických," vyprávěl doktor, „přestávají na tom, 
že provinilce zavrou do jeho vlastní chaty s jeho zvířaty a třebas 
i s rodinou; pak ji zapálí, a vše shoří najednou. Nemohu nenazvat to 
ukrutenstvím, ale přiznávám se jako Kennedy, je-li šibenice méně 
ukrutná, že je přece rovněž barbarská." 

Joe jsa nadán výtečným zrakem, jehož uměl tak dobře užívati, 
ohlásil několik hejn masožravých ptáků, která se vznášela na 
obzoru. 

121 


„Jsou to orlové," zvolal Kennedy prohlédnuv si je dalekohledem, 
„krásní ptáci, jichž let je rovněž rychlý jako náš." 

„Chraňte nás nebesa od jich útoků!" pravil doktor; „máme se jich 
více obávati nežli šelem anebo divokých národů." 

„E což!" odvětil lovec, „rozehnali bychom je výstřely." 

„Milý Dicku, věř, že bude lépe nespoléhati na tvou obratnost; 
dykyta našeho balonu neodolala by ani jedinému jich seknutí 
zobákem; na štěstí myslím, že naše letadlo hrozné ty ptáky spíše 
děsí než vábí." 

„Á! mám myšlenku," ozval se Joe, „neboť dnes se mi hrnou 
myšlenky po tuctech; kdyby se nám podařilo chytit spřežení živých 
orlů, zapřáhli bychom si je do loďky, a oni by nás táhli povětřím!" 

„Ten prostředek byl do opravdy navržen," odslovil doktor; „ale 
pokládám jej nehrabe praktickým se zvířaty povahy tak 
nepoddajné." 

„Vycvičila by se," namítal Joe; „na místě uzd řídila by se 
záklopkami na oči, které by jim odnímaly zrak; kdyby se jim 
odslonilo to neb ono oko, šla by na právo nebo na levo, kdyby se 
oslepila, stanula by." 

„Promiň, milý Joe, že volím raději příznivý vítr než zapřažené 
orly; výživa nestojí tolik, a jede se bezpečněji." 

„Promíjím vám, pane, ale své myšlenky se nevzdávám." 

Bylo poledne; Viktorie plula již po nějakou chvíli mírnějším 
chodem; krajina pod ní míjela, neubíhala již. 

Dva nepřátelští kmenové potýkaly se zuřivě, vypouštějíce do 
vzduchu mraky šípů. Bojovníci, dychtíce vzájem se povražditi, 
neznamenali příjezdu Viktorie; bylo jich do tří set a utkali se 
změtenou šarvátkou; byli souhrnem ohavní na pohled, jsouce 
namnoze zbroceni krví raněných, v níž se brodili. 

Když se objevila vzducholoď, pozarazili se; ryk sesílil se 
dvojnásobnou měrou; několik šípů vystřeleno na loďku a jeden 
přiletěl tak blízko, že jej Joe zachytil rukou. 

„Vystupme nad jich dostřel!" zvolal doktor Fergusson. „Žádnou 
neopatrnost! ta nám není dovolena." 

Řež vedla se dále s té strany i oné sekerami a assagaji; jakmile se 
některý nepřítel skácel na zemi, uřízl mu jeho soupeř ihned hlavu; 
ženy, pletoucí se do této chumeleniny, sbíraly krvavé hlavy 


122 


a skládaly je na hromadu na obou koncích bojiště; často se rvaly, aby 
si dobyly tohoto šeredného vítězného znamení. 

„Odporný výjev!" zvolal Kennedy se svrchovaným hnusem. 
„Jsou to praoškliví chlapíci!" pravil Joe. „Ostatně kdyby měli 
uniformu, byli by jako všichni válečníci na světě." 

„Vzmáhá se mne zuřivá chuť vložiti se do toho boje," řekl dále 
lovec máchaje karabinou. 

„Nikoliv!" odpíral chvatně doktor; „nikoliv! nepleťme se do toho, 
po čem nám nic není! Víš-li pak, kdo je v neprávu nebo v právu, 
abys si zahrál na Prozřetelnost? Prchněme raději co nejrychleji od 
této odpuzující podívané! Kdyby velicí vojevůdcové mohli takto 
přehlížeti jeviště svých hrdinských činů, možná, že by se jim na 
konec odnechtělo krve a výbojů!" 

Náčelník jedné z těchto protivných stran vynikal obrovskou 
postavou, sdruženou s herkulskou silou. Jednou rukou vrážel kopí 
do těsných řad nepřátelských a druhou rubal v nich velké mezery 
pádnou sekerou. Najednou odhodil daleko od sebe assagaj krví 
zbrocený, vrhl se na raněného, jemuž uřízl paži jediným rázem, 
uchopil rukou tuto paži, povznesl ji k ústům a zakousl se do ní 
celým chrupem. 

„Ha!" zhrozil se Kennedy, „strašlivá bestie! už se neudržím!" 

A bojovník padl naznak, byv střelen kulí do čela. 

Bojovníci vidouce jeho pád, strnuli nesmírným úžasem; tato 
nadpřirozená smrt je poděsila, dodavši srdce jich protivníkům, a za 
vteřinu zmizela polovice bitevníků z bojiště. 

„Vyhledejme výše proud, který nás odvěje," pravil doktor. „Jsem 
syt tohoto divadla." 

Ale neunikl tak rychle, aby neviděl, jak se vítězný kmen obořuje 
na mrtvé a raněné, jak se rve o to maso ještě teplé a hltavě si na něm 
pochutnává. 

„Fuj! toť hnusné!" zvolal Joe. 

Viktorie vystoupila nadýmajíc se; několik okamžiků doznívalo 
k nim ještě ryčení té rozběsněné roty; posléze však namířil balon 
k jihu, a ten krvavý, lidožroutský výjev sešel jim s úzoru. 

Půda jevila pak rozmanitý útvar, jsouc protkána četnými 
vodotoky, které plynuly na východ; vlévaly se mimo pochybu do 


123 


poboček jezera Nu nebo do Gazellí řeky, o níž pan Vilém Lejean 
podal podrobnosti tak podivné. 

Když nastala noc, spustila Viktorie kotvu na 27° délky a 4°20' 
severní šířky, urazivši dvě stě čtyřicet kilometrů. 


124 


XXI. 


Podivný šramot. - Noční útok. - Kennedy a Joe na stromě. - Dva 
výstřely. - Pomoci pomoci - Odpověď po francouzsku. - Zachraňovací 
osnova. 

Noc byla velice tmavá. Doktor nemohl rozpoznati krajinu; 
zachytil se ve stromě velmi vysokém, jehož neurčité obrysy spatřil 
stěží v mrákotách. Po svém zvyku byl na stráži od devíti hodin, 
a o půlnoci vystřídal ho Dick. 

„Bdi dobře, Dicku! bdi s největší bedlivostí." 

„Což se děje něco nového?" 

„Neděje! Ale zdálo se mi přece, jako bych byl pod námi zaslechl 
neurčitý šramot; nevím hrubě, kam nás vítr zanesl; přílišná 
obezřelost nebude na škodu." 

„Možná, co's uslyšel, že bylo vytí nějakého dravce." 

„Nikoli! zdálo se mi to býti čímsi prajiným; zkrátka, neopomiň 
nás vzbudit při poplachu sebe menším." 

„Neměj starosti." 

Naslouchav pozorně ještě naposledy a neuslyšev ničeho, doktor 
hodil sebou na pokrývku a usnul brzy. 

Obloha byla zatažena hustými chmurami, leč vzduchem neševelil 
nejmenší vánek. Viktorie, upoutaná jedinou kotvou, trvala v úplné 
nehybnosti. 

Kennedy, opíraje se loktem o loďku v takovém posedu, že měl na 
očích pracující dmuchavku, pozoroval tu klidnou temnotu; díval se 
na obzor, a jak se přihází mysli znepokojené nebo varované, 
domníval se chvílemi, že zahlédá nejasné zásvity. Ba jednou zdálo se 
mu, že rozeznal zřetelně zásvit zdáli asi dvou set kroků; leč bylo to 
jen blýsknutí, po němž neviděl už ničeho. 

Byl to bezpochyby jeden z těch světelných dojmů, jež zrak 
zachycuje v čirých mrákotách. 

Kennedy se upokojil a zabral opět v neurčité rozjímání, když 
ostré hvízdnutí rozlehlo se vzduchem. 

Zda to byl hlas zvířete, nočního ptáka? Či vyšel z lidských rtů? 
Kennedy, jsa si úplně vědom vážného postavení, byl už na tom, aby 
vzbudil soudruhy; než řekl si, že ať lidé, ať zvěř jsou na všechen 


125 


způsob mimo dosah; pročež prohlédl si zbraně a vnořil pohled 
znova nočním dalekohledem do prostoru. 

Netrvalo dlouho, a zdálo se mu, že zahlédá pod sebou nejasné 
postavy, any se plíží ke stromu; v měsíčním paprsku, jenž vyskočil 
jako blesk mezi dvěma mraky, poznal zřetelně tlupu bytostí, tmou 
se míhajících. 

Dobrodružství s psohlavci připadlo mu na mysl; položil ruku 
doktorovi na rameno. Procitl ihned. 

„Mlč," zašeptal Kennedy, „mluvme potichu." 
„Děje se něco?" 
„Ano, vzbuďme Joa." 

Jakmile Joe vstal, vyprávěl lovec, co spatřil. 
„Zase ty proklaté opice?" zlobil se Joe. 
„Možná; leč dlužno učiniti náležité opatření." 
„Joe a já," pravil Kennedy, „slezeme po žebříku na strom." 
„A zatím," ujal se opět slova doktor, „postarám se já o to, 
abychom se mohli rychle vznésti." 
„Dobrá." 

„Slezme," vece Joe. 

„Neužívejte zbraní leč v čas svrchované potřeby" napomínal je 
doktor; „je zbytečno prozrazovati naši přítomnost v těchto místech." 

Dick a Joe odpověděli znamením. Spustili se bez hluku na strom 
a usedli do rozsochy silných větví, za něž se kotva zadrhla. 

Několik minut poslouchali v listí mlčky a nepohnutě. Když se 
ozval jakýsi šustot po kůře, uchopil Joe Skota za ruku. 

„Slyšíte-li?" 

„Ano, cosi se blíží." 

„Což je-li to had? To hvízdnutí, které jste zaslechl. 
„Ne! mělo do sebe lidský názvuk." 

„Mám raději divochy. Ti plazové se mi hnusí," řekl si v duchu 
Joe. - 

„Šramot se vzmáhá," pravil Kennedy za nějakou chvíli. 
„Ano, kdosi leze nahoru, šplhá." 

„Dávej pozor na této straně, já si vezmu na starost druhou." 
„Dobrá." 

Byli obadva osamoceni v koruně mohutné větve, trčící přímo 
uprostřed lesa, jemuž se říká baobab; tma, sesílená hustým listím, 


126 


byla čirá; nicméně pravil Joe, nakloniv se Kennedyovi k uchu 
a ukazuje na spodní část stromu: 
„Černoši." 

Několik slov tichým hlasem pronesených dolehlo až ke dvěma 
cestovatelům. 

Joe přiložil pušku k líci. 
„Počkej," řekl Kennedy. 

Divoši byli vskutku slezli baobab; vynořovali se zevšad, ploužíce 
se po větvích jako plazové, lezouce pomalu, ale jistě; prozrazovali se 
pak výpachy svých těl namazaných smrdutým tukem. Za nedlouho 
objevily se dvě hlavy zrakům Kennedye a Joa v samé úrovni větve, 
na níž zaujali stanovisko. 

„Pozor," zvolal Kennedy, „pal!" 

Dvojí výstřel třeskl jako hrom a dozněl v bolestných výkřicích. 
Všecka rota zmizela mihem. 

Avšak z ryku, jenž se strhl, vyrazil výkřik podivný, nenadálý, 
neobyčejný! Lidský hlas pronesl zřetelně tato slova po francouzsku: 

„Pomoc! pomoc!" 

Kennedy a Joe trnouce úžasem vystoupili co nejrychleji do loďky. 

„Zda jste slyšeli?" otázal se jich doktor. 

„Ovšem! ten nadpřirozený výkřik: , Pomoc! pomoc!"' 

„Francouz v rukou těch barbarů!" 

„Cestovatel." 

„ Snad missionář!" 

„Nešťastník," zvolal lovec, „oni jej vraždí, oni jej mučí!" Doktor 
tajil nadarmo své pohnutí. 

„Není o tom pochyby," pravil. „Nějaký nešťastný Francouz octl 
se v moci těchto divochův. Avšak neodjedeme nenasadíce vše, seč je 
člověk, abychom ho zachránili. Z našich výstřelů poznal 
neočekávanou pomoc, řízení Prozřetelnosti. Nezklameme tuto 
poslední naději. Srovnáváte-li se mnou?" 

„Srovnáváme, Samuele, a jsme hotovi tebe poslouchat." 

„Rozvažme tedy, co počíti, a jakmile nastane jitro, pokusíme se 
jim ho vyrvati." 

„Ale kterak rozprášíme ty hanebné černochy?" zeptal se 
Kennedy. 


127 


„Z toho," ujal se doktor slova, „jak utekli o překot, vysvítá 
patrně, že neznají střelných zbraní; využijeme tudíž jejich hrůzy; ale 
třeba vyčkati dne a pak teprve jednati, a podle povahy místa 
sosnujeme si zachraňovací plán." 

„Ten ubohý nešťastník není asi daleko," pravil Joe, „neboť. . ." 

„Pomoc! Pomoc!" opětoval hlas slaběji. 

„Ti barbaři!" zvolal Joe všecek trna. „Což usmrtí-li ho ještě 
v noci?" 

„ Slyší š-li, Samuele," pravil Kennedy uchopiv doktora za ruku, 
„což usmrtí-li ho ještě v noci?" 

„To není pravdě podobno, přátelé; tito divocí národové usmrcují 
zajatce za bílého dne; potřebují slunce!" 

„Což abych použil noci," navrhoval Skot, „a spustil se k tomu 
nešťastníkovi?" 

„Půjdu s vámi, pane Dicku!" 

„Stůjte! přátelé! stůjte! Tento zámysl je ke cti vašemu srdci a vaší 
zmužilosti; ale vydali byste v šanc nás všecky a uškodili byste ještě 
více tomu, kterého chceme zachrániti." 

„Proč to?" namítal Kennedy. „Ti divoši jsou přestrašeni, 
rozprášeni. Nevrátí se." 

„Dicku, prosím tebe, uposlechni mne; jednám pro všeobecnou 
spásu; kdybys náhodou byl přepaden, bylo po všem veta!" 

„Ale ten ubožák čeká, doufá! Nic mu neodpovídá! Nikdo mu 
nepřichází na pomoc! Domnívá se zajisté, že ho smysly šálily, že 
ničeho neslyšel! . . ." 

„Můžeme jej upokojiti," odpověděl doktor Fergusson. 

A povstav ve tmě přiložil ruce k ústům jako hlásnici a zvolal 
rázně jazykem cizincovým: 

„Nechať jste kdokoli, mějte důvěru! Tři přátelé bdí nad vámi!" Po 
těchto slovech strhl se strašlivý ryk, v němž odpověď zajatcova 
bezpochyby zanikla. 

„Oni jej vraždí! oni jej zavraždí!" vzkřikl Kennedy. „Naše 
zakročení uspíšilo jen hodinu jeho muk! Jednejme!" 

„Ale jak, Dicku? Co hodláš podniknouti v této temnotě?" 

„Och! kdyby byl den!" zvolal Joe. 


128 


„Nuže, kdyby byl den?" otázal se doktor zvláštním tonem. „Nic 
jednoduššího, Samuele," odtušil lovec. „Slezl bych na zemi 
a rozehnal bych tu láji střelnými ranami." 

„A ty, Joe?" zeptal se Fergusson. 

„Já bych, pane, jednal opatrněji a poradil bych zajatci, aby se dal 
na útěk umluveným směrem." 
„A kterak bys jej o tom zpravil?" 

„Tímto šípem, jejž sem zachytil v letu a na nějž bych přivázal 
lístek, anebo prostě tím, že bych k němu nahlas promluvil, 
poněvadž ti černoši nerozumějí našemu jazyku." 

„Vašich záměrů nelze provésti, přátelé; největší potíží pro toho 
nešťastníka bylo byl prchnouti, byť se mu i podařilo obelstíti 
ostražitost svých katanů. Co se tkne tvého úmyslu, milý Dicku, snad 
by se zdařil při velké odvaze a kdyby se využilo hrůzy, které by 
nahnaly naše střelné zbraně; ale kdyby selhal, byl bys ztracen, 
a místo jednoho bylo by nám zachrániti dva lidi. Nikoliv! musíme 
uvážiti veškery možnosti a jednati jinak." 

„Ale jednati hned," namítl lovec. 

„Možná!" odpověděl Samuel s důrazem na tomto slově. 
„Pane, což jste s to, abyste rozplašil tu tmu?" 
„Kdož ví, Joe?" 

„Ach! dovedete-li cosi podobného, vyhlásím vás za prvního 
učence na světě." 

Doktor odmlčel se na nějakou chvíli; přemýšlel. Jeho dva 
soudruzi pohlíželi naň s tepajícími srdci; byli rozechvěni těmito 
neobyčejnými okolnostmi. Fergusson ujal se brzy zase slova: 

„Můj záměr je tento. Zbývá nám dvě stě liber přítěže, proto že 
pytlíky, jež jsme vzali s sebou, posud jsou nedotčeny. Dejme tomu, 
že zajatec, člověk útrapami patrně vysílený, váží tolik jako jeden 
z nás; zbude nám ještě asi šedesát liber na vyhozenou, abychom 
rychleji vystoupili." 

„Kterak si hodláš počínati?" otázal se Kennedy. 

„Takto, Dicku: uznáš zajisté, dostanu-li se až k zajatci a vyhodím- 
li část přítěže rovnou jeho váze, že nezpůsobím změny v rovnováze 
balonu; ale budu-li potom chtít dosíci rychlého stoupání, abych 
unikl tomuto černošskému kmeni, budu musit užiti ráznějších 


129 


pomůcek, nežli je dmuchavka; svrhna pak v čas potřeby 
nadbytečnou přítěž, nepochybuji, že se vznesu s velkou rychlostí" 
„To je na bíledni." 

„Ano, ale je při tom vada; abych totiž později mohl sestoupiti, 
budu nucen vypustiti množství plynu poměrné k úbytku přítěže, 
kterou vyhodím. Tento plyn pak je drahocenný; leč nelze litovati 
jeho ztráty, jde-li o spásu člověka." 

„Pravdu díš, Samueli, musíme obětovati vše, abychom jej 
zachránili!" 

„Jednejme tedy, a ty pytlíky složte na kraj loďky tak, aby mohly 
býti svrženy jedním rázem." 
„Což ta tma?" 

„Skrývá naše přípravy a nerozptýlí se dříve, pokud nebudou 
skončeny. Hleďte k tomu, aby všecky zbraně byly po ruce. Možná, 
že bude potřebí stříleti; naše karabina pak dá ránu, dvě ručnice dají 
čtyři, dva revolvery dvanáct, celkem patnáct ran, které lze vypálit za 
čtvrt minuty. Možná, že nebudeme nuceni uchýliti se ke všemu 
tomu lomozu. Jste-li hotovi?" 

„Jsme hotovi," odpověděl Joe. 

Pytlíky byly na místě, zbraně pohotově. 

„Dobrá," pravil doktor. „Dávejte pozor na vše. Joovým úkolem 
bude vyhoditi přítěž a Dickovým vyzdvihnouti zajatce; ale nic ať se 
nestane, dokud nevydám rozkazu. Joe vybaví nejprve kotvu 
a vystoupí zase neprodleně do loďky." 

Joe spustil se po vazáku a vrátil se za několik okamžiků. 
Uvolněná Viktorie plynula ve vzduchu téměř nepohnutě. 

Zatím přesvědčil se doktor, že je ve směšovací schránce dostatek 
plynu, aby v čas potřeby mohla dmuchavka pracovati a bylo možno 
obejiti se na nějakou chvíli bez činnosti Bunsenova sloupu; po té 
vyňal dva vodné dráty dokonale isolované, jimiž se rozkládala 
voda, a prohrabav svůj vak, vzal z něho dva uhlíky do hrotu 
seříznuté, kteréž upevnil na konec každého drátu. 

Jeho dva přátelé dívali se naň nechápajíce, ale trvali v úmlku; 
když byl doktor s prací hotov, postavil se do prostřed loďky; vzal do 
každé ruky uhlík a přistrčil k sobě dva hroty. 


130 


Náhle vyšlehla mezi dvěma hroty uhlíků nesnesitelným leskem 
mocná, oslnivá záře; náramný proud elektrického světla tříštil, ať 
tak díme, noční mrákoty. 

„Ó!" užasl Joe, „pane!" 

„Ani slova," kázal doktor. 


131 


XXII. 


Světelný pruh. - Missionář. - Únos v zářivém paprsku. - Kněz lazarist. - 
Nevalná naděje. - Doktorova péče. - Život plný odříkání. - Přelet přes 
sopku. 

Fergusson zamířil v různé strany prostoru mohutný paprsek 
světla a utkvěl jím na místě, kde se ozýval zděšený křik. Jeho dva 
soudruzi pohlédli tam dychtivě. 

Baobab, nad nímž se vznášela Viktorie takměř nehybně, vypínal 
se uprostřed mýtiny; mezi poli sesamovými a cukřinovými bylo 
rozeznati asi padesát nízkých, kuželovitých chatrčí, okolo nichž 
hemžil se četný kmen. 

Na sto stop pod balonem trčel kůl. U tohoto kůlu ležel lidský 
tvor, mladý muž nejvýše třicetiletý dlouhých černých vlasů, 
polonahý, hubený, potřísněný krví a posetý ranami, s hlavou na 
prsa skloněnou jako Kristus na kříži. Něco kratších vlasů na temeni 
hlavy jevilo ještě místo tonsury napolo zarostlé. 

„Missionář! kněz!" zvolal Joe. 

„Ubohý nešťastník," litoval lovec. 

„Zachráníme ho, Dicku!" pravil doktor, „zachráníme ho!" 

Dav černochů, spatřiv balon, podobný ohromné vlasatici 
s chvostem stkvoucího světla, byl zachvácen zděšením snadno 
pochopitelným. Slyše jich křik, vztyčil zajatec hlavu. Oči zaleskly se 
mu náhlou nadějí, a jakkoli mu nešlo hrubě na rozum, co se děje, 
vztáhl ruce k nenadálým záchrancům. 

„Žije! žije!" zajásal Fergusson; „Bůh buď pochválen! Ti divoši 
trnou náramným strachem! Zachráníme ho! Jste-li hotovi, přátelé?" 

„Jsme hotovi, Samuele." 

„Joe, shas dmuchavku." 

Rozkaz doktorův vykonán. Vánek ledva znatelný hnal zvolna 
nad zajatce Viktorii, spouštějící se zároveň nepozorovaně k zemi, 
ježto napjetí vodíku ubývalo. Asi po deset minut vznášel se ve 
světelných vlnách. Fergusson pustil na dav zářivý proud, jenž 
rýsoval tu a tam rychlé, ostré pruhy světelné. Kmen, podléhaje 
nevýslovné hrůze, rozprchl se ponenáhlu do chýší, a kolem kolu 
rozhostila se opuštěnost. Doktor byl tudíž právem spoléhal na 


132 


nevídaný zjev Viktorie, která metala sluneční paprsky do této čiré 
temnoty. 

Loďka snesla se na zemi. Avšak několik odvážnějších černochů 
vracelo se s velkým křikem, pochopivše, že se jim oběť vymyká. 
Kennedy chopil se pušky, leč doktor mu rozkázal, aby nestřílel. 

Kněz klečel, nemaje již ani tolik síly, aby se udržel na nohou; 
nebyl ani ke kolu přivázán, neboť vzhledem k jeho slabosti byla 
pouta zbytečná. Když se loďka blížila k zemi, odhodil lovec zbraň, 
a uchopiv kněze kolem těla vyzdvihl jej do loďky, a v tom zároveň 
shodil Joe rázem dvě stě liber přítěže. Doktor očekával, že vzletí se 
svrchovanou rychlostí; ale mimo vše nadání stanul balon 
nepohnutě, sotva se byl vznesl na čtyři stopy od země. 

„Kdo nás drží?" zvolal s názvukem obavy. 

Několik divochů přibíhalo, strašlivě ryčíce. 

„Ó!" zvolal Joe, vykloniv se přes okraj. „Jeden z těch černých 
proklatců zachytil se pod loďkou!" 

„Dicku! Dicku!" vzkřikl doktor, „schránku s vodou!" 

Dick pochopil myšlenku přítelovu, a vyzdvihnuv jednu ze 
schránek s vodou, která vážila přes sto liber, smetl ji s loďky. - 
Viktorie, zbavena náhle přítěže, vymrštila se skokem do výše tří set 
stop za hrozného řevu kmene, jemuž zajatec unikl v záplavě 
oslnivého světla. 

„Hura!" vzkřikli dva soudruzi doktorovi. 

Pojednou učinil balon nový skok, jejž jej povznesl o více než tisíc 
stop. 

„Co to?" zeptal se Kennedy, div nepozbyv rovnováhy. 
„Nic to není! ten lotr nás pustil," odpověděl klidně Samuel 
Fergusson. 

A Joe nahnuv se rychle, zahlédl ještě divocha, an se přemetá 
v prázdnu s roztaženýma rukama; v druhém okamžiku dopadl 
země a roztříštil se. Doktor odloučil pak od sebe elektrické dráty, 
a vůkol rozložila se opět čirá tma. Byla hodina s půlnoci. 

Omdlelý Francouz promhouřil posléz oči. 

„Jste zachráněn," pravil k němu doktor. 

„Zachráněn," odvětil po anglicku s truchlivým úsměvem, 
„zachráněn od ukrutné smrti! Bratři, děkuji vám; ale moje dni jsou 
sečteny, ba i mé hodiny, nezbývá mi již mnoho života!" 


133 


A vysílený missionář ležel opět strnule. 
„Umírá!" zvolal Dick. 

„Ne, ne," odtušil Fergusson nachýliv se k němu, „ale je velice 
sláb; položme ho pod stan." 

Uložili zlehka na své pokrývky to ubohé vychřadlé tělo, poseté 
jizvami a ranami posud krvácejícími, kde železo a oheň byly 
zůstavily na dvacateru míst bolestné sledy. Doktor natřepil 
z kapesníku trochu cupaniny, kterou rozestřel na rány, dříve je 
vymiv; přiložil obratně tyto obklady se zručností lékaře; po té vzal 
z lékárničky posilivý nápoj a nalil knězi několik krůpějí na rty. 

Missionář stiskl slabě rty mimovolným hnutím a měl sotva tolik 
síly, že vydechl: 

„Díky! díky!" 

Doktor poznal, že potřebuje úplného klidu; stáhl záclony stanu 
a jal se opět říditi balon. 

Vzhledem k váze nového hostě ubylo balonu skorém sto 
osmdesát liber přítěže; pročež vznášel se bez pomoci dmuchavky. 
Na úsvitě hnal jej proud zvolna k západo-severo-západu. Fergusson 
odhrnul záclony a díval se nějakou chvíli na spícího kněze. 

„Kéž bychom zachovali na živě tohoto soudruha, jejž nám poslala 
nebesa!" pravil lovec. „Máš-li naději?" 

„Ano, Dicku, budeme-li ho pečlivě ošetřovati, snad okřeje 
v tomto vzduchu tak čistém." 

„Co ten člověk vytrpěl!" vece Joe s pohnutím. „Víte-li pak, že se 
podjal smělejšího úkolu než my, přišed sám mezi tyto národy?" 

„O tom není pochyby," odpověděl lovec. 

Po všechen tento den nedopustil doktor, aby byl nešťastník 
vyrušen ze spánku: byla to dlouhá ztrnulost přervaná několika 
tichými bolestnými výkřiky a vzdechy, pro něž se Fergusson 
neznepokojoval. 

K večeru zastavila se Viktorie prostřed temnoty a v tu noc bděl 
Fergusson nad bezpečností všech, kdežto Joe a Kennedy střídali se 
u lůžka nemocného. 

Nazejtří ráno ukázalo se, že Viktorie sotva se hnula na západ. 
Nastával jasný, utěšený den. Nemocný zavolal na nové přátele 
zvučnějším hlasem. Odhrnuli stanové záclony, i dýchal s rozkoší 
svěží ranní vzduch. 


134 


„Jak je vám?" otázal se Fergusson. 

„Lépe, tuším," odpověděl. „Ale vás, přátelé, neviděl jsem ještě, 
leda ve snu! Jsem sotva s to, abych pochopil, co se sběhlo! Kdo jste, 
aby vaše jména nebyla zapomenuta v mé poslední modlitbě?" 


Asi po deset minut vznášel se balon ve světelných vlnách. 

„Jsme angličtí cestovatelé," řekl Samuel; „pokusili jsme se 
přeraziti Afriku v baloně, a cestou potkalo nás to štěstí, že jsme vás 
zachránili." 

„Věda má své reky," podotekl missionář. 


135 


„A náboženství má své mučenníky," odvětil Skot. 
„Jste-li missionářem?" optal se doktor. 

„Jsem kněz z missie lazaristů. Nebesa vás ke mně seslala, nebesa 
buďtež za to pochválena! Život můj byl dán v oběť! Ale přicházíte 
z Evropy. Vypravujte mi o Evropě, o Francii! Jsem již pět let beze 
zpráv!" 

„Pět let sám mezi těmi divochy!" užasl Kennedy. 

„Jsou to duše, čekající na vykoupení," odslovil mladý kněz, 
„bratři nevědomí a suroví, kteréž jediné náboženství může poučiti 
a vzdělati." 

Samuel Fergusson vyhovuje přání missionářovu, hovořil dlouho 

Francii. 

Kněz poslouchal dychtivě a z očí kanuly mu slzy. Ubohý mladý 
muž bral střídavě ruce Kennedyovy a Joovy do svých, jež pálily 
horečkou; doktor uvařil mu několik číšek čaje, které vypil s rozkoší; 
nabyl potom tolik síly, že se mohl povztyčiti a usmívati, vida, že se 
vznáší ve vzduchu tak čistém. 

„Jste srdnatí cestovatelé," pravil, „a odvážný podnik se vám 
zdaří; spatříte zase rodiče, přátele, vlast, vyje spatříte!..." 

Tu se slabost mladého kněze vzmohla tou měrou, že ho musili 
znova uložiti. Byl zachvácen takou ochabou, že spočíval několik 
hodin Fergussonovi v rukou jako bezduch. Doktor nedovedl se 
ubrániti dojetí. Což ztratí zase tak brzy toho, jejž vyrvali mukám? 
Obvázal poznovu strašlivé rány mučenníkovy a obětoval větší část 
vodní zásoby, ochlazuje mu palčivé údy. Zahrnul ho péčí co 
nejněžnější a nejrozumnější. Nemocný okřál mu ponenáhlu v náručí 
a nabyl opět citu, ne-li života. 

Z jeho nesouvislých slov vyzvěděl doktor jeho historii. 

„Mluvte svou mateřštinou," řekl mu; „rozumím jí, a vás to tak 
nenamůže." 

Missionář byl chudý mladík z bretaňské dědiny Aradona 
v samém Morbihanu; již z mládí pudila ho náklonnost na dráhu 
církevní; nemaje dosti na odříkání, chtěl život zasvětiti 

1 nebezpečenstvům a vstoupil do řehole knězů věrověstů, jejímž 
slavným zakladatelem byl svatý Vincenc z Pauly; u věku dvacíti let 
odešel z vlasti na nehostinné pobřeží africké. Odtud pak, 
překonávaje překážky, podstupuje újmy, chodě a modle se, pronikl 


136 


až do lůna kmenův, obývajících při pobočkách horního Nilu; po dvě 
léta bylo jeho náboženství odmítáno, jeho horlivost zneuznávána, 
jeho láska k bližnímu ve zlé vykládána; stal se zajatcem jednoho 
z nejukrutnějších plemen ňambarských, vydán jsa v tisíceré útrapy. 
Neustával však cvičiti, učiti, modliti se. Když byl tento kmen 
rozprášen a on zůstaven za mrtva po jednom z bojů tak častých 
mezi těmi národy, nenavrátil se, odkud byl přišel, alebrž pokračoval 
ve věrověštecké pouti. Nejlépe dařilo se mu tehda, když jej 
považovali za blázna; byl se obeznámil s nářečími oněch končin; 
hlásal víru. Posléze dostal se do těchto barbarských krajův a ještě 
dvě léta je procházel, puzen jsa tou nadlidskou silou, která přichází 
od Boha; rok již dlel u tohoto ňamňamského kmene jménem 
Barafrů, jednoho z nejdivočejších. Tu zemřel před několika dny 
náčelník, a jemu přičítána tato nenadálá smrt; usnesli se na tom, že 
jej obětují; čtyřicet hodin trvaly jeho muky; měl umříti při slunci 
o poledni, jak byl soudil doktor. Když uslyšel výstřely, zvítězila 
v něm přirozenost. „Pomoc! pomoc!" vykřikl a domníval se, že sní, 
když hlas s nebe přicházející promluvil k němu potěšitelná slova. 

„Nelituji této dokonávající jsoucnosti" dodal; „můj život náleží 
Bohu!" 

„Doufejte ještě," odpověděl mu doktor; „jsme u vás; zachráníme 
vás od smrti, jako jsme vás vyrvali mukám." 

„Tolik si ani od nebes nežádám," pravil kněz s odevzdaností. 
„Veleben budiž Bůh, popřáv mi, než umru, té radosti, že mohu 
stisknouti přátelské ruce a slyšeti mluvu své vlasti." 

Missionář seslábl opět. Den uběhl takto mezi nadějí a strachem. 
Kennedy byl velice dojat, a Joe utíral si potají oči. 

Viktorie plula pomalu, a vítr, zdálo se, jako by šetřil jejího 
drahocenného břemene. 

Joe ohlásil k večeru nesmírnou záři na západě. V těchto vyšších 
šířkách bylo lze míti za to, že je to velká severní záře; obloha zdála 
se planouti ohněm. Doktor prohlédl si pozorně tento úkaz. 
„Nemůže to býti nežli činná sopka," řekl. 

„Vždyť nás vítr žene nad ni," projevil obavu Kennedy. 

„Aj! přeneseme se přes ni v bezpečné výši." 

Za tři hodiny octla se Viktorie uprostřed hor; nalézala se přesně 
na 24° 15' délky a 4° 42' šířky; před ní chrlila hořící sopka proudy 


137 


roztavené lávy a metala ohromné balvany do velké výše, ulevujíc 
též občas svým překypujícím útrobám vývaly tekutého ohně, jež 
spadaly oslňujícími vodopády. Bylo to nádherné a spolu nebezpečné 
divadlo, neboť vítr nesl balon s neodchylnou stálostí do tohoto 
zaníceného ovzduší. 

Poněvadž nebylo možno této překážce se vyhnouti, bylo třeba ji 
přeletěti; dmuchavka rozdýmána na celý plamen, a Viktorie 
dostoupila výše šesti tisíc stop, zůstavivši mezi sebou a sopkou 
vzdálenost více než tří set sáhů. 

Umírající kněz; pozoroval se svého bolestného lože hořící ten 
sopouch, z něhož vyšlehovaly s lomozem tisíceré stkvoucí paprsky. 

„Jak je to krásné," pravil, „a jak neskonalá je mocnost boží ve 
svých nej strašnějších projevech!" 

Výlevy žhoucí lávy odívaly úbočí hory hotovými plamennými 
čalouny; spodní polokoule balonu leskla se ve tmě ohnivou 
záplavou; žárné horko sálalo až do loďky, a doktor Fergusson měl 
na spěch, aby vyvázl z tohoto nebezpečného postavení. 

Okolo šesti hodin večer jevila se hora jen rudou tečkou na 
obzoru, a Viktorie brala se pokojně dál svou cestou v pásmu méně 
vysokém. 


138 


XXIII. 


Joův hněv. - Smrt spravedlivého. - Bdění u nebožtíka. - Suchota. - 
Pohřeb. - Křemeny. - Joe blouzní. - Drahocenná přítěž. - Poloha 
zlatonosných hor. - Začátek Joova zoufalství. 

Na zemi rozhostila se nádherná noc. Kněz usnul pokojnou 
ochabou. 

„Už se z toho nevybere," zabědoval Joe. „Ubohý mladík! je mu 
sotva třicet let!" 

„Shasne nám v náručí!" pravil zoufale doktor. „Dech už tak slabý 
slábne mu ještě víc, a já nejsem s to, abych ho zachránil!" 

„Ti zlotřilí bídáci!" zvolal Joe, jenž míval čas od času takové 
návaly hněvu. „A tento důstojný kněz měl ještě tolik šlechetnosti, 
tolik sebezapření, že jich litoval, že je omlouval, že jim odpustil!" 

„Nebe seslalo mu velmi krásnou noc, Joe, snad poslední noc. 
Nyní nebude již mnoho trpěti a jeho smrt bude jen tichým usnutím." 

Umírající pronesl několik nesouvislých slov. Doktor sklonil se 
k němu; nemocnému krátil a přitěžoval se dech; žádal si vzduchu; 
záclony rozhrnuty úplně, i vdechoval s rozkoší tiché vánky této 
průzračné noci; hvězdy kynuly mu chvějným třpytem, a měsíc 
obestíral jej závojem bledých paprsků. 

„Přátelé," pravil sesláblým hlasem, „odcházím! Kéž vás Bůh, jenž 
odměňuje, dovede do přístavu; kéž vám splatí za mne můj dluh 
vděčnosti!" 

„Doufejte ještě," odpověděl mu Kennedy. „Je to jen chvilková 
slabost. Nezemřete! Možno-li zemříti v takovou krásnou letní noc?" 

„Smrt je zde, vím to!" odpíral missionář. „Nechtež, ať jí 
poohlížím ve tvář! Smrt, začátek věčných věcí, je pouze koncem 
vezdejších starostí. Pomozte mi na kolena, bratři, prosím vás za to!" 

Kennedy jej pozdvihl; žel bylo pohleděti, jak pod ním vysílené 
údy klesaly. 

„Bože můj! Bože můj!" zvolal umírající apoštol, „smiluj se nade 
mnou!" 

Tvář se mu rozjasnila. Zdálo se, jako by již okříval novým 
životem daleko od této země, jejíchž radostí nikdy nepoznal, 


139 


prostřed této noci, která jej ozařovala měkkými svity, na cestě do 
těch nebes, k nimž se vznášel jako zázračným nanebevzetím. 

Posledním jeho posunkem bylo požehnání na věčnou 
rozloučenou jednodenním přátelům. I klesl do náručí Kennedyovi, 
jemuž velké slzy smáčely obličej. 

„Skonal!" pravil doktor, schýliv se kněmu, „skonal!" 

A tři přátelé poklekli společným hnutím a modlili se mlčky. 

„Zítra ráno," ujal se Fergusson za chvíli slova, „pochováme jej 
v této zemi svlažené jeho krví." 

Ostatní noc bděli střídavě u nebožtíka doktor, Kennedy a Joe, a ni 
jediné slovo nepřerušilo zbožného ticha; každý plakal. 

Nazejtří vál vítr od jihu, a Viktorie tíhla dosti pomalu nad širou 
horskou stupňovinou; zde vyhaslé sopky, onde neobdělané 
úžlabiny; ani krůpěje vody na těch vyprahlých hřebenech; nakupená 
skaliska, bludné balvany, modravá ložiska opuková, vše svědčilo 
o naprosté neplodnosti. 

Chtě přikročiti k pohřbu nebožtíkově, odhodlal se doktor okolo 
poledne sestoupili do rokle prostřed plutonických skal 
prvopočátečního útvaru; okolní hory měly ho chrániti a umožniti 
mu, aby se pustil s loďkou až na zemi, neboť nikde nebylo stromu, 
v němž by se byl mohl zachytiti. 

Ale jak byl vyložil Kennedyovi, nebyl nyní ztrátou přítěže za 
únosu knězova s to, aby sestoupil, leč vypustil-li přiměřené 
množství plynu; pročež otevřel záklopku vnějšího balonu. Vodík 
prchal, a Viktorie snesla se klidně do rokle. 

Jakmile loďka zavadila o zemi, zavřel doktor záklopku; Joe 
vyskočil ven, a drže se rukou vnějšího kraje, sebral druhou jistý 
počet kamenů, které v brzku nahradily jeho vlastní váhu; po té mohl 
užívati obou rukou i naložil za nedlouho do loďky přes pět set liber 
kamení; tu pak mohli doktor a Kennedy rovněž vystoupiti. Viktorie 
octla se v rovnováze a její vzestupná síla nestačila ji povznésti. 

Ostatně nebylo třeba naložiti velký počet těchto kamenů, neboť 
balvany sebrané Joem byly nadmíru těžké, což ihned obrátilo k sobě 
zřetel Fergussonův. Půda byla poseta kamením a porfyrovitými 
skalisky. 

„Toť zvláštní objev," pravil si v duchu doktor. 


140 


Zatím poodešli Kennedy a Joe, hledajíce vhodné místo pro hrob. 
Parno bylo náramné v této rokli sevřené mezi skalami jako výheň. 
Polední slunce metalo do ní kolmo úpalné paprsky. Nejprve bylo 
třeba odstraniti z půdy kamení, jímž byla pokryta; po té vykopán 
hrob dosti hluboký, aby dravá zvěř nemohla vyhrabati mrtvolu. 

Tělo mučedníkovo uloženo v něm uctivě. 

Prsť naházena opět na tyto tělesné pozůstatky a nad nimi 
nakupeny náhrobkem velké skalní balvany. 

Doktor stál zatím nepohnut, jsa zabrán v myšlenky. Neslyšel 
volání svých druhů, nevrátil se s nimi, aby se ukryl před denním 
vedrem. 

„Nač myslíš, Samuele?" zeptal se ho Kennedy. 

„Na podivnou protivu přírody, na zvláštní hru náhody. Víte-li, 
v jaké zemi je pochován tento muž, který se odřekl všeho v životě, 
tento chuďas z dobré vůle?" 

„Co míníš, Samuele?" otázal se Skot. 

„Tento kněz, jenž učinil slib chudoby, odpočívá nyní v zlatém 
dole." 

„V zlatém dole!" zvolali Kennedy a Joe. 

„V zlatém dole," odpověděl pokojně doktor. „Tyto balvany, po 
kterých šlapete jako po bezcenném kamení, jsou zlatou rudou velmi 
bohatou." 

„Nemožná věc! nemožná věc!" opětoval Joe. 

„Nehledali byste dlouho v rozpuklinách těchto břidličných slojův 
a našli byste velká zlatá zrna." 

Joe vrhl se jako blázen na ty roztroušené úlomky. Kennedy byl by 
málem následoval jeho příkladu. 

„Upokoj se, milý Joe," domlouval mu jeho pán. 

„Pane, vám se snadno mluví." 

„Jakže! filosof tak otužený jako ty. . ." 

„Aj! pane, není filosofie, která by tu obstála." 

„Poslyš, uvažuj trochu. Nač by nám bylo všecko toto bohatství? 
Nemůžeme ho vzíti s sebou." 

„Ze ho nemůžeme vzíti s sebou? To by bylo pěkné!" 

„Je poněkud těžké pro naši loďku! Ba váhal jsem povědět ti 
o tomto objevu z obavy, abych ti ušetřil lítosti." 


141 


„Jakže!" zvolal Joe, „abych opustil tyto poklady! Naše jmění! bez 
odporu naše! abych tu zanechal?" 

„Měj se na pozoru, příteli. Což tě zachvacuje zlatá horečka? Což 
tě ten nebožtík, kterého jsi právě pochoval, nepřesvědčil o marnosti 
lidských věcí?" 

„To vše jest pravda," odvětil Joe; „ale jde tu přece jen o zlato! 
Pane Kennedy, zda mi nepomůžete sebrat trochu těchto millionů?" 

„Co bychom si s nimi počali, ubohý Joe?" pravil lovec nemoha se 
ubrániti úsměvu. „Nepřišli jsme sem za bohatstvím a nesmíme ho 
odnésti." 

„Ty milliony jsou poněkud těžké," podotkl doktor, „a nevejdou 
se snadno do kapsy." 

„Buď jak buď," bránil se Joe vehnán byv do úzkých, „což nelze 
vzít s sebou místo písku za přítěž tu rudu?" 

„Nu, od toho nejsem," svolil Fergusson; „však ať se mi příliš 
neošklíbáš, až vyhodíme z loďky několik tisíc liber sterlingů." 

„Několik tisíc liber sterlingů!" žasl Joe; „je-li možná, aby to 
všecko bylo zlato?" 

„Ano, příteli; je to schrána, kde příroda po věky hromadila své 
poklady; co tu leží ladem, tím by se obohatily celé země! Austrálie 
a Kalifornie sloučené v srdci pustiny!" 

„A to vše zůstane bez užitku!" 

„Možná! Ale poslyš, co učiním, abych tě potěšil." 

„To nebude tak snadné," odvětil Joe lítostivě. 

„Slyš jen: vyměřím zevrubně polohu tohoto ložiska, dám ti nárys, 
a až se vrátíš do Anglie, oznámíš věc svým spoluobčanům, máš-li za 
to, že tolik zlata založí jich štěstí." 

„Nuže pane, vidím jasně, že máte pravdu; poddávám se, 
poněvadž nižádnou měrou nemohu jinak. Naplňme si loďku touto 
vzácnou rudou. Co zbude po vykonané cestě, bude ještě vždy 
ziskem." 

A Joe dal se do práce, a to tak horlivě, že nakupil za chvíli skorém 
tisíc liber křemene, v němž je zlato zavřeno jako v pouzdře velice 
tvrdém. 

Doktor díval se s úsměvem na jeho počínání; za této práce změřil 
výšky a shledal, že poloha hrobu missionářova jest na 22° 23' délky 
a 4° 55' severní šířky. 


142 


Po té, mrštiv posledním pohledem na mohylu, pod níž 
odpočívala tělesná schránka mladého Francouze, vrátil se do loďky. 

Byl by rád postavil skromný, hrubý kříž na tomto hrobě 
uprostřed afrických pustin zapadlém; leč vůkol nerostlo ani 
stromku. 

„Bůh jej pozná," pravil. 

Starost dosti vážná blýskla též Fergussonovi přes mysl; byl by dal 
mnoho toho zlata za to, kdyby byl našel trochu vody; bylť by rád 
nahradil vodu, kterou vyhodili se schránkou odnášejíce negra, leč 
v této vyprahlé končině byla to holá nemožnost; to jej neustávalo 
znepokojovati; jsa nucen udržovati dmuchavku stále v činnosti, 
ocitoval se v nedostatku vody k hašení žízně; pročež umínil si, že 
neopomine nižádné příležitosti, aby obnovil svou zásobu. 

Vrátiv se k loďce shledal, že je všecka naplněna kamením 
lakotného Joa; vstoupil do ní mlčky. Kennedy zaujal své obvyklé 
místo, a Joe následoval příkladu jich obou, mrštiv ještě chtivým 
okem po pokladech v rokli. Doktor zažehl dmuchavku; hadice se 
rozehřála, vodíkový proud vyvinul se za několik minut, plyn se 
roztáhl, avšak balon se nehýbal. 

Joe pohlížel naň nepokojně neříkaje ničeho. 

„Joe," pravil doktor. 

Joe neodpověděl. 

„Joe, slyšíš-li mne?" 

Joe pokynul, že slyší, ale že nechce rozuměti. 
„Prokážeš mi tu laskavost," pravil dále Fergusson, „že vyhodíš 
na zemi část této rudy." 

„Ale vždyť jste mi, pane, dovolil. . ." 

„Dovolil jsem ti, abys ji naložil za přítěž, nic více." 

„Avšak..." 

„Což chceš, abychom věčně zůstali v této pustině?" 
Joe pohleděl zoufalýma zrakoma na Kennedye; než lovec vzal na 
sebe tvářnost člověka, jenž neví rady. 
„Nu, Joe?" 

„Což pak vaše dmuchavka nepracuje?" vytáčel se tvrdohlavec. 
„Moje dmuchavka je zažehnuta, jak dobře vidíš! Ale balon 
nevznese se potud, pokud mu neulehčíš." 


143 


Joe zaškrábal se za uchem, vzal kus křemene, ze všech nejmenší, 
vážil ho zas a zase a přehazoval ho z ruky do ruky; měl váhy tři 
nebo čtyři-libry; vyhodil jej. 

Viktorie ani se nepohnula. 

„Jakže?" lekl se, „ještě nestoupáme?" 

„Ještě ne," odpověděl doktor. „Jen dále." 

Kennedy se smál. Joe vyhodil ještě asi deset liber. Balon trval 
stále v nehybnosti. Joe zbledl. 

„Ubohý hochu" vece Fergusson, „Dick, ty a já vážíme, nemýlím-li 
se, asi čtyři sta liber; pročež třeba ti ubrat při nejmenším váhu 
rovnou naší váze, poněvadž byla náhradou za nás" 

„Abych vyhodil čtyři sta liber!" zabědoval Joe. 

„A ještě něco k tomu, abychom se vznesli. Nuže, jen s chutí do 
toho!" 

Hodný hoch jal se ulehčovati balonu, vzdychaje zhluboka. Čas od 
času poustal, říkaje: 
„Stoupáme!" 

„Nestoupáme," zněla vždy jednostejná odpověď. 

„Už se hýbá," pravil posléze. 

„Jen pokračuj," opětoval Fergusson. 

„Stoupá! vím to jistě." 

„Jen pořád dále," pobídl ho Kennedy. 

Tu chopil Joe zoufale poslední balvan a svrhl jej s loďky. Viktorie 
povznesla se na sto stop a pomocí dmuchavky vystoupila v brzku 
nad okolní temena. 

„Joe," řekl doktor, „zbývá ti ještě pěkné jmění, ač podaří-li se nám 
uchovati tuto zásobu až do konce cesty, i budeš bohat po všechen 
svůj ostatní život." 

Joe neodpověděl ani slova a uvelebil se zlehka na lůžko ze zlaté 
rudy. 

„Hleď, milý Dicku," ujal se opět slova doktor, „jak mocně 
účinkuje tento kov na nejlepšího jonáka pod sluncem. Jaké 
náruživosti, jaké chtíče, jaké zločiny zplodila by známost podobného 
dolu! Je to kormutlivé." 

Do večera urazila Viktorie sto čtyřicet pět kilometrů za západ; 
byla pak vzdálena přímou čarou od Zanzibaru dva tisíce dvě stě 
padesát kilometrů. 

144 


XXIV. 


Vítr se tiší. - Blížící se poušť. - Zbytek vodní zásoby. - Rovníkové noci. - 
Starosti Samuela Fergussona. - Skutečné okolnosti. - Rázné odpovědi 
Kennedyovy a Joovy. - Ještě noc. 

Viktorie, zakotvena v osamělém a téměř uschlém stromě, strávila 
noc v úplném klidu; cestovatelé mohli se posilniti spánkem, jehož 
měli tak potřebí; dojmy předchozích dní zůstavily jim truchlivé 
vzpomínky. 

K ránu zastkvěla se obloha zase nezkalenou jasností a rozsálala 
horkem. Balon vzlétl do vzduchu; po několika marných pokusech 
uhodil na proud, ostatkem nehrubě rychlý, jenž jej unášel 
k severozápadu. 

„Nepostupujeme již," pravil doktor; „nemýlím-li se, vykonali 
jsme polovinu cesty skoro za deset dní; ale kdybychom pluli tak jako 
nyní, potřebovali bychom měsícův, abychom ji skončili. To pak je 
tím mrzutější, že nám nastává nedostatek vody." 

„Však ji najdeme," odtušil Dick, „není možná, abychom v tomto 
rozlehlém kraji nenarazili na nějakou řeku, na nějaký potok, na 
nějaký rybník." 

„Přeji si toho." 

„Není-li Joův náklad na závadu našemu postupu?" 

Kennedy promluvil takto jen proto, aby poškádlil hodného 
jonáka; učinil tak tím raději, že se sám nedovedl na chvíli ubrániti 
lakotě, jež zachvátila Joa; leč nedav na sobě ničeho znáti, stavěl se 
silným; šatně vše se smíchem. 

Joe pohlédl naň žalostně. Ale doktor se neozval. Pomýšlel nikoli 
bez tajných obav na širé pustiny saharské; míjívajíť tam celé neděle, 
aniž naleznou karavany studnu, kde by uhasily žízeň. Pátral také 
s nejbedlivější pozorností po sebe menších proláklinách půdy. 

Tato obezřelost a poslední příhody změnily patrně náladu tří 
cestovatelů; mluvili méně; oddávali se více vlastním myšlenkám. 

Hodný Joe byl zcela jiný od té doby, co jeho zraky stopily se 
v tom zlatém moři; mlčel; díval se chtivě na to kamení v loďce 
nakupené, dnes bezcenné, zítra neocenitelné. 


145 


Kromě toho byl vzhled této části Afriky znepokojivý. Kraj 
přecházel ponenáhlu v poušť. Ani vesnice již, ba ani skupiny 
několika chat. Rostlinstvo přestávalo. Sotva několik zakrslých rostlin 
jako na skotských vřesovištích, začátek bělavého písku 
a rozpáleného kamení, několik lentiškův a trnitých křovisk. Prostřed 
této neplodnosti jevila se prvopočáteční kostra zeměkoule ostrými 
hřbety skalními. Tyto známky sucha vrtaly doktoru Fergussonovi 
mozkem. 

Podobalo se, jako by karavana se nikdy nebyla odvážila v tuto 
pustou končinu; byla by po sobě zanechala viditelné stopy ležení, 
vybledlé kosti lidí nebo zvířat. Ale nikde ničeho. Bylo patrně 
poznati, že pískové návaly zmocní se brzy této opuštěné krajiny. 

Avšak nebylo lze couvnouti; musili se bráti ku předu; doktor 
nežádal si ničeho tak vroucně; byl by si přál bouře, aby ho zanesla 
z tohoto kraje. A na nebi ani mráčku! Když minul tento den, nebyla 
Viktorie ujela ani padesát kilometrů. 

Kdyby bylo dostatek vody bývalo! Avšak všeho všude zbývaly jí 
tři gallony! Fergusson odměřil gallon«, určený k hašení palčivé 
žízně, kterou devadesátistupňové^ vedro činilo nesnesitelnou; dva 
gallony zbývaly tudíž pro činnost dmuchavky; mohly vyvoditi jen 
čtyři sta osmdesát krychlových stop plynu, a dmuchavka 
spotřebovala ho za hodinu asi devět krychlových stop; pročež bylo 
lze postupovati už jen padesát čtyři hodiny. To vše bylo přesně 
vypočteno. 

„Padesát čtyři hodiny!" pravil doktor k soudruhům. „Ježto pak 
jsem pevně odhodlán necestovati v noci z obavy, abych neminul 
nějaký potok, pramen anebo močál, zbývá nám půlčtvrta dne cesty, 
a za tu dobu dlužno dopíditi se vody stůj co stůj. Pokládám si za 
povinnost nezatajiti před vámi, v jakém jsme povážlivém postavení, 
přátelé, neboť pro naši žízeň mám v zásobě jediný gallon, i musíme 
se co nejvíce uskrovniti." 

„Uskrovněme se," odvětil lovec; „ale není ještě na čase, abychom 
si zoufali; že máme před sebou tři dni, pravíš?" 

„Ano, milý Dicku." 


« Asi 13 a půl litru. 
S 50 proc. stodílných. 


146 


„Nuže! poněvadž by nám nářky nebyly nic platný, bude za tři 
dni kdy na něčem se usnésti; do té doby zdvojme bedlivost." 

Při večeři byla voda přesně odměřena; do grogu přimíšeno více 
kořalky; avšak nebylo radno piti příliš mnoho této lihoviny, která 
žízeň spíše vzněcuje, nežli hasí. 

Loďka spočinula na tu noc na nesmírné pláni, jevící silné snížení. 
Mělať sotva osm set stop výšky nad hladinou mořskou. Tato 
okolnost vrátila doktorovi trochu naděje; uvedlať mu na mysl 
domněnky zeměpisců, že ve středu Afriky rozlévá se ohromné 
jezero. Bylo-li skutečně, bylo třeba dostati se k němu; leč na 
nepohnuté obloze nestala se nižádná změna. 

Po klidné noci, po její hvězdné nádheře nastal den podobný 
předešlému a úpalné paprsky slunce; s jeho prvním výsvitem 
dýchalo ovzduší žhavotou. V pět hodin ráno dal doktor znamení 
k odjezdu, a po chvíli dosti drahnou setrvala Viktorie v nehybnosti 
v olověném parokruhu. 

Doktor byl by unikl tomuto mocnému vedru, kdyby se byl 
povznesl do vyšších pásem; avšak byl by spotřeboval větší dávku 
vody, což bylo již věcí nemožnou. Spokojil se tedy s tím, že udržoval 
vzducholoď na sto stop nad zemí; tu ji hnal slabý proud 
k západnímu obzoru. 

Snídaní záleželo v trochu sušeného masa a pemmikanu. Okolo 
poledne byla Viktorie urazila ledva několik kilometrů. 

„Nemůžeme postupovati rychleji," pravil doktor. „Nevládneme, 
nýbrž posloucháme." 

„Ach, milý Samuele," odpověděl lovec, „octli jsme se 
v okolnostech, kde bychom nějakou hybnou silou nepohrdli." 

„Ovšem, Dicku, ač nepotřebovala-li by vody, aby ji uvedla 
v činnost, sice bychom byli zrovna v témž postavení; ostatně nebylo 
až dosud vynalezeno nic příhodného. Balony jsou posavad tam, kde 
byly lodi před vynalezením páry. Bylo třeba šesti tisíc let 
k vymyšlení kol a vrtulí; pročež dlužno dočkati času." 

„Proklaté horko!" zlobil se Joe, utíraje si s čela velké krůpěje potu. 

„Kdybychom měli vodu, prospělo by nám to horko poněkud, 
neboť roztahuje vodík v baloně a vyžaduje v hadici plamene méně 
silného! Pravda jest, kdybychom neměli vody na mále, že bychom jí 


147 


nemusili šetřiti. Ach! zlořečený divoch, který nás stál tu 
drahocennou schránku!" 

„Snad nelituješ toho, co's učinil, Samuele?" 

„Nelituji, Dicku, poněvadž jsme zachránili toho nešťastníka od 
hrozné smrti. Ale těch sto liber vody, které jsme vyhodili, bylo by 
nám velice užitečno; měli bychom zabezpečeno ještě dvanáct anebo 
třináct dní plavby a přeletěli bychom jistě tuto poušť." 

„Zdali pak jsme vykonali aspoň polovic cesty?" zeptal se Joe. „Co 
do vzdálenosti ano, co do doby ne, opustí-li nás vítr. Zdá se pak, 
jako by chtěl ulehnouti nadobro." 

„Aj, pane," pravil Joe, „nenaříkejme si; až dosud vybředli jsme 
šťastně ze všech nesnází, a dělej co dělej, nejsem s to, abych si 
zoufal. Najdeme vodu, já vám to pravím." 

Půda však nížila se víc a více; vypnuliny zlatonosných hor 
zanikly v rovině; byly to poslední výběžky vysílené přírody. Krásné 
stromoví na východě bylo vystřídáno travinami porůznu živořícími; 
několik chumáčků vyprahle zelených zápasilo ještě s náběhem 
písku; velké skaliny, zalétlé sem se vzdálených horských temen 
a pádem roztříštěné, drobily se na ostré kamení, které změlnilo se za 
nedlouho v hrubý písek a pak v jemný prach. 

„Tu máš Afriku, Joe, jakou jsi si představoval; měl jsem pravdu, 
když jsem ti říkal: jen strpení!" 

„Aj, pane," odpověděl Joe, „to jest aspoň přirozené! vedro 
a písek! bylo by nesmyslem, kdyby se člověk nadál něčeho jiného 
v podobné zemi. Hleďte," dokládal směje se, „nedůvěřoval jsem 
valně těm lesům a lučinám; byla to převrácenost! Komu by stálo za 
práci, aby šel tak daleko a spatřil anglický venkov? Tu se po prvé 
domnívám býti v Africe a nemrzí mne, že jí trochu okusím." 

K večeru zjistil doktor, že Viktorie za tento úpalný den neujela 
ani třicet kilometrů. Horká tma ji zahalila, jakmile slunce zašlo za 
obzor, rýsující se čistě jako přímka. 

Nazejtří byl čtvrtek, den 1. května; leč dnové míjeli za sebou se 
zoufalou jednostejností; jitro bylo jako jitro, jež předcházelo; poledne 
metalo nade vši míru tyže paprsky stále nevyčerpatelné, a noc 
sbírala ve svých stínech roztroušené vedro, které následující den 
odkazoval zase následující noci. Vítr ledva znatelný byl spíše 


148 


dechem nežli vánkem, i bylo již předem tušiti okamžik, kdy tento 
dech zanikne sám sebou. 

Doktor bránil se truchlivosti, již vzbouzelo toto postavení; 
zachovával si klidnost a chladnokrevnost otužilého srdce. Pátral 
s dalekohledem v ruce po všech směrech obzoru; viděl, jak mizejí 
nepozorovaně poslední kopce a zmírá poslední rostlinstvo; před 
ním prostírala se do nekonečna poušť. Odpovědnost na něm 
spočívající nemálo jej hnětla, jakkoli nedával na sobě nic znáti. Tyto 
dva lidi, Dicka a Joa, obadva přátele, zavlekl do dálné ciziny téměř 
mocí přátelství nebo povinnosti. Zda se neodvážil na zapovězené 
cesty? Nepokoušel-li se touto plavbou vykročiti z mezí nemožnosti? 
Nevyhradil-li Bůh pozdějším věkům známost této nevděčné 
pevniny? 

Všecky tyto myšlenky rojily se mu hlavou, jakož se přihází 
v malátných chvílích, a Samuel vymykal se neodolatelným 
sdružením pojmů z logiky a rozumu. Postaviv na jisto, co neměl 
učiniti, tázal se sama sebe, co by měl učiniti. Zda by nebylo možno 
vrátiti se touž cestou? Zda nevály u větší výšce proudy, které by jej 
zanesly do krajin méně vyprahlých? Znaje kraj, jejž měl za sebou, 
neznal kraje, jejž měl před sebou; a poněvadž se svědomí mocně 
v něm ozývalo, ustanovil se na tom, že promluví upřímně se svými 
dvěma soudruhy; vyložil jim světle okolnosti; ukázal jim, co se 
vykonalo a co zbývá vykonati; kdyby bylo nejhůře, mohli by se 
vrátiti neb aspoň o to se pokusiti; co tomu říkají? 

„Já se srovnávám ve všem s pánem," odpověděl Joe. „Co snese 
on, snesu já též, a lépe než on. Kam půjde, půjdu já také." 

„A ty, Kennedy?" 

„Já, milý Samuele, nejsem z těch, kteří si zoufají; nikdo nevěděl 
tak dobře jako já, jak nebezpečného podniku se podjímáme; ale 
nechtěl jsem viděti nebezpečí, když tebe neodstrašovalo. Jsem tedy 
tvůj s tělem i duší. V nynějším postavení jsem toho zdání, abychom 
vytrvali, brali se dál až do konce. Ostatně zdá se mi, že vrátiti se jest 
rovněž nebezpečno. Pročež ku předu! Spoléhej na nás" 

„Díky, stateční přátelé!" odvětil doktor, jsa opravdu dojat. 
„Nadál jsem se do vás takové oddanosti; ale bylo mi třeba těchto 
povzbuzujících slov. Ještě jednou díky!" 

A tito tři muži srdečně stiskli si ruce. 


149 


„Poslyšte mne," ujal se slova Fergusson. „Podle mých výměrů 
nemáme k zálivu Guinejskému více než pět set kilometrů; poušť 
nemůže se tudíž prostírati do nekonečna, protože jest pobřeží 
obydleno a prozkoumáno jistou měrou do vnitrozemí. Třeba-li, 
zamíříme k tomuto pobřeží, i není možná, abychom neuhodili na 
nějakou oasu, na nějakou studnu, neb abychom neobnovili zásoby 
vodní. Ale co nám chybí, je vítr, a bez větru uvázneme nepohnutě ve 
vzduchu." 

„Cekejme trpělivě," podotekl lovec. 

Avšak jeden jako druhý pátral nadarmo prostorem za tohoto 
nekonečného dne; neobjevilo se nic, co by bylo zrodilo naději. 
Poslední vlny půdy zmizely při západu slunce, jehož vodorovné 
paprsky protahovaly se na této nesmírné ploše v dlouhé ohnivé 
čáry. Byla to poušť. 

Cestovatelé neurazili ani vzdálenost dvacítipěti kilometrů, 
spotřebovavše jako předešlého dne sto třicetpět krychlových stop 
plynu, aby udrželi dmuchavku v činnosti, a ze dvou litrů vody bylo 
třeba obětovati půl litru na uhašení palčivé žízně. 

Noc uběhla pokojně, příliš pokojně! Doktor nespal. 


150 


XXV. 


Trochu filosofie. - Mrak na obzoru. - V mlze. - Nenadálý balon. - 
Znamení. - Věrný obraz Viktorie. - Palmy. - Stopy karavany. - Studna 
prostřed pouště. 

Nazejtří táž obloha nezkaleně jasná, totéž nepohnuté ovzduší. 
Viktorie povznesla se až do výše pěti set stop; ale přes to posunula 
se ledva znatelně na západ. 

„Jsme v samé poušti," řekl doktor. „Hle, ta nesmírná spousta 
písková! Jak podivné to divadlo! Jak zvláštní vrtoch přírody! Proč 
tam dole to přebujné rostlinstvo, proč zde ta svrchovaná vyprahlost, 
a to v téže šířce, pod týmiž slunečními paprsky?" 

„Na tom ,proč', milý Samuele, sejde mi nehrubě," odpověděl 
Kennedy; „nedbám tak o příčinu jako o skutek. Že je tomu tak, to 
padá na váhu." 

„Zamudrujme si trochu, milý Dicku; škodit to nemůže." 

„Nejsem od toho, abychom si zamudr ováli, máme na to kdy; 
sotva se hýbeme s místa. Vítr se bojí foukat, spí." 

„To nepotrvá dlouho," ozval se Joe; „zdá se mi, jako bych na 
východě pozoroval několik pruhů mračen." 

„Joe má pravdu," přisvědčil doktor. 

„Dobrá," pravil Kennedy; „tuším, že se nepohoršíme na ten 
mrak, vmetne-li nám do tváře řádný déšť a řádný vítr?" 

„, Vždyť uvidíme, Dicku, vždyť uvidíme." 

„Máme však pátek, pane, a já pátkům nevěřím." 

„No doufám, že se dnes vymaníš z těch předsudků." 

„Kéž se tak stane, pane. Uf!" zlobil se, obličej si utíraje, „horko je 
dobrá věc, zvláště v zimě; ale v létě nemá se jím plýtvat." 

„Zda se neobáváš, aby sluneční žár neuškodil balonu?" otázal se 
Kennedy doktora. 

„Nikoli; guttaperča, kterou je dykyta napuštěna, snese mnohem 
větší teplotu. Teplota, jakou jsem na ni působil vnitř hadicí, mívala 
mnohdy sto padesát osm stupňůvM, a zdá se, že obal neutrpěl ani 
dost málo." 


M. 70° stodílových. 

151 


„Mračno! opravdové mračno!" zvolal v tom Joe, jehož pronikavý 
zrak předčil nad všecky dalekohledy. - Hustý a nyní zřetelný pruh 
vyvstával skutečně zvolna na obzor; zdál se býti hluboký a jak 
odulý; byla to kupa drobných mráčků, které neměnily nijak svého 
prvotního tvaru, z čehož doktor soudil, že v jich shluku není 
vzduchového proudu. 

Tato celistvá spousta objevila se kolem osmé hodiny ranní 
a v jedenáct hodin dostoupila teprve sluneční desky, která zmizela 
nadobro za touto hustou clonou; v tuto chvíli pak odloučil se spodní 
kraj mračna od čáry obzoru, jež zastkvěla se v nezkalené záři. 

„Je to osamělý mrak," pravil doktor; „nespoléhejme naň příliš. 
Podívej se, Dicku, vypadá dosud navlas tak, jak vypadal ráno." 

„Vskutku, Samuele, není v něm ani deště, ani větru, aspoň ne pro 
nás." 

„Toho se obávám, neboť se nese velmi vysoko." 

„Nuže, Samuele, vystupme do toho mraku, který se nechce na 
nás spustit deštěm!" 

„Myslím, že nám to nebude hrubě plátno," odtušil doktor; „bude 
to větší spotřeba plynu a tudíž i ještě větší spotřeba vody. Než 
v našem postavení nesmí se opominouti ničeho; vystoupíme." 

Doktor vehnal celý plamen dmuchavky do závitků hadice; 
vyvinulo se mocné horko, a balon vznesl se brzy účinkem 
roztaženého vodíku. 

Asi na patnáct set stop od země střetl se s neprůhlednou 
spoustou mraků a vstoupil do husté mlhy, trvaje v této výšce; avšak 
nenalezl tam nejmenšího povánku, ba mlha ta zdála se býti prosta 
vlhkosti, a věci ničím od ní nechráněné ledva navlhly. Viktorie, 
zahalená těmito výpary, vzmohla se snad na postup o něco 
patrnější, ale to bylo vše. 

Doktor zjistil smutně prostřední úspěch, jehož vzestupem došli, 
když v tom najednou Joe vykřikl překvapením co nejzřetelněji 
vyznačeným: 

„Ach! podívejme se!" 

„Co se děje, Joe?" 

„Pane! pane Kennedy! to je podivné!" 
„Co je mu?" 

„Nejsme tu sami! Jsou to taškáři! Ukradli nám vynález!" 


152 


„Což blázní?" zeptal se Kennedy. 
Joe představoval sochu úžasu. Byl jako strnulý. 
„Či pomátlo slunce tomu nebohému hochu rozum?" obrátil se 
doktor k lovci. 
„Myslíš?" lekl se. 

„Pohleďte pak, pane," pravil Joe, ukazuje na jisté místo 
v prostoru. 

„Při sám svatý Patrik!" vzkřikl tu Kennedy, „totě k nevíře! 
Samuele, Samuele, viz!" 

„Vidím," odpověděl klidně doktor. 
„Jiný balon, jiní cestovatelé jako my." 

Na dvě stě stop plynul skutečně vzduchem balon s loďkou 
a cestujícími; bral se navlas týmž směrem jako Viktorie. 

„Aj!" ozval se doktor, „nezbývá nám leč dáti mu znamení; vezmi 
vlajku, Kennedy, a ukažme naše barvy." 

Zdálo se, že cestující v druhé vzducholodi měli v týž okamžik 
touž myšlenku, neboť týž praporec opětoval jednostejně týž 
pozdrav rukou, která jím mávala týmž způsobem. 

„Co to znamená?" otázal se lovec. 

„Jsou to opice," zvolal Joe; „pitvoří se po nás!" 

„To znamená," smál se Fergusson, „že si ty sám dáváš to 
znamení, milý Dicku; tím se rozumí, že my sami jsme v té druhé 
loďce! Tím balonem je zkrátka naše Viktorie." 

„Co se toho týče, pane," pravil Joe, „to mi, s odpuštěním řečeno, 
nikdy nanamluvíte." 

„Vylez na kraj, Joe, máchej pažema a uvidíš." 

Joe poslechl: viděl, jak se jeho posunky přesně a hned 
napodobují. 

„Není to nic jiného než účinek světelného odrazu," vysvětloval 
doktor; „pouhý optický úkaz vzniklý z nerovně zředěných vrstev 
vzduchových, toť vše." 

„Ku podivu!" opakoval si Joe, jemuž to nešlo na rozum, i jal se 
znova přesvědčovati máchaje pažema. 

„Jak zvláštní to podívaná!" pravil Kennedy. „Člověk je potěšen 
vida naši statečnou Viktorii! Víte-li pak, že vypadá dobře a nese se 
velebně?" 


153 


„Vám se věc snadno vysvětluje po vašem," odvětil Joe, „ale činí 
přece jen divný dojem." 

Netrvalo dlouho, a tento obraz pobledl znenáhla; mraky vznesly 
se velmi vysoko, zůstavivše pod sebou Viktorii, která nepokusila se 
již dostihnouti jich, a než uběhla hodina, rozplynula se po obloze. 

Podobalo se, že vítr ledva znatelný chabne ještě více. Doktor jsa 
všecek zoufalý přiblížil se k zemi. 

Cestovatelé, jež tato příhoda byla povybavila ze starostí, zabrali 
se opět v truchlivé myšlenky, jsouce sklíčeni úpalným vedrem. 

Ke čtvrté hodině hlásil Joe předmět, vyvstávající na nesmírné 
písečné rovině, a v brzku mohl říci s jistotou, že se v nevelké 
vzdálenosti vypínají dvě palmy. 

„Palmy!" vzchopil se Fergusson; „což je tam pramen, studna?" 

Vzav dalekohled přesvědčil se, že ho Joovy zraky neklamaly. 

„Konečně voda! voda!" volal zas a zase; „jsme zachráněni, neb 
ačkoli plujeme pomalu, postupujeme přec a na konec dojedeme!" 

„Nuže, pane," pravil Joe, „což abychom se zatím napili? Vzduch 
jest opravdu dusný." 

„Pijme, hochu." 

Nebylo třeba nikoho prošiti. Celého půl litru vzalo za své, čímž 
ztenčila se zásoba na pouhé dva litry. 

„Ach! to lahodí!" pochvaloval si Joe. „Jak je ta voda dobrá. 
Perkinsovo pivo nikdy mi tak nechutnalo." 

„To je výhoda újmy," odpověděl doktor: 

„Nestojí venkoncem za mnoho," prohodil lovec, „a milerád bych 
oželel té rozkoše, že se mohu napiti vody, s tou podmínkou, že 
nebudu mít o ni nikdy nouze." 

V šest hodin vznášela se Viktorie nad palmami. Byly to schřadlé 
stromy, bídné, vyschlé, dva stromoví duchové bez listí, více mrtví 
nežli živí. Fergusson pohlížel na ně zděšeně. 

U jich podnože bylo rozeznati napolo zvětralé kameny studnice; 
avšak tyto kameny vysmahlé žárem slunečním zdály se skládati 
toliko z jemného prachu. Nebylo na nich ani zdání vlhkosti. 
Samuelovi sevřelo se srdce, a vtom, když hodlal vyjeviti soudruhům 
své obavy, obrátily k sobě jich výkřiky jeho pozornost. 

Na západ táhla se do nedohledna dlouhá řada zbělelých kostí; 
kolem studny byly roztroušeny pozůstatky lidských koster; až sem 


154 


byla dorazila karavana, označujíc svou cestu dlouhou tou kostnicí; 
nejslabší padali jeden po druhém do písku; nejsilnější dovlekli se až 
k tomuto zdroji tak žádoucímu a nalezli na jeho kraji strašnou smrt. 
Cestovatelé zírali na sebe blednouce. 

„Nesestupujme," vece Kennedy, „prchněme z tohoto ošklivého 
divadla! Nedopídíme se tu ani krůpěje vody." 

„Nikoli Dicku, máme čisté svědomí. Strávíme noc stejně tady jako 
jinde. Proryjeme tu studnici až na dno; býval v ní pramen; snad po 
něm něco zbývá." 

Viktorie snesla se na zemi; Joe a Kennedy obtížili loďku pískem, 
jehož váha rovnala se jich váze, a slezli. Pospíšili ke studnici 
a sestoupili dovnitř po schodech již na prach rozpadlých. Pramen 
zdál se vyschlý už drahně let. Hrabali v suchém, mělném písku, 
v nej vyprahlejším písku na světě; nebylo v něm ani stopy po 
vlhkosti. 

Doktor viděl, jak vystoupili opět na hladinu pouště zpoceni, 
sklíčeni, pokryti jemným prachem, ochablí, malátní, zoufalí. 

Pochopil, že pátrali nadarmo; nadál se toho, a proto neřekl nic. 
Cítil, že od této chvíle musí se ozbrojiti zmužilostí a rázností za tři. 

Joe přinesl zbytky zkornatělého měchu, jimiž mrštil hněvivě mezi 
kosti po zemi roztroušené. 

Za večeře nepromluvili cestovatelé spolu ani slova; jedli 
s nechutí. 

A přece nebyli dosud do opravdy zakusili muk žízně a nezoufali 
si leč pro budoucnost. 


155 


XXVI. 


Sto třináct stupňů. - Doktorovy úvahy. - Zoufalé pátrání. - Dmuchavka 
shasne. - Sto dvacet dva stupně. - Pohled na poušť. - Procházka v noci. - 
Samota. - Malomocnost. - Joovy návrhy. - Dá si ještě den. 

Cesta, kterou Viktorie urazila předešlého dne, nepřevyšovala 
patnáct kilometrův, a na to, aby se udržela ve výši, spotřebováno sto 
šedesát dvě stopy plynu. 

V sobotu ráno dal doktor znamení k odjezdu. 

„Dmuchavka stačí pracovati už jen šest hodin," pravil. 
„Nedopídíme-li se za šest hodin ani pramene ani studny, Bůh sám 
ví, kam se podějeme." 

„Je dnes málo větru, pane!" podotkl Joe, „ale možná, že se 
strhne," dodal vida zármutek Fergussonův špatně tajený. 

Marná naděje! Panovalať ve vzduchu úplná tišeň, z těch tišní, 
které v tropických mořích poutají lodi urputně k místu. Vedro 
vzmohlo se do nesnesitelná, a teploměr ukazoval ve stínu pod 
stanem sto třináct stupňům. 

Joe a Kennedy natažení vedle sebe hleděli zapomenouti na své 
postavení ne-li ve spánku, aspoň ve ztrnulosti. Nucená nečinnost 
plodila jim trapnou nudu. Politování hodnější jest člověk, jenž 
nedovede se vymknouti myšlenkám prací nebo hmotným 
zaměstnáním; zde však nebylo k ničemu dohlížeti, rovněž nebylo 
nic zkoušeti; bylo třeba se podrobiti okolnostem bez naděje v lepší 
obrat. 

Trýznivá žízeň ozývala se krutěji; kořalka neukájela této 
nezbytné potřeby, nýbrž ji stupňovala, zasluhujíc v pravdě jména 
„tygřího mléka", kterým ji nazývají afričtí domorodci. Zbýval sotva 
litr ohřáté tekutiny. Každý upíral pohled na těch několik kapek tak 
vzácných a nikdo neodvažoval se smočiti v nich rty. Litr vody 
uprostřed pouště! 

Tu se doktor Fergusson v úvahy zahloubený tázal sama sebe, 
jednal-li moudře. Nebyl-li by lépe učinil, kdyby byl uchoval tu 
vodu, kterou nadarmo rozložil v plyny, aby se udržel v ovzduší? 


& 45° stodílných. 

156 


Vykonal ovšem kousek cesty, ale zda se tím dostal dále? Kdyby se 
nalézal o sto kilometrů záze v této šířce, co by na tom sešlo, když 
neměl vody na tomto místě? Kdyby konečně povstal vítr, vanul by 
tam dole jako zde, ba zde méně rychle, kdyby přicházel od východu! 
Ale naděje pudila Samuela vpřed! A přece byly by ty dva gallony 
vody marně spotřebované stačily vybyti devět dní zastávky v této 
poušti! A jaké změny mohly nastati za devět dní! Možná také, že by 
se byl s lepší potázal, kdyby si byl tu vodu uchoval a vznesl se 
výhodě přítěž, byť i byl nucen vypustiti plyn, aby opět sestoupil! 
Než plyn byl krví balonu, jeho životem! 

Tisíceré tyto úvahy vířily hlavou, kterou vkládal do dlaní 
a nevztyčoval po celé hodiny. 

„Dlužno učinit poslední pokus!" řekl sám k sobě o desáté z rána. 
„Vynasnažím se; naposledy, abych nalezl vzduchový proud, který 
by nás unášel. Třeba nasadit to poslední, co ještě máme." 

A co jeho soudruzi dřímali, rozehřál do velké teploty vodík 
v baloně, jenž se zakulatil napětím plynu a vystoupil rovně do 
kolmých paprsků slunečních. Doktor hledal nadarmo nějaký vítr od 
sta stop až do pěti tisíc; místo, odkud vzletěl, zůstávalo urputně pod 
ním; zdálo se, že panuje úplné bezvětří až do nejzazších mezí 
dychatelného vzduchu. 

Posléze došla voda na podpal; dmuchavka shasla nedostatkem 
plynu; Bunsenův sloup přestal účinkovati, a Viktorie smršťujíc se 
snesla se zlehka na písek na témž místě, které loďka byla v něm 
vyhloubila. 

Bylo poledne; měření ukázalo 19° 35' délky a 6° 51' šířky, tedy 
vzdálenost skorém osmi set kilometrův od jezera Čadského a šesti 
set padesáti kilometrův od západního pomoří afrického. 

Když vzducholoď přistála k zemi, probrali se Dick a Joe z tupé 
omámenosti. 

„Což se zastavujeme?" pravil Skot. 

„Musíme," odpověděl Samuel vážným hlasem. 

Jeho soudruzi pochopili. Půda byla tu v úrovni s hladinou 
mořskou, ježto se byla neustále nížila; pročež octl se balon v úplné 
rovnováze a v naprosté nehybnosti. 


157 


Doktor dal se sám v pochod jasnou hvězdnou nocí. 

Váha cestovatelů nahrazena rovným nákladem písku, i vystoupili 
na zemi; každý zabral se ve své myšlenky, a po několik hodin 
nepromluvili ani slova. Joe ustrojil večeři, záležející v sucharech 
a pemmikanu, jíž se sotva dotekli; doušek palčivé vody doplnil tuto 
smutnou hostinu. 

V noci nikdo nebděl, nikdo však také nespal. Parno bylo dusné. 
Nazejtří nezbývalo již nic více nežli čtvrt litru vody; doktor postavil 
ji stranou, i usnesli se na tom, že se jí nedotknou leč v čas 
svrchované potřeby. 


158 


„Dusím se," vykřikl za nedlouho Joe, „vedro se zdvojuje! 
Nedivím se tomu," dodal, podívav se na teploměr, „sto čtyřicet 
stupňů! "í6 

„Písek pálí," stěžoval si lovec, „jako by vycházel z výhně. A ani 
mráčku na tom planoucím nebi. Člověk aby z toho zšílel!" 

„Nezoufejme si," pravil doktor; „po takových velkých parnech 
nastávají v této šířce nevyhnutelně bouřky a propukají s rychlostí 
blesku; ačkoliv jest obloha tak děsně jasna, mohou se ani ne za 
hodinu udati velké změny." 

„Ale tu by bylo aspoň pozorovati nějakou známku," namítnul 
Kennedy. 

„No," těšil ho doktor, „zdá se mi, jakoby tlakoměr trochu klesal." 

„Kéž tě nebesa slyší, Samuele, neboť jsme tu přikuti k zemi jako 
pták, jemuž zlomena křídla." 

„S tím rozdílem však, milý Dicku, že naše křídla jsou neporušena, 
a doufám věru, že nám zase budou sloužiti." 

„Ach! vítr! jen vítr!" zvolal Joe. „Něco, co by nás doneslo 
k nějakému potoku, studnici, a bylo by nám dobře; o potraviny není 
nouze, a kdybychom měli vodu, přečkali bychom měsíc, netrpíce! 
Ale žízeň je krutá věc." 

Žízeň, ale rovněž i nepřetržitý pohled na poušť unavovaly ducha; 
nebyloť tu nejmenší nerovnosti půdy, ani jediného písečného kopce, 
ani oblázku, aby na něm zraky utkvěly. Ta nesmírná, jednotvárná 
pláň vzbouzela malomyslnost a jitřila chorobu, jíž se říká nemoc 
pouště. Netečnost toho suchého blankytu nebeského a toho žlutého 
nekonečného písku děsila posléze. V tom rozpáleném ovzduší zdálo 
se horko chvěti jako nad ohništěm do běla žíhaném; zoufalství 
jímalo mysl, vidoucí tu klidnou nesmírnost a nespatřující nižádné 
příčiny, aby takový stav věcí přestal, neboť nesmírnost jest jakousi 
věčností. 

Na nešťastnících, strádajících nedostatkem vody v této žhoucí 
teplotě, počaly se jeviti známky chorobného vzrušení mysli; oči se 
jim zvětšovaly, jich pohled stával se kalným. 

Když nastala noc, odhodlal se doktor k tomu, že rychlým 
pochodem vybaví se z této znepokojivé nálady; chtěl se pustiti na 


« 60° stodílných. 


159 


několik hodin touto písečnou rovinou nikoli proto, aby hledal, 
nýbrž aby se pohyboval. 

„Pojďte," pravil ke svým druhům; „věřte mi, že vám to 
prospěje." 

„Nemožná věc," odvětil Kennedy, „nejsem s to, abych udělal 
jediný krok." 

„Já budu raději spát," řekl Joe. 

„Ale spánek aneb odpočinek budou vám osudný, přátelé. Pročež 
bojujte proti této otupělosti. Nuže, pojďte." 

Doktor nedovedl jich přiměti k ničemu, i dal se sám v pochod 
jasnou hvězdnou nocí. První kroky působily mu trýzeň; byly to 
kroky člověka sesláblého a chůzí odvyklého, než poznal brzy, že 
tento cvik poslouží dobře jeho zdraví; ušel několik kilometrů na 
západ, a jeho mysl nabývala již opět pevnosti, když se mu najednou 
zatočila hlava; domníval se nakláněti nad propast; cítil, že mu 
kolena klesají; ta čirá samota ho děsila; byl matematickým bodem, 
středem nekonečného okruhu, to jest ničím! Viktorie zmizela docela 
v šeru. Doktor byl zachvácen nepřekonatelnou hrůzou - on, 
netečný, odvážný cestovatel! Chtěl se vrátiti, odkud přišel, ale 
nadarmo; volal! Ani ozvěna mu neodpověděla, a jeho hlas zanikl 
v prázdnu jako kámen v bezedné propasti. Lehl si ochable na písek, 
jsa sám a sám prostřed pouště jako hrob zamlklé. 

O půlnoci nabyl zase vědomí v náručí svého věrného Joa, který 
jsa znepokojen dlouhou nepřítomností pánovou, byl se pustil po 
jeho šlépějích, zřetelně na pláni vytlačených; zastihl ho ve mdlobách. 

„Co jest vám, pane?" otázal se. 

„Nebude to nic, milý Joe; chvilková slabost, nic více." 

„Nebude to vskutku nic, pane; ale vstaňte; opřete se o mne, 
a vraťme se k Viktorii." 

Doktor vzav Joa pod paží dal se opět cestou, kterou byl přišel. 

„Dopustil jste se neopatrnosti, pane, že jste si vyšel tak na 
zdařbůh. Mohl jste býti oloupen," zasmál se. „Ale nechrne toho, 
pane, mluvme vážně." 

„Mluv, poslouchám tě!" 

„Je nezbytně třeba, bychom se na něčem usnesli. V tomto 
postavení nemůžeme již vytrvat, leč několik dní, a nenastane-li vítr, 
je po nás veta." 


160 


Doktor neodpověděl. 

„Nuže, někdo z nás musí se obětovat pro obecnou spásu, 
a rozumí se samo sebou, že jsem to já!" 
„Co tím míníš? co hodláš?" 

„Hodlám jen tolik: vezmu si potravu a půjdu pořád rovnou před 
sebe, až někam dojdu, a to je jisto, že někam dojdu. Sešlou-li vám 
zatím nebesa příznivý vítr, nebudete na mne čekat, ale vydáte se na 
cestu. Já pak dostanu-li se do nějaké vsi, vypomohu si s nesnází 
několika arabskými slovy, která mi napíšete na papírek, a přivedu 
vám pomoc, anebo tam nechám kůži! Co říkáte mému záměru?" 

„Že je nesmyslný, ale hodný tvého statečného srdce, Joe. Je to 
nemožné, neodejdeš od nás." 

„Ale vždyť se musíme o něco pokusit, pane; vám to nikterak 
neuškodí, poněvadž nebudete na mne čekat, jak pravím ještě 
jednou, a možná, že se neminu se zdarem!" 

„Ne, Joe! ne, my se nerozloučíme! to by k druhým útrapám 
přibyla nová. Bylo psáno, aby se tak stalo, a jest mimo vší pochybu 
psáno, že bude později jinak. Pročež čekejme trpělivě." 

„Budiž, pane; ale něco vám oznamuji předem: dávám vám ještě 
den; déle čekat nebudu; dnes máme neděli či vlastně pondělí, neboť 
jest hodina z rána; nevydáme-li se v úterý na cestu, pustím se na 
dobrodružství; tohoto záměru nevzdám se žádnou měrou." 

Doktor neodpověděl; za chvilku přistoupil k loďce a usedl podle 
Kennedye. Lovec trval v úplném úmlku, který však nebyl spánkem. 


161 


XXVII. 


Děsné vedro. - Přeludy. - Poslední krůpěje vody. - Zoufalá noc. - 
Samovražedný pokus. - Samům. - Oasa. - Lev a lvice. 

Nazejtří bylo první starostí doktorovou podívati se na tlako měr. 
Postřehl stěží na rtuťovém sloupci klesnutí zcela nepatrné. 
„Nic!" pravil si, „nic!" 

Vylezl z loďky a zkoumal povětrnost; totéž horko, tatáž jasnost, 
tatáž nepohnutost. 

„Což si musíme zoufat?" zvolal. 

Joe ani nehlesl, jsa zabrán v myšlenky a obíraje se svým 
zámyslem výzkumným. 

Kennedy vstal, jsa silně churav a zmítán znepokojivou 
předrážděností. Trpěl strašlivě žízní. Opuchlý jeho jazyk a rty sotva 
byly s to, aby vydaly ze sebe zvuk. 

Zbývalo ještě několik kapek vody; každý to věděl, každý na ně 
myslil, každého to k ní pudilo; leč nikdo neodvážil se hnouti ani na 
krok. 

Tito tři soudruzi, tito tři přátelé pohlíželi na sebe vyděšenýma 
očima, s pocitem zvířecí lačnosti, která se jevila zvláště na 
Kennedyovi; jeho mohutné ústrojí podléhalo rychleji těmto 
nesnesitelným újmám; po všechen den nevyšel z horečného třeštění; 
chodil sem a tam, vyrážeje ze sebe chraplavé výkřiky, hryza se 
v pěsti, jsa hotov prokousati si žíly, aby se napil krve. 

„Ha!" zvolal, „země žízně! budeš brzy nazvána zemí zoufalství!" 

Po té byl zachvácen úplnou bezvládností; bylo slyšeti toliko 
sípání jeho dechu mezi naběhlými rty. 

K večeru připadl rovněž na Joa blouznivý záchvat; širá ta písečná 
oasa zdála se mu býti nesmírným rybníkem s čistou, jasnou vodou; 
nejednou vrhl se na tu rozpálenou půdu, aby se napil, a vstal zase, 
maje ústa plná prachu. 

„Hrom a peklo!" zvolal hněvivě, „vždyť je ta voda slaná!" 

V tom pak, zatím co Fergusson a Kennedy leželi bez hnutí, jala se 
ho neodolatelná myšlenka, aby vypil těch několik krůpějí vody, ještě 
v zásobě jsoucích. Byla silnější než on; zamířil k loďce, šoupaje se po 


162 


kolenou, vyhledal očima láhev, chovající v sobě ten mok, mrštil po 
něm chtivým pohledem, a uchopiv láhev, povznesl ji ke rtům. 

Tu zaslechl tato slova srdcervoucím hlasem pronesená: 

„Pít! pít!" 

Byl to Kennedy, jenž se k němu vlekl; nešťastník budil útrpnost, 
prose s pláčem na kolenou. 

Joe, pláče rovněž, podal mu láhev, a Kennedy vypil obsah její do 
poslední kapky. 

„Díky!" pravil. 

Avšak Joe ho neslyšel; svalil se jak on na písek. 

Co se dálo za této strašlivé noci, neví se. Leč v úterý ráno cítili 
nešťastníci, jak se jim údy ponenáhlu vysušují v té ohnivé záplavě, 
ze slunce se linoucí. Když chtěl Joe povstati, nebyl s to; nemohl 
vykonati svůj záměr. 

Rozhlédl se kolem sebe. V loďce seděl malátně doktor s pažema 
na hrudi přeloženýma, zíraje do prázdna s blbou utkvělostí na 
nějakou domnělou věc. Z Kennedye šla hrůza; kýval hlavou se 
strany na stranu jako dravec v kleci. 

Najednou spočinuly zraky lovcovy na jeho karabině, jejíž pažba 
čněla nad kraj loďky. 

„Ha!" vykřikl povstav s nadlidským úsilím. 

Jsa pomaten, šílen vrhl se na zbraň a zamířil si její hlaveň do úst. 

„Pane! pane!" zvolal Joe přiskočiv k němu. 

„Nech mne! jdi," chraptěl Skot. 

Oba zápasili spolu zuřivě. 

„Pusť, sic tě zabiju!" křičel Kennedy. 

Ale Joe mocně se naň upínal; takto zápolili skoro minutu, aniž si 
jich doktor povšiml, jak se zdálo; v půtce karabina náhle spustila; 
uslyšev třesk doktor vstal přímo jako duch; díval se kolem sebe. 
Avšak z čistá jasna zjaří se jeho zraky, ruka jeho vztáhne se 
k obzoru, i zvolá hlasem, jenž neměl už nic lidského do sebe: 

„Tam! tam! tam! dole!" 

V jeho posunku jevila se taková ráznost, že Joe a Kennedy se 
pustili a oba se podívali. 

Pláň zmítala se jako rozvzteklené moře v čas bouře; písečné vlny 
vzdouvaly se jedna nad druhou prostřed hustého prachu; od 
jihovýchodu přicházel ohromný sloup, kolotaje se s úžasnou 


163 


rychlostí; slunce zmizelo za neproniknutelným mrakem, jehož 
náramný stín sahal ak k Viktorii; zrnka jemného písku řinula se 
s lehkost tekutých molekul, a tento příliv mohutněl přes tu chvíli. 

Rázný záblesk naděje zazářil v očích Fergussonovi. 

„Samům!" zvolal. 

„Samům!" opáčil Joe nevalně rozuměje. 

„Tím lépe!" vzkřikl Kennedy se zoufalým vztekem, „tím lépe! 
umřeme!" 

„Tím lépe!" odvětil doktor, „budeme naopak žít!" 
Jal se chvatně vyhazovati písek, jímž byla loďka obtěžkána. 
Jeho druzi pochopivše konečně přispěli mu pomocí a usedli po 
jeho boku. 

„A teď, Joe," vece doktor, „vyhoď mi asi padesát liber té zlaté 
rudy!" 

Joe učinil tak neváhaje a přece pocítil cosi jako prchavou lítost. 
Balon se vznesl. 

„Byl čas!" zvolal doktor. 

Samům přihnal se vskutku rychle jako blesk. Kdyby se byli 
o chvilku opozdili, byla by Viktorie bývala rozdrcena, na kousky 
rozervána, nadobro zničena. Uchvátilať ji náramná smršť; byla 
zasypána deštěm písku. 

„Ještě přítěž!" vzkřikl doktor na Joa. 

„Už," odpověděl Joe svrhnuv těžký kus křemene. 

Viktorie vystoupila rychle nad smršť, avšak octnuvši se 
v ohromném proudě vzduchovém, byla unášena s nevypočitatelnou 
rychlostí nad tím kolotavým mořem. Samuel, Dick a Joe nemluvili; 
dívali se a doufali, jsouce mimo to poobčerstveni větrem tohoto víru. 
Ve tři hodiny vichr se ztišil; písek, opět na zemi padaje, utvořil 
nesčíslný počet kopců; obloha nabyla zase dřívějšího klidu. 

Viktorie stanuvši opět vznášela se u úvozu oasy, ostrova 
porostlého zeleným stromovím a vyvstalého nad hladinou tohoto 
okeanu. 

„Voda! voda je tam!" zvolal doktor. 

Otevřel ihned vrchní záklopku, a vypouštěje vodík, snesl se 
zvolna na dvě stě krokův od oasy. 

Za čtyři hodiny byli cestovatelé urazili vzdálenost tří set 
osmdesáti kilometrů. 


164 


Za chvilku uvedena loďka v rovnováhu a Kennedy vyskočil na 
zemi, maje v zápětí Joa. 

„Vezměte ručnice!" zvolal doktor, „vezměte ručnice a buďtež 
obezřelí." 

Dick uchvátil svou karabinu, a Joe vybral si namátkou jednu 
z ručnic. Zamířili rychle ke stromům a zabrali se pod tento svěží 
zelený krov, jenž jim zvěstoval hojné prameny; nevšimli si širokých 
tlapějí, čerstvých stop, které se tu a tam jevily ve vlhké půdě. 

Najednou rozlehl se zářev na dvacet krokův od nich. 

„To zařval lev!" pravil Joe. 

„Tím lépe!" odtušil rozjitřený lovec, „budeme se bít! Člověk je 
silný, když nejde o nic jiného, než aby se bil." 

„Opatrně, pane Dicku, jen opatrně! na životě jednoho závisí život 
všech." 

Ale Kennedy ho neposlouchal; bral se dále s planoucíma očima 
a s karabinou u líce, jsa hrozný ve své odvaze. Pod palmou krčil se 
obrovský lev s černou hřívou v útočném postoji. Sotva zočil lovce, 
vymrštil se; nežli však dopadl země, stihla ho kulka do srdce; svalil 
se mrtev. 

„Hurá! hurá!" vzkřikl Joe. 

Kennedy rozběhl se ke studnici, uklouzl na vlhkých stupních 
a upadl před čestvým pramenem, v němž smočil hltavě rty; Joe 
následoval jeho příkladu a pak už bylo slyšeti jen mlaskot jazykem, 
jako když zvířata hasí žízeň. 

„Mějme se na pozoru, pane Dicku," řekl Joe, nabíraje dechu. 
„Nepijme příliš." 

Ale Dick neodpovídaje pil dále. Ponořil si hlavu i ruce do 
blahodějné vody; opíjel se. 

„A pan Fergusson?" ozval se Joe. 

Toto jediné slovo vrátilo Kennedyovi smysly; naplnil láhev, 
kterou přinesl s sebou, a obrátil se ke schodům studny. Ale jaký byl 
jeho úžas! Neprůhledné, obrovské tělo zavíralo její vchod. Joe, který 
šel za Dickem, byl nucen ucouvnouti s ním. 

„Jsme zavřeni." 

„Toť nemožno! co to znamená?. . ." 

Dick nedopo věděl; strašlivý zářev zvěstoval mu, s jakým novým 
nepřítelem jest mu činiti. 


165 


„Druhý lev!" zvolal Joe. 

„Nikoli, nýbrž lvice! Ha! prokletá šelmo, počkej," pravil lovec, 
nabíjeje chvatně karabinu. 

V druhém okamžiku vystřelil, ale dravec zmizel. 
„Ku předu!" vzkřikl. 

„Ne, pane Dicku, ne, neusmrtil jste ji rázem; její tělo bylo by se 
svalilo až sem; je hotova skočiti na prvního z nás, který se ukáže, 
a po tom je veta!" 


Večer byl rozkošný a minul ve svěžím chládku. 

„Ale co počít? Vyjít musíme. Vždyť Samuel na nás čeká!" 

166 


„Přilákejme šelmu; vezměte mou ručnici a dejte mi svou 
karabinu." 

„Co zamýšlíš?" 
„Uvidíte." 

Joe svlékl plátěnou kazajku, ovinul ji na konec hlavně a vystrčil 
nad otvor jako vnadu. Rozlícená šelma vrhla se na ni; Kennedy stál 
u schodů na číhané a roztříštil jí kulí lopatku. Lvice svalila se řvouc 
na stupně a porazila Joa. Když se hodný jonák již již domníval, že 
obrovské tlapy zvířete naň dopadají, zahučela druhá rána a v otvoru 
objevil se doktor Fergusson, drže v ruce pušku, z níž se ještě kouřilo. 

Joe povstal rychle, překročil tělo šelmino a podal pánovi láhev 
s vodou. 

Povznésti ji ke rtům a napolo vyprázdniti bylo Fergussonovi 
činem okamžiku, a tři cestovatelé děkovali z nejhlubších útrob 
Prozřetelnosti, která je tak zázračně zachránila. 


167 


XXVIII. 


Rozkošný večer. - Joova kuchyně. - Rozprava o syrovém mase. - Historie 
Jamesa Brucea. - Pod širým nebem. - Sny Joovy. - Tlakoměr klesá. - 
Tlakoměr stoupá. - Přípravy k odjezdu. - Strašlivá bouře. 

Večer byl rozkošný a minul ve svěžím chládku mimos po posilivé 
večeři; čaje a grogu nešetřeno. 

Kennedy prošel malé to území všemi směry; proslídil jeho 
křoviny; cestovatelé byli jedinými živoucími tvory v tomto 
pozemském ráji; natáhli se na pokrývky a strávili pokojnou noc, za 
kterou zapomněli na minulé strasti. 

Nazejtří dne 7. května zářilo slunce veškerým leskem, ale jeho 
paprsky nestačily proniknouti hustou záclonou stínu. 

Poněvadž měl dostatek potravin, ustanovil se doktor na tom, že 
vyčká na tomto místě příznivého větru. 

Joe dopravil tam svou přenosnou kuchyni a jal se vymýšleti 
a sestavovati všeliké pochoutky, plýtvaje vodou s bezstarostnou 
marnotratností. 

„Jak podivný to postup strastí a slastí!" zvolal Kennedy, „tato 
hojnost po tom nedostatku! tento přepych v zápětí za tou bídou! 
Ach! nescházelo již mnoho, a byl bych zšílel!" 

„Milý Dicku," pravil k němu doktor, „kdyby nebylo Joa, nebyl 
bys tady hovoře o vrtkavosti lidských věcí." 

„Statečný příteli!" vece Dick podávaje ruku Joovi. 

„Není zač," odpověděl jonák. „Volím raději, pane Dicku, aby se 
nenaskytla příležitost oplatit mi rovnou měrou!" 

„Naše přirozenost je přece jen ubohá!" podotekl Fergusson. „Tak 
klesnout na těle i na duchu pro tak málo!" 

„Pro tak málo vody, míníte, pane! Tuším, že je tohoto živlu velice 
třeba k živobytí!" 

„Zajisté, Joe, a lidé, trpící nedostatkem pokrmu, vytrvají déle než 
lidé, trpící nedostatkem nápoje." 

„Věřím tomu; ostatně člověk v čas potřeby jí, co se mu namane, 
ba i své bližní, ačkoli je to asi jídlo, které mu dlouho leží v žaludku!" 

„Ale divoši nehrubě se na to ohlížejí," ozval se Kennedy. 


168 


„Ano, to jsou však divoši, kteří jsou zvyklí jíst syrové maso; 
tenhle obyčej by se mi hnusil!" 

„Je vskutku dosti hnusný," ujal se slova doktor, „a proto nikdo 
nepřikládal víry vypravování prvních cestovatelů po Africe; přinesli 
zprávu, že někteří národové živí se syrovým masem, ale tato pravda 
setkala se namnoze s odporem. Za těchto okolností přihodilo se 
Jamesu Bruceovi zvláštní dobrodružství." 

„Povězte nám je, pane, máme kdy vás poslouchat," prosil Joe 
uvelebiv se pohodlně na čerstvou trávu. 

„Milerád. James Bruče byl Skot z hrabství stirlinského, jenž 
v letech 1768 až 1772 prošel celým Habešem až k jezeru Tanskému, 
hledaje nilské prameny; po té vrátil se do Anglie, kde vydal tiskem 
svůj cestopis teprve roku 1790. Jeho vypravování narazilo na 
svrchovanou nevěřivost, kterážto nevěřivost čeká bezpochyby i naše 
vypravování. Zvyklosti Habešanů zdály se tak lišiti od zvykův 
a obyčejův anglických, že nikdo v ně nevěřil. Mimo jiné podrobnosti 
tvrdil James Bruče, že národové východní Afriky jedí syrové maso. 
Ta pravda pobouřila proti němu kdekoho. Jemu se snadno mluvilo! 
vždyť se tam nikdo nepůjde přesvědčit! Bruče byl člověk velice 
srdnatý a velice popudlivý. Tyto pochybnosti jitřily mu žluč 
svrchovanou měrou. Jednou stalo se, že jistý Skot jal se 
v edinburském saloně tropiti si před ním každodenní úsměšky 
z jeho cest, a co se týče syrového masa, pravil zkrátka a zpříma, že to 
není věc ani možná, ani pravdivá. Bruče neřekl nic, vyšel a za 
chvilku vrátil se se syrovým beefsteackem, po africku solí a pepřem 
posypaným." 

„Pane," pravil ke Skotovi, „pochybuje o věci, kterou jsem tvrdil, 
dopustil jste se na mně těžké pohany; pokládaje ji za nemožnost, 
zmýlil jste se úplně. Abych to dokázal všem, sníte hned tento syrový 
beefsteack nebo mi vydáte počet ze svých slov." 

Skot byl jat strachem i poslechl, ačkoli se při tom silně ošklíbal. 
Když pak dojedl, doložil James Bruče s největší chladnokrevností: 

„Dejme i tomu, že ta věc není pravdivá, pane, nebudete aspoň už 
říkat, že jest nemožná." 

„Dobře odsekl," prohodil Joe. „Pokazil-li si ten Skot žaludek, měl 
jen, čeho zasluhoval. A stane-li se, až se vrátíme do Anglie, že někdo 
bude brát v pochybnost naši cestu. 


169 


„Nuže, co uděláš, Joe?" 

„Přinutím nevěřící, aby snědli kousky Viktorie bez soli a bez 
pepře!" 

I smáli se odvetě Joově. Den uběhl podobným způsobem: 
příjemnými hovory; se silou okřála naděje, s nadějí odvaha. 
Minulost ustupovala budoucnosti s neobyčejnou rychlostí. 

Joe nebyl by nikdy odešel z tohoto okouzlivého útulku; to bylo 
království jeho snů; byl jako doma; pán musil mu zevrubně změřiti 
polohu místa, i zaznamenal si velmi vážně do svých cestovních 
zápisků: 15° 43' délky a 8° 32' šířky. 

Kennedy litoval jen jedné věci, že totiž nemohl honiti v tomto lese 
malého vydání, říkaje, že tu neschází nic než něco dravé zvěři. 

„Zdá se mi však, milý Dicku," pravil doktor, „že's brzy 
zapomněl. Což ten lev a ta lvice?" 

„E což!" odvětil s opovržením pravého lovce pro skolené zvíře. 
„Ale na mou věru, z jich přítomnosti v této oase lze souditi, že 
nejsme příliš vzdáleni od úrodnějších krajin." 

„Toť jen prostřední důkaz, Dicku; tato zvířata, když je trápí hlad 
anebo žízeň, konají často velké pochody; za nastávající noci 
potážeme se s dobrou, budeme-li bdíti ostražitěji a zapálíme-li 
ohně." 

„Při tom horku!" zvolal Joe. „Ostatně je-li toho třeba, učiníme tak. 
Ale bude mi opravdu bolno spáliti tento pěkný lesík, který nám tolik 
prospěl." 

„Dáme si pilný pozor, abychom ho nezažehli," odpověděl doktor, 
„by i jiní nalezli zde někdy útočiště prostřed pouště!" 

„Toho budu bedliv, pane; ale zda myslíte, že je tato oasa známa?" 

„Dojista. Staví se tu karavany směřující do střední Afriky, 
a možná, kdyby sem některá zavítala, Joe, že by ti to nebylo vhod." 

„Což jsou i tady ještě ti ohavní Ňamňanové?" 

„Ovšem, to jest obecné jméno všech těch národův, a v témž 
zeměpáse mají táž plemena zajisté podobné zvyky." 

„Fuj!" zvolal Joe. „Celkem však je to zcela přirozené! Kdyby 
divoši měli záliby gentlemenů, kde by byl rozdíl! Jsou na příklad 
hodní lidé, jichž by nebylo třeba prosit, aby shltli Skotův beefsteack 
a mimo to i Skota samého." 


170 


Prohodiv tuto úvahu velice případnou, jal se Joe rovnati hranice 
na noc a učinil je co možná nejmenší. Toto opatření pro bezpečnost 
bylo na štěstí zbytečno, a každý spal, byv vystřídán, tvrdě 
a nerušeně. 

Nazejtří povětrnost ještě se nezměnila; byla tvrdošíjně krásná. 
Balon trval v nehybnosti nejevě nejmenším záchvěvem, že by vanul 
vítr. 

Doktora vzmáhal se opět nepokoj: kdyby se cesta takto 
protahovala, nevystačily by potraviny. Což jim nastávala smrt 
hladem, když by byli o málo zahynuli žízní? 

Avšak nabyl opět klidu vida, že rtuť v tlakoměru klesá velmi 
patrně; bylo by to očité znamení blízké změny v ovzduší; pročež 
odhodlal se vykonati přípravy k odjezdu, aby mohl užiti první 
příležitosti; schránka na podpal a schránka na vodu naplněny zcela 
jedna i druhá. 

Fergussonovi bylo pak obnoviti rovnováhu vzducholodi, a Joe 
byl nucen obětovati nemalou část své drahocenné rudy. Se zdravím 
vrátily se mu i ctižádostivé myšlenky; mnoho se naošklíbal, nežli 
pána poslechl; ale doktor vyložil mu jasně, že balon neunese 
břemene tak značného; dal mu na vybranou mezi vodou a zlatem; 
Joe pak neváhal a vyhodil na písek valný počet svých vzácných 
oblázků. 

„To je pro ty, kteří přijdou po nás," pravil; „věru se podiví 
najdouce jmění na podobném místě." 

„Aj!" ozval se Kennedy, „což nalezne-li náhodou nějaký učený 
cestovatel tyto ukázky?" 

„Buď ubezpečen, milý Dicku, že bude velice překvapen a že 
svému překvapení dá průchod četnými svazky! Uslyšíme někdy 
o podivuhodném ložisku zlatonosného křemene prostřed písčin 
afrických." 

„A Joe bude toho příčinou." 

Myšlenka, že snad ošidí nějakého učence, potěšila hodného 
jonáka tak, že se usmíval. 

Po ostatní den doktor očekával nadarmo změnu v ovzduší. 
Teplota se rozmohla a bez chládku v oasovém stromoví byla by 


171 


nesnesitelná bývala. Teploměr ukazoval na slunci sto čtyřicet devět 
stupňů^. 

Hotový ohnivý déšť sršel vzduchem. Bylo to největší horko, které 
bylo dosud pozorováno. 

Joe zařídil tábor jako večer před tím, a za hlídky doktorovy 
a Kennedyovy neudála se žádná nová příhoda. Ale ke třetí hodině 
z jitra, když bděl Joe, klesla teplota rázem, nebe zatáhlo se mraky 
a tmy přibylo. 

„Vzhůru!" zvolal Joe budě dva soudruhy, „vzhůru, vítr jest 
zde...!" 

„Konečně!" zaradoval se doktor pohlédnuv na oblohu; „to je 
bouře! K Viktorii! k Viktorii!" 

Byl veliký čas, aby k ní dospěli. Viktorie skláněla se návalem 
vichru vlekouc za sebou loďku, jež brázdila písek. Kdyby náhodou 
část přítěže byla vypadla na zemi, byl by balon odletěl, a na vždy 
bylo by po naději bývalo, že jej kdy zase naleznou. 

Ale bystrý Joe běžel, co mu nohy stačily, a zachytil loďku, zatím 
co balon naléhal na písek, div se neroztrhl. Doktor zaujal obvyklé 
místo, rozžehl dmuchavku a svrhl přebytek přítěže. 

Cestovatelé pohlédli naposledy na stromy oasy, které se ohýbaly 
návalem bouře, a zachytivše ve výši dvou set stop nad zemí 
východní vítr, zmizeli v nočních mrákotách. 


4Z 69° stodílných. 


172 


XXIX. 


Známky rostlinstva. - Ztřeštěná myšlenka francouzského spisovatele. - 
Nádherná země. - Království Adamaua. - Výzkumy Spekeovy 
a Burtonovy sloučené s výzkumy Barthovými. - Hory Atlantické. - Řeka 
Binué. - Město Jola. - Bagele. - Hora Mendif. 

Od té chvíle, co se vydali na cestu, ujížděli cestovatelé velmi 
rychle; toužili opustiti tu poušť, která by se jim byla málem stala tak 
osudnou. 

Ve čtvrt na deset dopoledne zahlédli jakési známky rostlinstva, 
traviny plovoucí po moři pískovém a zvěstující jim blízkou zemi 
jako Krištofu Kolumbovi: zelené výhonky vyrážely bojácně mezi 
oblázky, které se zase stávaly skalisky tohoto okeanu. 

Kopce dosud nevysoké pnuly se na obzoru; jich obrysy obrážely 
se neurčitě mizejíce v mlze; jednotvárnost se vytrácela. 

Doktor uvítal radostně tuto novou krajinu, a jako námořník ve 
strážním koši byl by málem vykřikl: 

„Země! země!" 

Za hodinu po té rozkládala se pod jeho zraky pevnina vzhledu 
posud divokého, leč méně plochá, méně holá; několik stromů 
rýsovalo se na šedavé obloze. 

„Což jsme ve vzdělané zemi?" pravil lovec. 

„Vzdělané, pane Dicku? to se jen tak říká; není dosud vidět 
obyvatelů." 

„To nepotrvá dlouho," odpověděl Fergusson, „vzhledem k tomu, 
jak rychle ujíždíme." 

„Což jsme posud v zemi černochů, pane Samuele?" 

„Posud, Joe, v sousedství země Arabů." 

„Arabů, pane?... pravých Arabů s velbloudy?" 

„Ne, bez velbloudů; tato zvířata jsou v těchto končinách vzácná, 
ať nedím neznáma; abychom se s nimi setkali, musíme postoupiti 
několik stupňů na sever." 

„To je mrzuté." 

„A proč, Joe?" 

„Poněvadž by nám mohli posloužit, kdyby vítr přeskočil proti 
nám." 


173 


„Kterak?" 

„Pane, namanula se mi právě myšlenka: mohli bychom je 
zapřáhnouti do loďky a nechat se jimi táhnouti. Co tomu říkáte?" 

„Ubohý Joe, tuto myšlenku měl už kdosi jiný před tebou; provedl 
ji velice duchaplný spisovatel francouzským - v románě, ovšem. 
Cestovatelé nechají se v baloně vléci velbloudy; přijde lev, sežere 
velbloudy, polkne vlečák a vleče místo nich, a tak dále. Jak vidíš, 
vytrysklo to vše z obrazotvornosti nadmíru bujné a nemá nic 
společného s naším způsobem pohonu." 

Joe, poněkud zahanbený tím, že jeho myšlenky bylo již použito, 
přemítal, které zvíře bylo by mohlo sežrati lva, ale ničeho se 
nedomysliv, jal se opět pozorovati krajinu. 

Pod jeho zrakoma rozlévalo se jezero prostřední velikosti 
s amfiteátrem pahorků, které neměly ještě práva nazývati se horami, 
jsouce prostoupeny četnými, úrodnými údoly s neproniknutelnými 
houštinami nejrozmanitějšího stromoví. 

Palma olejová měla vrch v této spoustě, honosí se listy zdéli 
patnácti stop na kmeni ozbrojeném ostrými trny; bombax pouštěl do 
větru jemné pápěrky svých semen; silná vůně pandanu, „kendy" 
Arabů, prosycovala vzduch až do pásma, jímž plula Viktorie; 
dýnovník s palmovými listy, sléz, který nese sudanské ořechy, 
baobab a banány doplňovaly tuto bujnou květenu krajů 
meziobratníkových. 

„Země jest nádherná," prohodil doktor. 

„Hle, zvířata," okazoval Joe; „lidé nejsou daleko." 

„Ha! ti krásní slonové!" zvolal Kennedy. „Což by nebylo možno 
trochu si zalovit?" 

„A kterak bychom byli s to, abychom se zastavili, milý Dicku, 
jsouce v proudě tak mocném? Nikoli, pokus muky Tantalovy! 
Později si to nahradíš." 

Bylo tu vskutku čím roznítiti obrazivost lovcovu; Dickovi 
poskakovalo srdce v těle, a prsty svíraly křečovitě hlaviště jeho 
Purdeyovky. 

Zvířena tohoto kraje vyrovnala se květeně. Divoký buvol válel se 
v husté trávě, v níž zapadal docela; šedí, černí nebo plaví sloni 


M Méry. 


174 


největší velikosti postupovali lesem jako větrná smršť, lámajíce, 
okusujíce, ničíce a svůj pochod spoustou označujíce; na olesněných 
svazích pahorků řinuly se vodopády a vodotoky na sever směřující; 
tu koupali se hroši s velkým hlukem, a ochechule zdéli dvanácti 
stop a rybovitého tvaru roztahovaly se po březích, obracejíce k nebi 
kulaté prsy mlékem nalité. 

Byl to hotový vzácný zvěřinec v podivuhodné rostlinárně, kde 
ptáků bez počtu a tisícerých barev poletovalo a štěbetalo mezi 
stromovitými rostlinami. Po této marnotratné přírodě poznal doktor 
krásné království Adamauů. 

„Vstupujeme do šlépějí novodobých objevů," pravil; „beru se 
přerušenou drahou cestovatelů; je to šťastná náhoda, přátelé; 
budeme s to, abychom práce setníků Burtona a Spekea sloučili 
s výzkumy doktora Bartha; opustili jsme Angličany a setkali jsme se 
s Hamburčanem, v brzku pak octneme se na nejzazší mezi, které 
dospěl tento odvážný učenec." 

„Zdá se mi," ozval se Kennedy, „že mezi těmito dvěma výzkumy 
prostírá se náramný rozloh země, pokud dovedu posoudit z cesty, 
kterou jsme vykonali." 

„To lze snadno vypočíst; vezmi mapu a podívej se, na jaké délce 
nalézá se polední cíp jezera Ukereve dosažený Špekem." 

„Je skoro na třicátém sedmém stupni." 

„A kde leží město Jola, kam stihneme dnes večer, a kam až 
dorazil Barth?" 

„Asi na dvanáctém stupni délky." 

„To činí tedy dvacet pět stupňů po devadesáti šesti kilometrech, 
tedy úhrnem dva tisíce čtyři sta kilometrů." 

„Pěkný cíl procházky pro lidi, kteří by šli pěšky," prohodil Joe. 

„Tak se skutečně děje. Livingstone a Moffat postupují stále do 
vnitra. Ňassa, kterouž objevili, není příliš vzdálena od jezera 
Tanganiky, ohledaného Burtonem; do konce století budou ohromné 
ty kraje dojista prozkoumány. Avšak," dodal doktor pohlédnuv na 
bussolu, „lituji, že nás vítr nese tak na západ, byl bych se raději 
dostal na sever." 


175 


Kráter hory Mendifu. 

Po dvanáctihodinném letu octla se Viktorie na hranicích Nigricie. 
První obyvatelé této země, Arabové Šuové, pásli svá kočující stáda. 
Náramná temena hor Atlantických rýsovala se na obzoru, 
kteréhožto pohoří nedotkla se posud žádná noha evropská, a jehož 
výška odhaduje se asi na třinácte set sáhů. Jeho západní úbočí je 
východištěm všech řek této části Afriky do okeanu tekoucích; jsou to 
Měsíčné hory této končiny. 

Konečně objevila se zrakům cestovatelův opravdová řeka, a po 
obrovských mraveništích podle ní vyvstávajících poznal doktor, že 


176 


je to Binué, jeden z velkých přítoků nigerských, jejž domorodci 
nazvali „Zřídlem vod". 

„Tato řeka," vykládal doktor soudruhům, „stane se někdy 
přirozenou drahou obchodu s vnitrem Nigricie; za velitelství 
jednoho z našich statečných kapitánů doplul již parník Plejáda proti 
ní až do města Joly; z toho vidíte, že jsme ve známé zemi." 

Četní otroci zabývali se pracemi polními sejíce sorgho, jakési 
proso, jímž se po přednosti živí; přelet Viktorie, ujíždějící jako 
povětroň, působil nejhloupější úžas. Večer zastavila se zdálí šedesáti 
kilometrův od Joly a před ní, leč v dáli, strměly dva ostré kužele 
hory Mendifa. 

Doktor dal spustiti kotvy a zachytil se v koruně vysokého 
stromu; ale velmi silný vítr zmítal Viktorií, tak že se skláněla až do 
vodorovná, čině chvílemi polohu loďky nadmíru nebezpečnou. 
Fergusson nezamhouřil za celou noc ani oka; nejednou byl už na 
tom, aby přeťal kotviční vazák a nechal se vichrem unésti. Konečně 
ztišila se bouře, a kolísání vzducholodi pozbylo znepokojivého rázu. 

Nazejtří byl vítr mírnější, leč oddaloval cestovatele od města Joly, 
které byvši znova vystavěno Fulby, dráždilo zvědavost 
Fergussonovu; nicméně nezbývalo leč spokojiti se směrem severním, 
ba poněkud i východním. 

Kennedy navrhl, aby se zastavili v tomto kraji bohatém lovnou 
zvěří; Joe předstíral, že se pociťuje potřeba čerstvého masa; než 
divoké mravy tohoto kraje, chování obyvatelstva a několik ran 
vypálených po Viktorii přiměly doktora, že se bral dále. Tíhli tu 
končinou, jevištěm krveprolití a požárů, kde válečné zápasy trvají 
ustavičně, a králové rvou se o království za nejukrutnějšího 
vraždění. 

Četné, lidnaté dědiny s dlouhými domy rozkládaly se mezi 
velkými pastvinami, jichž hustá tráva byla poseta fialovými květy; 
chatrče podobné obrovským úlům byly chráněny ostrým kolím. 
Divoké svahy pahorků připomínaly „gleny"*2 skotských vysočin, 
a Kennedy zmínil se o tom několikrát. 


* Úžlabí rokle. 


177 


Přes všecko úsilí doktorovo letěla Viktorie přímo na 
severovýchod k hoře Mendifu, jež mizela v oblacích; vysoká temena 
těchto hor dělí poříčí nigerské od poříčí jezera Čadského. 

Netrvalo dlouho a objevila se Bagelé, na jejíchž úbočích lpí 
osmnácte vsí jako hejno dítek v klíně matčině - překrásné divadlo 
pro zraky, jež mohly přehlédnouti a zachytiti tento celek; 
v úžlabinách rozkládala se rýžoviště a pole zemských ořechů. 

Ve tři hodiny octla se Viktorie naproti hoře Mendifu. Nebylo lze 
vyhnouti se jí, pročež bylo třeba ji přeletěti. Doktor, zvýšiv teplotu 
na sto osmdesát stupňům, dodal balonu nové síly vzestupné skorém 
šestnácti set liber; vznesl se do výše více než osmi tisíc stop. Byla to 
největší výška, jaké za cesty dostoupil, a teplota klesla tou měrou, že 
doktor a jeho soudruzi byli nuceni chrániti se pokrývkami. 

Fergusson chvatně zase sestoupil, neboť balonový obal napínal se 
tak, že div nepraskl; měl však přece kdy zjistiti sopečný původ hory, 
jejíž vyhaslé sopouchy jsou už jen hlubokými propastmi. Velké kupy 
ptačího trusu dodávaly bokům Mendifa vzhledu vápenitých skal; 
byla tam taková síla trusu, že by se jím bylo pohnojilo veškeré 
polstvo Spojeného království. 

V pět hodin tíhla Viktorie, chráněna od jižních větrů, zvolna nad 
svahy hory a zastavila se na širé mýtině, vzdálené všech příbytků; 
jakmile zavadila o půdu, učiněno opatření, aby byla pevně 
zachycena. Kennedy, uchopiv pušku, zabral se na sklonitou pláň 
a vrátil se za nedlouho s půltuctem divokých kachen a s jakousi 
vodní slukou, které Joe upravil, jak uměl nejlépe. Oběd byl příjemný 
a noc minula v úplném klidu. 


50 100° stodílných. 


178 


XXX. 


Mosfeja. - Šejk. - Denham, Clapperton, Oudney. - Vogel. - Hlavní město 
loggumské. - Toole. - Tišen nad Kernakem. - Vladař a jeho dvůr. - Útok. - 
Západní holubi. 

Nazejtří dne 11. května vydala se Viktorie na další dobrodružnou 
pouť; cestovatelé bezpečili se na ni jako plavec na svou loď. 

Z hrozných vichrů, z tropických veder, z nebezpečných odjezdův 
a z nebezpečnějších ještě sestupů - vždy a všude šťastně vyvázla. 
Bylo lze říci, že ji Fergusson řídí posunkem; doktor pak, ač nevěděl, 
kam dospěje, neměl již nijakých obav o výsledek cesty. Jediné 
k tomu nutila ho opatrnost v této zemi barbarův a fanatikův, aby 
šetřil bedlivěji bezpečnostních opatření; vložil tudíž svým 
soudruhům na srdce, by všude a v každou dobu dávali pilný pozor. 

Vítr unášel je poněkud severněji, a okolo devíti hodin spatřili 
velké město Mosfeju, vystavěné na návrší, sevřeném mezi dvěma 
vysokými horami; mělo polohu nedobytnou; jediným přístupem 
k němu byla úzká cesta mezi močálem a lesem. 

V tu chvíli vjížděl do města šejk, provázený družinou na koni 
a oděný šatem křiklavých barev, maje před sebou trubače 
a běhouny, kteří mu uvolňovali cestu, odehýbajíce větve. 

Doktor sestoupil, aby si tyto domorodce prohlédl z blízka; než 
čím více se balon jich očím zvětšoval, tím patrněji jevily se známky 
hrůzy; netrvalo dlouho a kdekdo dal se na útěk, co mu stačily nohy 
nebo nohy jeho koně. 

Jediný šejk se nehýbal; vzal dlouhou pušku, natáhl kohoutek 
a čekal hrdě. Doktor přiblížil se sotva na sto padesát stop 
a pozdravil jej po arabsku hlasem co nejvlídnějším. 

„Není možná," pravil, „aby nás oni lidé nepovažovali za 
nadpřirozené bytosti, poněvadž soudili, když mezi ně přišli první 
Evropané, že jsou nadlidským plemenem. A až bude šejk vyprávěti 
o této setkané, neopomene vyšperkovati ji nadsázkami arabské 
obrazotvornosti. Pomyslete si, co z nás učiní někdy pověsti." 

„To bude, tuším, nemilá věc," odpověděl lovec; „se stanoviska 
civilisace bylo by zajisté lépe, kdybychom byli pokládáni za pouhé 


179 


lidi; tím dostalo by se těmto černochům prajiného pojmu o evropské 
moci." 

„Ovšem, milý Dicku; ale co tu pořídíme? Dlouho bys vykládal 
zdejším učencům mechanismus vzducholodi, nežli by tě pochopili, 
a přece by ještě připouštěli v tom nadpřirozenou moc." 

„Pane," zeptal se Joe, „zmínil jste se o prvních Evropanech, kteří 
prozkoumali tuto zemi; kteří to byli, prosím?" 

„Milý hochu, jsme právě na cestě majora Denhama; ba v Mosfei 
byl přijat králem mandarským; odešed z Bornu provázel šejka na 
výpravě proti Fulbům; byl při útoku na město, které chrabře odolalo 
šípy kulím arabským a obrátilo na útěk vojsko šejkovo; to vše bylo 
pouhou záminkou ku vraždění, plenění, jímání otroků; major byl 
úplně oloupen a svlečen do naha, a kdyby se nebyl skryl pod břicho 
koni, jenž ujel vítězům zběsilým tryskem, nebyl by se nikdy vrátil 
do Kuky, hlavního města bornuského." 

„Ale kdo byl ten major Denham?" 

„Neohrožený Angličan, který od roku 1822 do 1824 velel výpravě 
do Bornu ve společnosti setníka Clappertona a doktora Oudneye. 
Vytrhli z Tripolisa v měsíci březnu, dorazili do Murzuka, hlavního 
města fezzanského, a berouce se cestou, jíž se později pustil doktor 
Barth vraceje se do Evropy, stihli dne 16. února 1823 do Kuky 
nedaleko jezera Čadského. Denham podnikl různé výzkumné cesty 
v Bornu, Mandaře a na východních březích jezera; zatím vydali se 
dne 15. prosince 1823 setník Clapperton a doktor Oudney do 
Sudana a pronikli až do Sokota, kdež Oudney zemřel únavou 
a výsilou v městě Myrmyru." 

„Tato část Afriky," ozval se Kennedy, „vyžádala si tedy hojně 
obětí poplatkem vědě?" 

„Ano, tento kraj jest osudný! Ubíráme se přímo do království 
Bagirmi, které prošel Vogel roku 1856 míře do Vadaje, kde zmizel. 
Tento třiadvacetiletý mladík byl vyslán súčastnit se prací doktora 
Bartha; sešli se spolu dne 1. prosince 1854; po té jal se Vogel 
zkoumati zemi; v posledních listech z roku 1856 projevil úmysl, že 
probádá království vadajské, kam dosud nebyl vkročil žádný 
Evropan; podobá se, že dospěl až do hlavního města Vary, kde byl 
jat, jak tvrdí jedni, neb usmrcen, jak říkají druzí, proto, že se pokusil 
v okolí vystoupiti na posvátnou horu; leč jde-li o smrt cestovatele, 


180 


nesluší se dávati jí velkou víru; tak byl doktor Barth několikrát 
úředně prohlášen za mrtvého, což ho často právem popudilo. Je 
tudíž dosti pravděpodobno, že je Vogel vězněn sultánem 
vadajským, jenž doufá, že zaň dostane výkupné. Baron z Neimansů 
vydal se na cestu do Vadaje, ale zemřel v Kahýře roku 1855. Víme 
nyní, že pan z Heuglinů s výpravou z Lipska vyslanou pustil se po 
stopě Vogelově. Pročež nebudeme zajisté co nevidět jistoty o osudu 
tohoto mladého a zajímavého cesto vatelesi." 

Mosfeja byla již dávno zmizela na obzoru. Mandara rozvíjela pod 
zraky cestovatelů svou obdivuhodnou úrodnost s lesy 
trnovníkovými a lokustovými s červenými květy a s poli 
ba viníkovými a indigovými; Sari, která o sto dvacet kilometrů dále 
padá do jezera Čadského, valila se prudkým tokem. 

Doktor ukazoval jej na mapě svým druhům. 

„Jak vidíte," pravil, „jsou výzkumné práce tohoto učence 
nadmíru přesné; tíhneme přímo do okresu loggumského a snad i do 
Kernaka, jeho hlavního města. Tam umřel ubohý Toole, maje sotva 
dvacet dvě léta věku. Byl to mladý Angličan, praporečník u 80. 
pluku, jenž byl se před několika nedělmi přidružil k majoru 
Denhamovi v Africe, kde jej též za nedlouho zachvátila smrt. Ach! 
případně bylo by lze tento nesmírný kraj nazvati hřbitovem 
Evropanů!" 

Několik loděk zdélí patnácti stop plulo po proudě Šarie; Viktorie, 
vznášejíc se na 1000 stop nad zemí, obracela k sobě nevalně zřetel 
tuzemcův; avšak vítr, jenž byl až dosud vál dosti silně, jevil 
ochabnutí. 

„Což nás stihne zas úplná tišeň?" vece doktor. 
„Aj, pane! nebylo by se nám aspoň obávat ani nouze o vodu ani 
pouště." 

„Né, avšak obyvatelstva ještě hroznějšího." 
„Hle!" zvolal Joe, „něco, co se podobá městu." 
„To je Kernak. Poslední závany větru donesou nás tam, a zachce- 
li se nám, budeme si moci nakreslit zevrubný jeho půdorys." 
„Což se nepřiblížíme?" otázal se Kennedy. 


51 Od odjezdu doktorova došly z El Obeida od pana Munzingera, nového náčelníka 
výpravy, dopisy, z nichž na neštěstí vysvítá nade vší pochybnost smrt Vogelova. 

181 


„Nic není snazšího, Dicku; jsme přímo nad městem; dovol, ať 
pootočím kohoutek dmuchavky, i sestoupíme za chvilku." 

Za půl hodiny stanula Viktorie nepohnutě na dvě stě stop od 
země. 

„Jsme teď blíž u Kernaka," pravil doktor, „než by byl u Londýna 
člověk sedící v báni na kostele sv. Pavla. Můžeme se tedy pohodlně 
dívati." 

„Co znamená to tlučení, které je zevšad slyšeti?" 

Joe podíval se pozorně a viděl, že hluk ten působí četní tkalci, 
kteří klepali pod širým nebem plátno, napiaté na velkých 
stromových kmenech. 

Hlavní město loggumské bylo lze pak přehlédnouti v celku jako 
na rozloženém plánu; bylo to opravdové město s domy v řadách 
stojícími a ulicemi dosti širokými; prostřed prostranného náměstí 
konal se trh na otroky; kupců bylo hojně, neboť Mandařanky, 
vynikající nohama a rukama nadmíru malýma, jsou velmi hledány 
a jdou dobře na odbyt. 

Když zočili Viktorii, opakoval se dojem tolikrát již způsobený: 
nejprve křik, potom náramný údiv; zanecháno obchodů, práce 
zastavena; hluk se utišil. Cestovatelé trvali v úplné nehybnosti 
a prohlíželi si dopodrobna toto lidnaté město; ba sestoupili až na 
šedesát stop od země. 

Tu vyšel vladař loggumský ze svého příbytku s rozvinutou 
zelenou korouhví, jsa provázen hudebníky, kteří foukali do hrubých 
rohů buvolích, div vše nepopraskalo mimo jich plíce. Dav shlukl se 
kolem něho. Doktor Fergusson chtěl promluviti; ale nepodařilo se 
mu. 

Tento lid vysokého čela, kadeřavých vlasův a nosu téměř 
orličího, zdál se býti hrdý a rozumný; leč přítomnost Viktorie ku 
podivu jej rozčilovala; bylo viděti jezdce, ani ujíždějí všemi směry; 
v brzku bylo zřejmo, že se schází vojsko vladařovo, aby podstoupilo 
boj s nepřítelem tak neobyčejným. Joe marně rozvinoval kapesníky 
všech barev, nedomával se úspěchu. 

Zatím šejk, obklopený svým dvorem, poručil ticho a proslovil řeč, 
z níž doktor neporozuměl ničemu; byla to arabština smíšená 
s bagirmštinou; jediné to pochopil ze všeobecné mluvy posunkové, 
že ho šejk důtklivě vyzývá, aby šel svou cestou; nebyl by se přál nic 


182 


lepšího; ale nemohl nikterak, poněvadž nebylo větru. Nehybnost 
vzducholodi bouřila vladařův hněv, a jeho dvořané jali se hulákati, 
aby přiměli nestvůru k odchodu. 

Tito dvořané byli zvláštními zjevy, majíce na sobě pět anebo šest 
pestrých košil; měli ohromná břicha, z nichž některá zdála se býti 
vycpána. Společníci doktorovi divili se, když jim řekl, že se tímto 
způsobem dvoří sultánovi. Otylý život svědčil o ctižádosti lidí. - 
Tito tlustí mužové posunkovali a křičeli, obzvláště jeden z nich, jenž 
byl asi prvním ministrem, ač došel-li jeho objem vezdejší odměny. 
Dav černochů přizvukoval ryčně křiku dvora, napodobuje jeho 
posunky jak opice, což působilo stejnoměrný pohyb desíti tisíc paží. 

K těmto postrašným prostředkům, které uznány nedostatečnými, 
přidružily se jiné, hroznější. Vojáci, ozbrojení luky a šípy, seřadili se 
v bitevní šik; ale Viktorie nadýmala se již a vznesla se pokojně mimo 
jich dostřel. Tu chopil se vladař pušky a namířil na balon. Než 
Kennedy nespustil ho s očí a kulí z karabiny roztříštil zbraň šejkovi 
v rukou. 

Po tomto nenadálém výstřelu nastal všeobecný útěk; kde kdo 
prchl co nejrychleji do svého domu, a po celý ostatní den bylo město 
jako po vymření. 

Nadešla noc. Vítr nevanul. Nezbývalo, než setrvati nepohnutě tři 
sta stop nad zemí. Temnotou neproblesklo ani ohníčka; ticho 
panovalo hrobové. Doktor bděl se zdvojenou ostražitostí; za tím 
klidem mohla se skrývati léčka. 

A Fergusson učinil dobře, že se měl na pozoru. Okolo půlnoci 
zdálo se, že celé město hoří; na sta ohnivých paprsků křižovalo se 
jako rakety, tvoříce spleť plamenných čar. 

„Zvláštní věc!" pravil doktor. 

„Pane na nebesích!" odpověděl Kennedy, „zdá se, jako by požár 
stoupal a blížil se k nám." 

Za strašlivého křiku a palby z pušek vznášela se vskutku ohnivá 
ta spousta k Viktorii. Joe byl hotov vyhoditi přítěž, Fergusson 
poznal v brzku, co znamená ten úkaz. 

Na tisíce holubů, jimž přivázány k ocasům hořlaviny, vypuštěno 
proti Viktorii; vzlétali zděšeně, opisujíce vzduchem ohnivé křivky. 
Kennedy jal se stříleti ze všech zbraní do tohoto hejna; leč co svedl 
proti nesčíslnému množství? Holubi kroužili již kolem loďky 


183 


a balonu, jehož stěny odrážejíce toto světlo, zdály se býti opleteny 
ohnivou sítí. 

Doktor neváhaje svrhl kus křemene a vyšinul se z dosahu 
nebezpečných těch ptáků. Dvě hodiny ještě kmitali se tu a tam 
temnotou; po té menšil se ponenáhlu jich počet, až pohasli. 

„Nyní můžeme spáti pokojně," pravil doktor. 

„Nebyl to špatný výmysl od těch divochů!" podotekl Joe. 

„Ano, používají dost obyčejně těchto holubů k založení požáru ve 
vesnických chatách; ale tentokráte vzlétla vesnice ještě výše než jich 
zápalní okřídlenci." 

„Balon nemá se věru bát nepřítele," prohodil Kennedy. 

„A přece," namítl doktor. 

„Jakého?" 

„Neopatrnosti těch, které nese v loďce; pročež, přátelé, buďmež 
ostražití všude, buďmež ostražití vždy." 


184 


XXXI. 


Odjezd v noci. - Všichni tři. - Choutky Kennedyovy. - Opatření pro 
bezpečnost. - Tok Šarie. - Jezero Čadské. - Voda. - Hroch. - Marný 
výstřel. 

Ke třetí hodině z rána znamenal posléze Joe, maje hlídku, že 
město se pod ním posunuje. Viktorie se rozjížděla. Kennedy 
a doktor procitli. 


Zatím šejk poručil ticho a promluvil řeč. 


185 


Tento podíval se na bussolu a poznal s uspokojením, že je vítr 
unáší k severo-severozápadu. 

„Štěstí nám přeje," pravil; „vše se nám daří; ještě dnes uzříme 
jezero Čadské." 

„Je-li pak to velký rozloh vody?" otázal se Kennedy. 

„Znamenitý, milý Dicku; v největší délce a v největší šířce měří 
jezero to asi dvě stě kilometrů." 

„Procházka nad hladinou vodní dodá trochu rozmanitosti naší 
cestě." 

„Zdá se mi však, že si nemůžeme stěžovati; jest velice rozmanitá 
a předkem míjí za okolností pokud možná nejlepších." 

„Zajisté, Samuele; krom újem na poušti nepodstoupili jsme 
žádného vážného nebezpečí." 

„Jisto jest, že naše statečná Viktorie osvědčila se až dosud ku 
podivu. Dnes máme den 12. května; vyjeli jsme 18. dubna; jsme tedy 
dvacetpět dní na pochodě. Ještě deset dní, a budeme na místě." 

„Kde?" 

„Nevím; ale co na tom?" 

„Máš pravdu, Samuele; zůstavme Prozřetelnosti na starost, aby 
nás vedla a zachovala při dobrém zdraví, jako jsme nyní! 
Nevypadáme, jako bychom byli procestovali nejnezdravější končiny 
na světě!" 

„Mohli jsme vystoupiti do větší výšky a to jsme učinili." 

„Ať žijí povětrné cesty!" zvolal Joe. „Pětadvacet dní prošlo a jsme 
zdrávi, jíme a pijeme dobře, odpočíváme pěkně, ba odpočíváme až 
příliš, neboť nohy mi rezavějí, i nemrzelo by mne, kdybych je mohl 
prohnati na padesát kilometrů." 

„Té zábavy si dopřeješ v londýnských ulicích, Joe; zatím buď 
nám útěchou to, že jsme se vydali na cestu tři jako Denham, 
Clapperton, Overweg, jako Barth, Richardson a Vogel, a jsouce 
šťastnější svých předchůdců, že jsme dosud všichni tři pohromadě! 
Velice pak sejde na tom, abychom se nerozlučovali. Kdyby se 
Viktorie musila vznésti, aby se vyhnula náhlému, neočekávanému 
nebezpečí, zatím co by jeden z nás meškal na zemi, kdo ví, zdali 
bychom se s ním kdy shledali? A proto pravím upřímně 
Kennedyovi, že by mi nebylo milo, kdyby odcházel pod záminkou 
honby." 


186 


„Nicméně dovolíš, příteli Samuele, abych nedbal tohoto vrtochu; 
neškodí, obnoví-li se naše zásoby; mimo to navnadil jsi mne před 
odjezdem nadějí na celou řadu znamenitých honeb, a potud vykonal 
jsem málo za příkladem Andersonův a Cummingů." 

„Milý Dicku, buď ti selhává paměť, anebo zapomínáš ze 
skromnosti na své lovecké činy; zdá se mi, pominu-li mlčením 
drobnou zvěř, že máš už na svědomí antilopu, slona a dva lvy." 

„Aj! co je to na afrického lovce, kterému přebíhají mimo ústí 
pušky všeliká zvířata na zemi stvořená? Hle! hle! podívej se na to 
stádo žiraf!" 

„To že jsou žirafy?" podivil se Joe; „vždyť jsou zvíci pěsti!" 

„Poněvadž jsme na tisíc stop nad nimi; ale zblízka bys viděl, že 
jsou třikrát tak vysoké jako ty." 

„A co říkáš tomu stádu sajek?" ukazoval dále Kennedy, „a těm 
pštrosům, kteří prchají rychle jako vítr?" 

„To že jsou pštrosi?" zvolal Joe, „vždyť jsou to slepice a utíkají 
jako slepice!" 

„Poslyš, Samuele, není-li možno se přiblížit?" 

„Jest možno se přiblížit, Dicku, ale není možno přistát k zemi. 

Nač bys také střílel ta zvířata, která by ti nebyla k ničemu? Kdyby 
šlo o to, abys zahubil lva, tygří kočku nebo hyenu, nebyl bych od 
toho; ubylo by aspoň o nebezpečnou šelmu; ale zabiti antilopu nebo 
sajku jen za tou příčinou, abys ukojil své lovecké choutky, nestojí 
věru za namáhání. Ostatně, příteli, sneseme se k zemi na sto stop, 
a spatříš-li nějakého dravce, vpálíš mu nám pro radost kulku do 
srdce." 

Viktorie sestupovala ponenáhlu, ale setrvala nicméně v bezpečné 
výši. V této divoké a silně zalidněné krajině bylo se míti na pozoru 
před nenadálými nebezpečenstvy. 

Cestovatelé tíhli pak přímo po toku Šarie; krásné břehy této řeky 
mizely ve stínu stromů všelikých barev; liány a rostliny popínavé 
vinuly se všemi směry, skládajíce podivné spleteniny všech odstínů. 

Krokodilové vyhřívali se na slunci, nebo se potápěli pod vodu 
hbitě jako ještěrky; laškujíce proháněli se kolem četných zelených 
ostrovů, jimiž byla řeka prostoupena. 


187 


Kochajíce se takto pohledem na bohatou, bující přírodu, minuli 
okres maffatajský. Okolo devíti hodin ráno dospěli konečně doktor 
Fergusson a jeho přátelé poledního břehu jezera Čadského. 

Tu bylo tedy to Kaspické pleso Afriky, jehož jsoucnost 
odkazována tak dlouho do říše bajek... to vnitrozemní moře, 
k němuž dorazily jediné výpravy Denhamova a Barthova. Doktor 
pokusil se určiti nynější jeho podobu, lišící se velmi od podoby roku 
1847; jest věru nemožno nakresliti mapu tohoto jezera; jeť obklopeno 
blátivými, téměř neprostupnými močály, v nichž by byl Barth 
málem zahynul; rok od roku stávají se tyto močály, porostlé rákosím 
a papyrusem zvýši patnácti stop, samy jezerem; začasté bývají také 
města rozložená na jeho březích zaplavována, kterážto pohroma 
stihla Ngornu roku 1856, a nyní potápějí se hroši a krokodilové 
v místech, kde stávaly příbytky bornuské. 

Slunce vysílalo oslňující paprsky na tuto pokojnou vodu, a na 
severu splývali dva živlové v týž obzor. 

Doktor chtěl zjistiti podstatu vody, která považována dlouho za 
slanou; nebylo nijak nebezpečno přiblížiti se k jezerní hladině, 
a loďka vznášela se nad ní jako pták zdálí pěti stop. 

Joe ponořil láhev a vytáhl ji poloplnou; okusivše tuto vodu 
shledali ji nevalně pitelnou, s jakousi příchutí sodovou. 

Co si doktor zaznamenával výsledek zkoušky, třeskla mu po 
boku rána z pušky. Kennedy nemohl odolati touze vypáliti kulku na 
obludného hrocha; zvíře, nabírající pokojně dechu, zmizelo, sotva 
zahučel výstřel, a jak se podobalo, neublížila mu jinak koule 
lovcova. „Lépe by bylo ho zaháčit," navrhoval Joe. 

„A jak?" 

„Jednou z našich kotev. Byla by to udice přiměřená takovému 
zvířeti." 

„Opravdu," souhlasil Kennedy, „Joe má myšlenku..." 

„Kterou prosím, abyste neprováděli!" namítal doktor. „Zvíře 
zavleklo by nás rychle tam, kde nemáme nic dělat." 

„Zvláště nyní, když víme, jaká je voda čadská. Jí-li pak se ona 
ryba, pane Fergussone?" 

„Ta ryba, Joe, není nic jiného než ssavec z čeledi tlustokožců; jeho 
maso je prý výtečné a vede se s ním čilý obchod mezi kmeny po 
jezerní ch březích." 


188 


„Tu lituji, že se rána páně Dickova nedodělala lepšího úspěchu." 

„To zvíře je zranitelné pouze na břiše a mezi stehny; kulka 
Dickova ani ho neškrábla. Leč uzdá-li se mi půda příhodnou, 
zastavíme na severním konci jezera; tam octne se Kennedy 
v učiněném zvěřinci a nahradí si po libosti, co zameškal." 

„Nuže!" odvětil Joe, „ať se pan Dick pustí trochu do lovu na 
hrochy! Rád bych okusil maso tohoto obojživelníka. Není věru nijak 
přirozeno, aby člověk pronikl až do středu Afriky a živil se tu 
vodními slukami a koroptvemi jako v Anglii!" 


189 


XXXII. 


Hlavní město bornuské. - Ostrovy Biddiomů. - Supové bradatí. - Obavy 
doktorovy. - Jeho opatření. - Útok v povětří. - Protržený obal. - Pád. - 
Svrchovaná obětovnost. - Severní pobřeží jezerní. 

Dorazivši nad jezero Čadské Viktorie uhodila na proud, jenž 
odchyloval se více k západu; několik mračen zmírnilo pak denní 
vedro; mimo to bylo cítiti vzduch poněkud čerstvější na této širé 
vodní ploše; avšak okolo jedné hodiny zabral se balon, přeraziv 
šikmo tuto končinu jezerní, poznovu nad zemi a ujel nad ní deset až 
dvanáct kilometrů. 

Doktorovi, z počátku poněkud rozmrzelému tímto směrem, 
nepřipadlo již horšiti se, když uzřel Kuku, proslulé hlavní město, 
bornuské; zahlédl na okamžik pás jeho hradeb z bílé hlíny; několik 
mešit, dosti hrubých, vypínalo se nejapné nad ten nesčetný shluk 
hracích kostek, kterýmžto tvarem vyznačují se arabské domy. Na 
domovních dvorech a na náměstích rostly palmy a stromy 
kaučukové, honosící se hustolistými korunami zšíří sta stop a více. 
Joe poznamenal, že tyto ohromné slunečníky srovnávají se 
s palčivostí slunečních paprskův, a vyvodil z toho důsledky pro 
Prozřetelnost velice lichotivé. 

Kuka skládá se v pravdě z dvou měst patrně rozlišitelných 
a oddělených od sebe „dendalem", třídou na tři sta sáhů širokou, na 
níž se v tu chvíli hemžili chodci i jezdci. Na jedné straně jest 
rozloženo bohaté město s vysokými, vzdušnými domy; na druhé 
tísní se chudé město, bídný souhrn nízkých, kuželovitých chat, kde 
živoří domorodé obyvatelstvo, neboť Kuka neprovozuje ani obchod, 
ani průmysl. 

Kennedy shledal v ní podobnost k Edinburku, jenž by se prostíral 
na rovině, jsa rovněž rozdělen na dvě města patrně různá. 

Ale sotva byli cestovatelé přehlédli tento obraz, uchvátil je náhle 
protivný proud - neboť vzduchové proudy v tomto kraji jeví 
zvláštní proměnlivost - a zanesl je na šedesát kilometrů nad jezero 
Čadské. 

Tu se naskytlo nové divadlo; mohli počítati četné ostrovy 
v jezeře, obydlené Biddiomy, krvelačnými loupežníky zlé pověsti, 


190 


jichž sousedství je rovněž strašlivé jako sousedství Tuaregů 
v Sahaře. 

Tito divoši chystali se srdnatě uvítati Viktorii šípy a kameny, leč 
balon přeletěl brzo tyto ostrovy, nad nimiž zdál se vznášeti jak 
obrovský brouk. 

V tom zahleděl se Joe na obzor a obrátil se ku Kennedyovi řka: 
„Na mou věru, pane Dicku, tu se vám namanuje práce, když tak 
pořád myslíte na lov." 

„Co jest, Joe?" 

„A tentokráte nebude můj pán od toho, abyste střílel." 
„Ale co se děje?" 

„Vidíte-li tam dole to hejno velikých ptáků, kteří míří k nám?" 
„Ptáků!" opáčil doktor chopiv se dalekohledu. 
„Vidím je," odtušil Kennedy; „jest jich při nejmenším tucet." 
„Čtrnáct, řekněte raději," pravil Joe. 

„Dejž Bůh, ať jsou druhu dosti škodlivého, aby útlocitný Samuel 
ničeho nenamítal!" 

„Ani nehlesnu," odpověděl Fergusson, „ale raději bych viděl ty 
ptáky daleko od nás!" 

„Což se bojíte těch okřídlenců?" zeptal se Joe. 

„Jsou to supové bradatí, Joe, a to největší velikosti; oboří-li se na 
nás..." 

„Tu se budeme bránit, Samuele! Máme celou zbrojnici na jich 
uvítanou! Nemyslím, že by ona zvířata byla příliš strašlivá." 
„Kdo ví?" odvětil doktor. 

Za deset minut po té přiblížilo se hejno na dostřel z ručnice; 
čtrnáct těch ptáků rozrývalo vzduch chraplavým křikem; letěli 
k Viktorii, jsouce její přítomností spíše podrážděni než postrašeni. 

„Kterak křičí!" prohodil Joe; „jaký to povyk! Není jim 
bezpochyby vhod, že člověk zasahuje do jich panství a že si 
dovoluje lítat jak oni." 

„Opravdu," vece lovec, „vypadají dosti strašliví, i pokládal bych 
je za dosti hrozné, kdyby byli ozbrojeni karabinou od Purdeye 
Moorea!" 

„Oni jí nepotřebují," odpověděl Fergusson, jenž nadmíru 
zvážněl. 


191 


Supové lítali kolem Viktorie, opisujíce náramné kruhy, jež se 
ponenáhlu úžily; míhali se po obloze s úžasnou bystrostí, ženouce se 
chvílemi rychle jako střela a vybočujíce z přímého směru náhlým 
a smělým úhlem. 

Znepokojený doktor odhodlal se vznésti do výše, aby vyvázl 
z tohoto nebezpečného sousedstva; roztáhl vodík v baloně, jenž za 
nedlouho stoupal. 

Ale supové stoupali s ním, nejevíce hrubě chuti jej opustit. „Zdá 
se, že mají na nás nabroušeno," pravil lovec natáhnuv kohoutek 
u karabiny. 

Ptáci se vskutku blížili, a nejeden přiletěv sotva na padesát stop, 
zdál se vzdorovati zbraním Kenneydovým. 

„Chce se mi strašlivě vypálit na ně," řekl Skot. 

„Nikoli, Dicku, nestřílej! Nerozlicujme jich bez příčiny! Tím 
bychom je popudili k útoku na nás." 

„Vždyť budeme s nimi snadno hotovi." 

„Mýlíš se, Dicku." 

„Máme kulku pro každého z nich." 

„A což udeří-li na vrchní část balonu, kterak je zasáhneš? 
Představ si, že máš před sebou tlupu lvů na zemi nebo žraloků na 
širém moři! Pro vzduchoplavce je postavení nebezpečno!" 

„Mluvíš-li do opravdy, Samuele?" 

„Zcela do opravdy, Dicku." 

„Čekejme tedy." 

„Počkej. Buď pohotově pro případ útoku, ale nestřílej, dokud 
nerozkážu." 

Ptáci srazili se pak v nevelké vzdálenosti; bylo zřetelně rozeznati 
jich lysá hrdla, nadmutá úsilným křikem, a jich chrupavkovité 
hřebeny s fialovými výrůstky, které se vztekem vztyčovaly. Byli 
z největších; měli těla přes tři stopy dlouhá, a spodek jich bílých 
křídel leskl se na slunci; bylo lze říci, že jsou okřídlenými žraloky, 
jimž se strašně podobali. 

„Stíhají nás," pravil doktor vida, že se zároveň s balonem 
povznášejí, „a abychom i na krásně vystoupili, jich let donesl by je 
ještě výše než nás!" 

„Nuže, co počít?" otázal se Kennedy. 

Doktor neodpověděl. 


192 


„Poslyš, Samuele," ujal se opět slova lovec, „těch ptáků je čtrnáct; 
můžeme dáti šestnáct ran, vystřelíme-li ze všech svých zbraní. Což 
není možná je zahubit anebo rozprášit? Beru si jich několik na 
starost." 

„Nepochybuji o tvé obratnosti, Dicku; považuji milerád za mrtvy 
ty, kteří se octnou před tvou karabinou; než opakuji ještě jednou: 
udeří-li na vrchní polokouli balonu, neuvidíš jich; rozervou obal, na 
němž visíme, a jsme ve výšce tří tisíc stop!" 

V tom rozehnal se jeden z nej divočejších ptáků přímo na Viktorii 
s rozevřenými pařáty a zobákem, jsa hotov kousati, hotov sápati. 

„Pal! pal!" vzkřikl doktor. 

Sotva dopověděl, padal pták smrtelnou ranou stižený do prázdna 
přemetaje se. 

Kennedy uchopil jednu z dvouhlavňových ručnic. Joe přiložil 
k líci druhou. 

Leknuvše se třesku supové porozptýlili se; leč obrátili se téměř 
ihned a hnali znova útokem, jsouce svrchovanou měrou rozzuřeni. 
První kulí přeťal Kennedy krk nejbližšímu z nich. Joe rozstřelil 
křídlo druhému. 

„Už jen jedenáct," pravil. 

Ale tu ptáci změnili taktiku a společným hnutím vznesli se nad 
Viktorii. Kennedy pohlédl na Fergussona. 

Doktor zbledl při vší ráznosti a chladnokrevnosti. Na okamžik 
nastalo děsivé ticho. Pak ozval se ostrý zvuk, jako když se trhá 
hedvábí a loďka povolila pod nohama tří cestovatelů. 

„Veta po nás!" zvolal Fergusson mrštiv okem po tlakoměru, jenž 
rychle stoupal. 

Po té doložil: 

„Ven s přítěží, ven!" 

Za několik okamžiků bylo veškero křemení to tam. 

„Padáme dosud!... Vyprázdněte schránky na vodu!... Joe! slyšíš- 
li?. . . Řítíme se do jezera!" 

Joe poslechl. Doktor se vyklonil. Jezero zdálo se valiti k němu 
jako náhlý příliv; předměty mihem vzrůstaly; loďka nebyla již ani 
dvě stě stop od hladiny Čadu. 

„Zásoby! zásoby!" vzkřikl doktor. 

A schránka, jež zavírala v sobě zásoby, svržena do prázdna. 


193 


Pád se pouvolnil, ale nešťastníci klesali stále. 
„Vyhazujte! vyhazujte ještě!" zvolal naposledy doktor. 
„Není již nic," pravil Kennedy. 

„Jest!" odpověděl lakonicky Joe, požehnav se rychle křížem 
zmizel za okrajem loďky. 

„Joe! Joe!" vykřikl doktor strnuv hrůzou. 


Joe požehnav se rychle křížem zmizel za okrajem loďky. 


194 


Ale Joe ho již neslyšel. Viktorie zbavena tíže jala se zase stoupati, 
vznesla se do vzduchu na tisíc stop, a vítr zapřev se do splasklého 
obalu, hnal ji k severnímu pobřeží ostrova. 

„Ztracen!" zalkal lovec se zoufalým posunkem. 

„Ztracen, aby nás zachránil!" odpověděl Fergusson. 

A tito muži tak neohrožení cítili, jak jim dvě velké slzy kanuly po 
líci. Nahnuli se usilujíce rozeznati nějakou stopu po Joovi, ale byli již 
daleko. 

„Co počneme?" zeptal se Kennedy. 

„Sestoupíme k zemi, jak bude lze, Dicku, a pak budeme čekat." 

Urazivši asi sto kilometrů, Viktorie snesla se na pusté pobřeží na 
severním konci jezerním. Kotvy utkvěly v nevysokém stromě, 
a lovec je pevně připoutal. 

Noc nadešla, než ani Fergusson ani Kennedy nebyli s to, aby jen 
na okamžik usnuli. 


195 


XXXIII. 


Dohady. - Rovnováha Viktorie obnovena. - Nové výpočty doktora 
Fergussona. - Kennedyův lov. - Úplný výzkum jezera Čadského. - 
Tangalie. - Návrat. - Laň. 

Nazejtří dne 13. května ohledali cestovatelé předkem pobřeží, na 
němž se zastavili. Byl to jakýs ostrov pevné země prostřed 
nesmírného močálu. Vůkol tohoto kousku souše vypínalo se rákosí 
vysoké jako stromy v Evropě, jež se prostíralo do nedohledna. 

Vzhledem k těmto neprostupným bažinám byla poloha Viktorie 
bezpečna; bylo jen třeba dávati pozor na stranu jezerní; rozlehlá 
hladina vodní šířila se, zvláště na východ, a na obzoru nic se 
nejevilo, ani pevnina ani ostrovy. 

Dva přátelé nebyli se dosud odvážili promluviti o svém 
nešťastném soudruhovi. Kennedy vyslovil první doktorovi své 
domněnky. 

„Možná, že Joe není ztracen," pravil. „Jest jonák obratný a plavec, 
jakého by pohledal. Neváhal ani dost málo, když měl v Edinburku 
přeplovat Frith of Form^a. Uvidíme jej zase, kdy a jak nevím; ale co je 
na nás, neopomiňme ničeho, abychom mu poskytli příležitost 
shledati se s námi," 

„Kéž tě Bůh vyslyší, Dicku!" odvětil doktor rozechvěným hlasem. 
„Učiníme, seč budeme, abychom zase nalezli svého přítele! 
Poohlédněme se nejprve, kde jsme. Ale předkem zbavme Viktorii 
vnějšího obalu, který není již k ničemu; ubude nám tím značně váhy 
šesti set padesáti liber, což stojí za práci." 

Doktor a Kennedy dali se do díla; narazili na valné obtíže; bylo 
jim rváti přepevnou dykytu kousek po kousku a řezati ji na úzké 
proužky, aby ji vybavili z ok sítě. Trhlina způsobená zobákem 
dravých ptáků byla zdéli několika stop. 

Tato práce trvala při nejmenším čtyři hodiny; ale když byl 
vniterní balon posléze vyproštěn, ukázalo se, že nijak neutrpěl. 
Viktorie zmenšila se pak o pětinu. Tento rozdíl byl dosti zřejmý, že 
se nad ním Kennedy pozastavil. 


52 Široká zátoka, do níž ústí řeka Forth. 

196 


„Dostačí-li pak?" otázal se doktora. 

„Neboj se ničeho v té příčině, Dicku; obnovím rovnováhu, a vráti- 
li se nám ubohý Joe, budeme zajisté s to, abychom se s ním pustili 
dál obvyklou cestou." 

„Když jsme padali, Samuele, nebyli jsme vzdáleni od jakéhos 
ostrova, dobře-li se pamatuji." 

„Vzpomínám si na to skutečně; leč ostrov ten jako všecky čádské 
ostrovy jest bezpochyby obydlen plemenem loupežníkův a vrahů; ti 
divoši byli dojista svědky naší pohromy, a octne-li se Joe v jejich 
rukou, kam se poděje, ač nezachrání-li ho pověra?" 

„Je z těch, kteří se dovedou vymknout z nesnází, pravím ti, ještě 
jednou; spoléhám na jeho obratnost a na jeho důvtip." 

„Doufám tak. Nyní. Dicku, vydáš se do okolí na lov, ale nechoď 
příliš daleko; jest nezbytně třeba, bychom se zásobili novými 
potravinami, jichž větší část jsme obětovali." 

„Dobrá, Samuele; nebudu dlouho pryč." 

Kennedy vzal si dvouhlavňovou ručnici a pustil se vysokou 
travou do houštiny dosti blízké; z častých výstřelů poznal doktor 
brzy, že se mu daří na honbě. 

Zatím zabýval se Fergusson prohlídkou věcí v loďce zbylých 
a obnovou rovnováhy druhého balonu; pozůstalo ještě asi třicet 
liber pemmikanu, nějaká zásoba čaje a kávy, asi půldruhá gallonu 
kořalky a schránka na vodu zcela prázdná: všechno sušené maso 
bylo to tam. 

Doktor věděl, že ztrátou vodíku prvního balonu zmenšila se jeho 
vzestupná síla as o devět set liber; za příčinou obnovy jeho 
rovnováhy bylo tudíž vzíti tento rozdíl za základ. Nová Viktorie 
měla šedesátsedm tisíc krychlových stop obsahu a zavírala v sobě 
třicet tři tisíce čtyři sta osmdesát krychlových stop plynu; přístroj 
roztahovací zdál se býti v dobrém stavu; ani sloup ani hadice 
nevzaly škody. 

Vzestupná síla nového balonu činila tedy asi tři tisíce liber; 
s váhou přístroje, cestovatelů, zásoby vody, loďky a jejího 
příslušenství, a s nákladem padesáti gallonů vody a sta liber 
čerstvého masa napočetl doktor úhrnem dva tisíce osm set třicet 
liber. Pročež mohl přibrati sto sedmdesát liber přítěže pro 


197 


nepředvídané náhody, a vzducholoď octla by se pak v rovnováze 
s okolním vzduchem. 

Podle toho zařídil, čeho bylo třeba, a nahradil váhu Joovu 
dodatečnou přítěží. Tato rozličná opatření vyžadovala celého dne, 
a když se Kennedy vrátil byl s nimi hotov. Lovec měl štěstí na 
honbě; přinesl celý náklad divokých hus a kachen, vodních sluk 
a kulíků. Jal se tuto zvěřinu upravovati a uditi. Každým kouskem 
protáhl tenký kroužek a zavěsil jej nad oheň ze syrového dříví. Když 
Kennedy, jenž tomu ostatně rozuměl, uznal úpravu za dokonalou, 
bylo vše uloženo v loďce. 

Druhého dne hodlal lovec zásoby doplniti. 

Večer zastihl cestovatele zaměstnané pilně těmito pracemi. Jich 
večeře záležela v pemmikanu, sucharech a čaji. Únava, dodavši jim 
chuti na jídlo, přinesla jim i spánek. Každý za své hlídky pátral 
v temnotě, domnívaje se chvílemi slyšeti Joův hlas; ale, pohříchu! 
byl příliš daleko tento hlas, jejž by byli tak rádi slyšeli! 

Sotva se rozbřesklo, vzbudil doktor Kennedye. 

„Dlouho jsem o tom přemýšlel," pravil k němu, „co by bylo 
radno podniknouti, abychom nalezli svého druha." 

„Nechať zamýšlíš cokoli, Samuele, srovnávám se s tebou; mluv." 

„Předkem jde o to, aby Joe měl o nás zprávu." 

„Ovšem! Aby se tak hodný ten jonák domýšlel, že jej zůstavíme 
osudu!" 

„On? zná nás příliš dobře! Něco podobného nikdy se mu ani na 
mysl nenamane, ale je třeba, by zvěděl, kde jsme." 
„Kterak?" 

„Vsedneme zase do loďky a vzneseme se do povětří." 
„Ale což odvěje-li nás vítr?" 

„To se nestane. Viz, Dicku; větřík směřuje na jezero, a tato 
okolnost, která by včera byla mrzuta, je dnes vhod. Naše úsily 
přestanou na tom, abychom se po celý den udrželi nad touto 
širokou vodní plochou. Joe nemůže nás nespatřit tam, kam budou 
zajisté jeho zraky ustavičně obráceny. Možná, že se mu i podaří dáti 
nám návěstí, kde se nalézá." 

„Je-li sám a na svobodě, učiní tak dojista." 


198 


„A je-li uvězněn," pokračoval doktor, „uvidí nás, poněvadž není 
u domorodců zvykem zajatce zavírati, a pochopí účel našeho 
pátrání." 

„Ale dejme tomu," ujal se opět slova Kennedy, „neboť dlužno 
míti na zřeteli všelikou možnost - že se nedopídíme nijaké zprávy, 
že nezanechal po sobě ani stopy, co počneme?" 

„Pokusíme se dostati zase do severní končiny jezerní, a to tak, 
aby nás bylo co nejočitěji viděti; tam budeme čekati, budeme hledati 
a slíditi po březích, kam Joe dojista se vynasnaží dospěti, a nehneme 
se z těch míst, dokud bude naděje, že se s ním shledáme." 

„Vydejme se tedy na cestu," odtušil lovec. 

Doktor určil zevrubně polohu toho kousku pevné země, jejž 
hodlali právě opustiti; podle mapy a svého měření usoudil, že je na 
severním pobřeží čadském mezi městem Lari a vsí Ingemini, do 
nichž do obou byl přišel major Denham. Zatím doplnil Kennedy 
zásoby čerstvého masa. Ačkoli se v okolních močálech jevily sledy 
nosorožcův, ochechulí a hrochů, neudálo se mu přec uhoditi ani na 
jediné z těchto obrovských zvířat. 

V sedm hodin ráno vybavena kotva ze stromu s nemalými 
obtížemi, kteréž ubohý Joe dovedl ku podivu překonávati. Plyn se 
napial, a nová Viktorie vystoupila do výše dvou set stop. Byla zprvu 
na váhách točíc se kolem sebe; ale na konec, byvši uchvácena 
proudem dosti mocným, zamířila nad jezero a ujížděla v brzku 
rychlostí třicíti kilometrů za hodinu. 

Doktor bral se neustále ve výši, kolísající se mezi dvěma sty až 
pěti sty stop. Kennedy střílel přes tu chvíli z karabiny. Nad ostrovy 
přibližovali se cestovatelé až neopatrně, pátrajíce zraky v lesích, 
houštinách, křovinách, všude, kde stín nebo nějaký skalní výstupek 
mohl jich soudruhu poskytnouti útočiště. Sestupovali blízko 
k dlouhým pirogám, jež brázdily jezero. Rybáři spatřivše balon 
skákali do vody a plovali ke svému ostrovu, jevíce strach způsobem 
co nejnelíčejnějším. 

„Nevidíme nic," ozval se Kennedy po dvouhodinném hledání. 

„Vyčkej, Dicku, a nepozbývejme mysli; nejsme asi vzdáleni od 
místa, kde nás stihla nehoda." 

Do jedenácti hodin urazila Viktorie sto čtyřicet kilometrův; octla 
se po té v novém proudě, jenž hnal ji v úhlu téměř pravém 


199 


k východu na sto kilometrů. Vznášela se nad ostrovem velmi 
rozlehlým a velmi lidnatým, jejž doktor pravil býti asi Farramem, 
kde je hlavní město Biddiomů. Nadál se, že Joe přes tu chvíli vyskočí 
z té neb oné křoviny, prchaje a naň volaje. Byl-li na svobodě, snadno 
by ho byli dostali do loďky; pakli byl vězněn, byli by zase použili 
prostředku, jímž zachránili missionáře, a Joe byl by se brzy shledal 
s přáteli; ale nic se nejevilo, nic se nehýbalo! Bylo si věru zoufati. 

V půltřetí dospěla Viktorie k Tangalii, vesnici ležící na 
východním břehu čadském, která byla nejzazším místem, kam stihl 
Denham za své výzkumné cesty. 

Doktora znepokojil tento ustavičný směr větru. Viděl, že je puzen 
na východ, hnán nazpět do středu Afriky, do nekonečných pouští. 

„Musíme se stůj co stůj zastavit, ba i přistát k zemi" pravil; 
„zvláště prospěch Joův káže, abychom se vrátili nad jezero; dříve se 
však pokusme najiti opačný proud." 

Celou hodinu hledal v rozličných pásmech. Viktorie tíhla zas 
a zase na pevninu; leč na štěstí uhodila posléze ve výši tisíce stop na 
vítr velmi silný, který ji obrátil na severozápad. 

Nebylo možná, aby byl Joe zajat na některém ostrově jezerním; 
byl by dojista nějak dovedl projeviti svou přítomnost; zavlekli jej 
třebas na pevnou zemi. Tak rozumoval doktor, když spatřil opět 
severní pobřeží čadské. 

Myšlenka pak, že se Joe utopil, byla nepřípustná. Fergussonovi 
a Kennedyovi šlehl ovšem mozkem hrozný pomysl: jsouť 
krokodilové četní v těchto končinách! Avšak ani ten ani onen neměli 
odvahy, aby vyslovili tuto obavu. Leč vtírala se jim tak urputně na 
mysl, že doktor pravil posléze beze všeho úvodu: 

„Krokodilové vyskytují se toliko na březích ostrovů nebo jezera; 
Joe bude dost obratný, aby se jich vyvaroval; ostatně jsou nevalně 
nebezpečni, a Afričané koupají se bez úrazu, nebojíce se jejich 
útoků." 

Kennedy neodpověděl; volil raději mlčeti než přetřásati tuto 
strašlivou možnost. 

Okolo páté hodiny večerní hlásil doktor město Lari. Obyvatelé 
pracovali, sklízejíce bavlnu před chatami z rákosí upletenými 
v čistých ohradách, jichž si pečlivě hleděli. Tento souhrn asi padesáti 
chýší zaujímal slabou zakleslinu půdy v úvale rozloženém mezi 


200 


nízkými horami. Prudký vítr unášel balon rychleji, než bylo 
doktorovi vhod; ale přeskočil po druhé a zanesl jej právě tam, 
odkud dyl vyjel: na ostrůvek pevné země, kde strávil minulou noc. 
Kotva nezachytila se ve větvoví stromu, nýbrž uvázla v chumáčích 
rákosí, smíšených s hustým bahnem močálovým a nadmíru 
houževnatých. Doktora stálo velikou práci, aby udržel balon; ale 
s nastalou nocí ulehl konečně vítr, a dva přátelé bděli pospolu div si 
nezoufajíce. 


201 


XXXIV. 


Vichr. - Nucený odjezd. - Ztráta kotvy. - Smutné úvahy. - Rozhodnutí. - 
Smršť. - Zasypaná karavana. - Protivný a příznivý vítr. - Návrat na 
jih. - Kennedy na svém stanovisku. 

Ve tři hodiny ráno rozzuřil se vítr a dul tak prudce, že Viktorie 
nemohla bez nebezpečí zůstati při zemi; třtinoví naráželo a třelo se 
o obal, že byla obava, aby ho neroztrhalo. 

„Musíme odjeti, Dicku," pravil doktor; „v tomto postavení nelze 
setrvati." 

„Což Joe, Samuele?" 

„Neopustím ho! nikterak! a byť mne vichr zavál na sto nebo dvě 
stě mil na sever, vrátím se přece! Zde však jest ohrožena bezpečnost 
nás všech." 

„Odjeti bez něho!" zvolal Skot s názvukem mocného bolu. 

„Což myslíš," mluvil dále Fergusson, „že mi srdce rovněž 
nekrvácí jako tobě? Což se nepodrobuji nezbytné potřebě?" 

„Jsem ti k službám," odtušil lovec. „Odjeďme." 

Ale s odjezdem byly velké potíže. Kotva hluboko zarytá 
odolávala všem úsilám, a balon táhna opačným směrem sesiloval 
ještě její pevnost. Kennedy nebyl s to, aby ji vyrval; mimo to 
nabývala jeho práce za nynějších okolností rázu velice povážlivého, 
neboť hrozila možnost, že Viktorie odletí dříve, než se zase dostane 
do loďky. 

Doktor pak, nechtě se vydati v takové nebezpečí, kázal Skotovi 
vrátiti se na své místo v loďce a odhodlal se přetíti kotviční vazák. 
Viktorie vyhoupla se skokem do výše tří set stop a dala se přímo 
cestou na sever. 

Fergusson nemohl než poddati se tomuto vichru; založil si paže 
a zabral se v trudné úvahy. 

Setrvav nějakou chvíli v úplném mlčení, obrátil se ke Kennedy o vi 
neméně zamlklému. 

„Možná, že jsme pokoušeli Boha," pravil. „Nepříslušelo lidem 
podnikati takovou cestu." 

Bolestný vzdech vydral se mu z prsou. 


202 


„Je tomu sotva několik dní," odpověděl lovec, „co jsme si 
blahopřáli, že jsme vyvázli z tolikerých nebezpečenství! Tiskli jsme 
si ruce všichni tři!" 

„Ubohý Joe! hodná a výtečná povaha! chrabrá a upřímná duše! 
Byv na okamžik zaslepen bohatstvím, obětoval ochotně své 
poklady! Nyní je daleko od nás! a vítr nás unáší s neobyčejnou 
rychlostí!" 

„Poslyš, Samuele, zda nemůže učinit, ač došel-li ochrany mezi 
pojezerními kmeny, jako cestovatelé, kteří k nim zavítali před námi, 
jako Denham, jako Barth? Ti spatřili opět vlast." 

„Ach, bláhový Dicku, vždyť Joe nezná ani slova tuzemského! Je 
sám a beze všech pomůcek! Cestovatelé, o nichž jsi se zmínil, byli 
ozbrojeni a přichystáni na ty výpravy a brali se pochodem s četnou 
družinou, posílajíce náčelníkům hojné dary. A přece se nedovedli 
uvarovat útrap a svízelů nejhoršího druhu! Kam se tedy poděje náš 
nešťastný druh? Hrozno na to pomyslit, a to je z největších 
zármutků, jež mi bylo souzeno pocítiti!" 

„Ale vrátíme se, Samuele." 

„Vrátíme se, Dicku, bychom i musili opustit Viktorii, kdyby 
nastala potřeba doraziti pěšky k jezeru čadskému a zapřísti styk se 
sultánem bornuským! Arabům nezůstala zajisté špatná vzpomínka 
na první Evropany." 

„Půjdu s tebou, Samuele," odpověděl lovec vážně; „spoléhej na 
mne! Raději se vzdáme úmyslu, že dokončíme tuto cestu! Joe nasadil 
za nás život, my se obětujeme za něj!" 

Toto předsevzetí vzrušilo jakous odvahu v srdcích těchto dvou 
mužů. Cítili se silni touž myšlenkou. Fergusson vynasnažil se, jak 
mohl, aby se dostal do protivného proudu, jenž by ho zanesl 
k Čadu; leč v tu chvíli bylo to nemožno, ba ni na sestup nebylo 
pomyslu na holé půdě a za vichřice tak prudké. 

Viktorie projela takto zemí Tibbuů; přeletěla Belad el Džerid, 
trnitou poušť, která je hranicí sudanskou, a octla se nad písčitou 
pouští, prostoupenou dlouhými drahami karavan; poslední pásmo 
rostlinstva splynulo brzy s oblohou na poledním obzoru nedaleko 
hlavní oasy této končiny africké, jejíž padesát studní je stísněno 
krásnými stromy, leč nebylo lze se zastaviti. Arabský tábor, stany 
z pruhované látky, několik velbloudů, natahujících své zmijí hlavy 


203 


na písku, oživovali tuto samotu; než Viktorie mihla se přes ně jako 
bludná hvězda a urazila takto za tři hodiny vzdálenost jednoho sta 
kilometrův, aniž byl Fergusson s to, aby ovládl její plůji. 

„Nemůžeme se zastavit!" pravil „nemůžeme sestoupit! ani 
stromu! ani vysedliny na zemi! Což přeplujeme Saharu? Nebesa jsou 
rozhodně proti nám!" 

Co takto mluvil se zoufalým vztekem, uzřel na severu písek 
pouště, an se zdvíhá v prachovém oblaku a víří účinkem drotivných 
proudů. 

Prostřed víru mizela pod návalem písku celá karavana, byvši 
roztržena, rozmetena, poražena; velbloudi tu a tam se válející 
vyráželi temné, žalostné stony; křik a ryk vyzníval z té dusivé mlhy. 
Chvílemi vykmitl z pusté směsi pestrý šat nápadnými barvami 
a nad vším tím výjevem zmaru řádila hučící bouře. 

Netrvalo dlouho, a nakupily se velké spousty písku, a kde před 
tím prostírala se jediná rovina, tam vyvstal kopec dosud se hýbající, 
obrovská mohyla zasuté karavany. 

Doktor a Kennedy pozorovali s bledostí ve tvářích toto strašlivé 
divadlo; neměli již nižádné moci nad balonem, jenž se točil 
v protivných proudech, nepodléhaje už ani dost málo různému 
napětí plynu. Byv uchvácen těmito větrnými víry, kroužil se 
závratnou rychlostí, kdežto loďka mocně se kolotala; nástroje 
zavěšené pod stanem vrážely do sebe, div se nerozbily, roury hadice 
ohýbaly se, div nepraskly, schrány na vodu hřmotně se posunovaly; 
cestovatelé neslyšeli druh druha, jakkoliv byli jenom na dvě stopy 
od sebe, a držíce se křečovitým hmatem provazův, usilovali odolati 
zuřivému vichru. 

Kennedy díval se mlčky s rozcuchanými vlasy; doktor domohl se 
v nebezpečí srdnatosti, a v jeho tváři nejevilo se ničím mocné 
vniterní vzrušení, ani když Viktorie naposledy se otočivši, stanula 
pojednou v nenadálé tísni; severní vítr nabyl vrchu a hnal ji 
opačným směrem a s rovnou rychlostí tam, odkud byla ráno přišla. 

„Kam tíhneme?" zvolal Kennedy. 

„Děj se vůle Prozřetelnosti, milý Dicku; hřešil jsem, pochybovav 
o ní; ví lépe než my, co se má státi, i vracíme se teď na místa, která 
jsme nedoufali, že opět uzříme." 


204 


Půda tak plochá, tak rovná za dřívějšího letu byla pak zvlněna 
jako moře po bouři; řada kopců sotva ustálených prostupovala 
poušť; vítr dul prudce, a Viktorie letěla prostorem. 

Směr, jímž se cestovatelé brali, odchyloval se poněkud od směru, 
kterým byli puzeni ráno; pročež na místě, aby se octli zase na 
březích čadských, viděli v devět hodin ještě poušť, ana se vztahuje 
před nimi. 

Kennedy zmínil se o tom. 

„Na tom nesejde," odvětil doktor; „běží předkem o to, abychom 
se dostali na jih; uhodíme na bomuská města Vuddii a Kuku, 
i zastavím se tam, neváhaje." 

„Jsi-li ty spokojen, jsem já též" řekl lovec; „ale dejž Bůh, ať nejsme 
nuceni jiti pouští, jako ti nešťastní Arabové! Co jsme viděli, je 
strašné." 

„A přihází se to často, Dicku. Pochody pouští jsou jinak 
nebezpečny než plavby okeanem; poušť má veškera nebezpečenstva 
moře, i zátopu, a kromě toho nesnesitelné svízele a újmy." 

„Zdá se mi," podotekl Kennedy, „že se vítr tiší; písečný prach 
není již tak hustý, pískové vlny uléhají, obzor se vyjasňuje." 

„Tím lépe; dívejme se pozorně dalekohledem, a nechať ani 
místečka neujde našim zrakům." 

„To si beru já na starost, Samuele, a buď ubezpečen, že ti dám 
návěští, jakmile se první strom ukáže." 

A Kennedy usedl v přídě loďky s dalekohledem v ruce. 


205 


XXXV. 


Příhody Joovy. - Ostrov Biddiomů. - Joe považován za boha. - Pohlcený 
ostrov. -Jezerní břehy. - Hadí strom. - Cesta pěšky. - Strasti- Moskyti 
a mravenci. - Hlad. - Přelet Viktorie. - Zmizení Viktorie. - Zoufalství. - 
Močál. - Poslední výkřik. 

Kam se poděl Joe, co ho pán nadarmo hledal? 

Když skočil do jezera, bylo jeho prvním hnutím na hladině 
povznésti oči do výše; uzřel Viktorii už velmi vysoko nad jezerem, 
jak rychle stoupá, menší se víc a více, a mizí na severu, byvši 
vbrzku uchvácena bystrým proudem. Jeho pán, jeho přátelé byli 
zachráněni. 

„Štěstí," pravil si, „že mi připadlo vrhnout se do Čadu; ta 
myšlenka byla by se věru namanula panu Kennedyovi, i nebyl by 
dojista váhal učinit jako já, neboť je zcela přirozeno, že se jeden 
člověk obětuje, aby zachránil dva jiné. To je matematika." 

Upokojiv se v té věci, jal se pomýšleti sám na sebe; byl prostřed 
nesmírného jezera mezi národy neznámými a mimo vší pochybu 
divokými. Tím více měl proč, aby vybředl z nesnází, spoléhaje toliko 
na sebe; jinak se nestrachoval. 

Před útokem dravých ptáků, kteří se po jeho zdání zachovali jako 
praví supové, byl si povšiml na obzoru ostrova; pročež ustanovil se 
na tom, že k němu zamíří, i jal se vynakládati všecky své vědomosti 
a schopnosti v plování, zhostiv se šatů, které mu nejvíce vadily; 
nedbal hrubě procházky osmi nebo desíti kilometrů vodou, a proto, 
pokud byl v širém jezeře, nemyslil na nic a ploval úsilně a přímo. 

Za půldruhé hodiny zmenšila se silně vzdálenost, od ostrova jej 
dělící. 

Ale čím více se blížil k zemi, tím neodbytněji se mu vtírala 
myšlenka zprvu povrchní, pak urputná. Věděl, že při jezerních 
březích prohánějí se krokodilové, a znal žravost těchto zvířat. 

Jakkoli měl utkvělý zvyk uznávati všecko na světě přirozeným, 
hodný jonák cítil přece, že se ho vzmáhá nepřekonatelné pohnutí; 
obával se, aby bílé maso nebylo zvláště krokodilům po chutí, 
i ploval dále s největší opatrností, bystře se rozhlížeje. Když už měl 


206 


jen asi sto sáhů ke břehu, zastíněnému zeleným stromovím, ovanul 
jej vzduch, prosycený pronikavým zápachem pižmovým. 

„Hoj!" pravil si v duchu, „toho jsem se právě bál! Krokodil není 
daleko!" 

I pohroužil se rychle, ale nedosti rychle, aby nezavadil 
o obrovské tělo, jehož šupinatá kůže odřela jej mimochodem; 
považuje se za ztracena, jal se plovati se zoufalou rychlostí; vynořil 
se na vodní hladinu, nabral dechu a potopil se znova. Zakusil čtvrt 
hodiny nevýslovné úzkosti, již potlačiti nedovedla všecka jeho 
filosofie, a domníval se slyšeti za sebou cvakot náramné čelisti po 
něm chňapající. Uháněl pak pod vodou, co nejtišeji mohl; v tom byl 
uchopen za paži, po té kolem těla. 

Ubohý Joe! poslední myšlenku věnoval svému pánovi a potom 
dal se v zápas, cítě, že jest vlečen nikoli na dno jezera, jak činívají 
krokodilové, aby pozřeli kořist, alebrž na hladinu. Sotva popadl 
dechu a otevřel oči, znamenal, že jest mezi dvěma negry černými 
jako dřevo ebenové; tito Afričané drželi jej pevně a vyráželi ze sebe 
divné výkřiky. 

„Aj!" zvolal Joe mimovolně, „černoši místo krokodilů! Na mou 
věru, to je mi přece milejší. Ale kterak se ti chlapíci odvažují koupat 
v těchto místech?" 

Joe nevěděl, že čadští ostrované jako mnoho jiných černochů 
potápějí se bez úrazu ve vodách krokodily ohrožovaných, nedbajíce 
jich přítomnosti; zvláště pak obojživelníci jezera čadského těší se 
pověsti dosti zasloužené neškodných ještěrů. 

Ale zda nevyváži Joe z nebezpečí, aby zabředl v druhé? O tom 
rozhodnou události, a poněvadž neviděl jiného zbytí, nechal se 
vyvěsti až na břeh, nedávaje na sobě znáti strach. 

„Ti lidé," pravil si, „viděli patrně Viktorii, jak se nesla nad jezerní 
vodou jako povětrná obluda; byli vzdálenými svědky mého pádu 
a proto budou zajisté šetřiti ohledů k člověku s nebe spadlému! Ať 
mají vůli!" 

Až sem dospěl Joe v úvahách, když vystoupil na břeh mezi 
hulákající dav obojího pohlaví a všelikého věku, ale ne všelikých 
barev. Octl se u kmene Biddiomů krásně černého. Ba nebylo mu ani 
rdíti se pro lehký svůj oděv; bylť oblečen po „domácku" po 
nejnovější tuzemské modě. 


207 


Prve však, nežli měl kdy pochopiti své postavení, nemohl si 
nevšimnouti, že je předmětem zbožné úcty. To jej upokojilo, ačkoli 
mu příhoda v Kaze vstoupila na mysl. 

„Tuším, že se stávám zase bohem - synem nějakého měsíce! Nu, 
řemeslo jako řemeslo, když člověk nemá na vybranou. Na čem sejde, 
to je čas. Poletí-li Viktorie zase tudy, použiju svého nového 
postavení a dopřeju svým klanitelům podívané na zázračný 
vzestup." 

Co Joe takto rozjímal, sevřel se dav okolo něho; padali na zemi, 
hulákali, ohmatávali jej, vedli si důvěrněji a důvěrněji; než měli 
aspoň tu dobrou myšlenku, že jej vyčastovali znamenitou krmí 
o ssedlém mléce a rýži s medem; hodný jonák, uváživ vše zrale, 
pustil se do jídla a pochutnal si tak, jak snad nikdy za svého života, 
podav svému lidu velkolepý pojem o tom, co bohové snědí ve 
slavných případech. 

Když nadešel večer, pojali ho čarodějové ostrova uctivě za ruce 
a dovedli jej do jakési chýše obložené a ověšené talismany; než do ní 
Joe vstoupil, mrštil okem dosti nepokojným po kupách kostí kolem 
této svatyně složených; ostatně měl kdy přemýšleti o svém 
postavení, když jej zavřeli do chatrče. 

Prodlením večera a částečně i noci slyšel slavnostní písně, víření 
jakéhosi bubnu a chřestění železa, velice lahodné africkému sluchu; 
hudbu tu doprovázeli nekonečnými tanci sbory hlučících zpěváků, 
kteří kroutíce a pitvoříce se hopkovali kolem posvátné chaty. 

Joe viděl tento ohlušující výjev skulinami ve stěnách chýše z bláta 
a rákosu slepených; možná, že by jej byly tyto podivné obřady za 
všelikých jiných okolností nemálo obveselily; leč vzmohla se ho brzy 
myšlenka velice příjemná. Hleděl-li na věci z nejlepší stránky, 
nemohl přece neuznati, že mu osud vyvedl hloupý, ba smutný 
kousek tím, že jej zavedl do tohoto divokého kraje mezi podobný 
lid. Málo cestovatelův uzřelo zase vlast z těch, kteří se odvážili až do 
těchto končin. Mohl-li kromě toho spoléhati na bohoctu, jejímž 
předmětem se stal? Měl věru proč věřiti v marnost lidské slávy! 
Tázal se sama sebe, nedostupuje-li bohocta v této zemi takové míry, 
že ten, jemuž se jí dostává, octne se na konec v žaludku svých 
vyznavačů? Přes tuto neutěšenou čáku nabyla po několikahodinném 
uvažování únava vrchu nad černými myšlenkami a Joe pohroužil se 


208 


ve spánek dosti tvrdý, jenž by byl potrval bezpochyby až do úsvitu, 
kdyby nebyla nenadálá vlhkost probudila spáče. 


Uzřel Viktorii už velmi vysoko. 

Vlhkost osvědčila se býti za nedlouho vodou, a tato voda 
stoupala tak rychle, že Joovi sahala až po pás. 

„Co to?" pravil, „zátopa? vodní smršť? nová muka těch 
černochů? Na mou věru, nevyčkám, až mi vystoupí až po krk." 

To praviv prorazil zeď nárazem ramene a octl se, kde?? V širém 
jezeře! Ostrova již nebylo! Zatopen přes noc! Místo něho 
nepřehledná hladina Čadu! 


209 


„Smutná země pro statkáře!" řekl si v duchu Joe a jal se úsilně 
dodávati platnosti svým plovacím schopnostem. 

Hodného jonáka osvobodil jeden z úkazů dosti častých na jezeře 
Čadském; zmizelť takto nejeden ostrov, jenž byl na pohled pevný 
jako skála, a pobřežním kmenům bylo zhusta sbírati nešťastníky 
vyvázlé z těchto strašlivých pohrom. 

Joe nevěděl o této zvláštnosti; leč neopominul využiti jí. 
Znamenal bludnou loďku a přirazil k ní rychle. Byl to jakýsi kmen 
stromový zhruba vyhloubený. 

Bylo v něm na štěstí dvé vesel, a Joe používaje proudu dosti 
bystrého nechal se jím unášeti. 

„Poohlédněme se," pravil. „Polární hvězda, která koná poctivě 
své řemeslo, ukazujíc celému světu cestu na sever, jistě mi přispěje 
pomocí." 

Poznal spokojeně, že jej proud žene k půlnočnímu pobřeží 
čadskému, a nevzepřel se mu. Ke druhé hodině jitřní vystoupil na 
mys porostlý trnitým rákosím, které se osvědčilo velice dotěrným, 
i filosofovi; leč vypínal se tam strom jako naschvál proto, aby mu 
poskytl lůžko ve svém větvoví. Joe naň vylezl pro větší bezpečnost 
a čekal tam nevalně spě prvních paprsků slunečních. 

Jitro nastalo s rychlostí rovníkovým končinám vlastní, a Joe 
mrštil okem po stromě, jenž mu popřál na noc útulku: zalekl se 
podívané dosti nenadálé. Větve stromu toho byly do slova pokryty 
hady a chameleóny; listí mizelo pod jich kotouči; podobalo se 
takořka, jakoby to byl strom nového druhu, nesoucí místo ovoce 
plazy; s prvním výsvitem slunce jala se všecka ta neřest lézti 
a kroutiti. Joa obešel mocný pocit hrůzy s ošklivostí smíšené, 
i seskočil na zemi za sykotu vší té havěti. 

„To je věc, které by nikdo neuvěřil," prohodil sám k sobě. 

Nevěděl, že poslední listy doktora Vogela oznamovaly tuto 
zvláštnost čadských břehů, kde jsou plazové četnější než kdekoliv 
jinde na světě. Po tom, co byl viděl, umínil si Joe, že bude pro 
budoucnost obezřelejší, a řídě se sluncem dal se na pochod směrem 
k severovýchodu. Vyhýbal se co nejbedlivěji boudám, chaloupkám, 
chýším, doupatům, slovem všemu, co mohlo poskytnouti přístřeší 
lidskému plemeni. 


210 


Kolikrát povznesly se jeho zraky do výše! Doufal, že spatří 
Viktorii, a jakkoli nadarmo po ní pátral za tohoto celodenního 
pochodu, nepozbyl přec ani dost málo důvěry ve svého pána; bylo 
mu třeba nemalé ráznosti povahy, aby se vpravil tak filosoficky ve 
své postavení. K únavě přidružil se hlad, neboť člověk neokřeje, 
živí-li se kořínky, dření keřů, jako jest „mélé", nebo plody palmy 
dumu, a přece po svém odhadu ušel asi padesát kilometrů. Jeho tělo 
neslo na dvaceteru míst stopy tisícerých trnů, jimiž jsou jezerní 
třtiny, akacie a mimosy hustě ozbrojeny, a rozedřené nohy působily 
mu na pochodě kruté bolesti. Než odolával přec útrapám, a když 
nastal večer, ustanovil se na tom, že stráví noc na březích Čadu. Tu 
bylo mu snášeti hrozné štípání myriád hmyzů: mouchy, moskyti, 
mravenci zdéli půl palce pokrývali tam do slova půdu. Než 
uplynuly dvě hodiny, nezůstalo na Joovi ani cáru ze skrovného šatu, 
jejž měl na sobě; hmyzové sežrali všecko! Byla to strašlivá noc, jež 
umdlenému pocestnému nedopřála ni hodiny spaní; zatím řádili 
divocí kanci, buvolové a ažubové, druh ochechulí dosti nebezpečný, 
v křovinách a pod vodou jezerní; koncert pak dravců neustal 
rozléhati se nocí. Joe neodvážil se hnouti. Jeho odhodlanost 
a trpělivost stěží byly s to, aby snesly takové postavení. 

Posléze se rozednilo, a Joe vyskočil zprudka, a kdo si dovede 
představit, jaký hnus ho jal, když viděl, jaký nečistý živočich sdílel 
se s ním o lůžko? Ropucha! ale ropucha pět palců široká, zvíře 
obludné, odporné, které naň zíralo velkýma kulatýma očima. Joe 
cítil, že se mu útroby zdvíhají, a sotva se v této ošklivosti domohl 
trochu síly, rozběhl se dlouhými skoky a ponořil se do jezerní vody. 
Tato koupel ztišila se poněkud návaly, jež ho soužily, a když byl 
rozžvýkal několik lupenů, vydal se znova na cestu s tvrdošíjností, 
umíněností, jež jemu samému nešla na rozum; nebyl si již jasně 
vědom toho, co činí, a přece v sobě cítil mohutnost vítězícího nad 
zoufalstvím. 

Avšak trýznil jej strašlivý hlad; žaludek se ozýval nejsa tak 
trpěliv jak on; byl nucen stáhnouti si silně tělo v pasu Hanou; na 
štěstí mohl žízeň uhasiti při každém kroku, a připomínaje si strastí 
zažitých na poušti, pokládal se poměrně šťastným, že mu není 
snášeti muky této nezbytné potřeby tělesné. 


211 


„Kde jest asi Viktorie?..." tázal se v duchu. „Vítr věje od severu! 
Vrátí se zajisté nad jezero! Pan Samuel učinil bezpochyby jiné 
opatření, aby obnovil rovnováhu; ale včerejšek stačil asi na ty práce; 
není tedy nemožno, že dnes... Ale jednejme, jako bych se s ním 
nikdy již neměl shledat. Ostatně podaří-li se mi dospět do některého 
z velkých měst u jezera; octnu se rovněž v takovém postavení jako 
cestovatelé, o nichž se pán zmínil. Proč bych nemohl vybřednout 
z nesnází jak oni? Vždyť se někteří dostali zase domů, u všech 
všudy! . . . Vzhůru! jen zmužile!" 

Takto sám s sebou hovoře a stále si vykračuje, uhodil neohrožený 
Joe v širém lese na hlouček divochů. Stanul v čas, že ho nezočili. 
Černoši napouštěli své střely šťávou, což jest zvláštním 
zaměstnáním národů v těchto končinách, které se vykonává 
s jakousi slavnostní obřadností. 

Co Joe, nehýbaje se a taje v sobě dech, skrýval se v houštině, 
povznesl maně oči a širokou mezerou v listí spatřil Viktorii, samu 
Viktorii, směřující k jezeru sotva sto stop nad ním. Bylo nemožno 
ukázati se! 

Vstoupily mu slzy do očí, nikoli slzy zoufalství, nýbrž vděčnosti: 
jeho pán po něm pátral! jeho pán ho neopustil! Bylo mu vyčkati, až 
černoši odejdou; mohl pak vylézti z úkrytu a rozběhnouti se ke 
břehům Čadu. 

Ale Viktorie mizela již v dáli na obloze. Joe umínil si čekati, poletí 
dojista nazpět! Přiletěla skutečně, ale východněji. Joe pádil, 
posunkoval, křičel... Nadarmo! Prudký vítr unášel balon 
s neodolatelnou rychlostí! 

Po prvé potuchla nešťastníkovi v srdci ráznost a naděje; pokládal 
se za ztracena; domníval se, že pán odejel a již se nevrátí; 
neosměloval se již mysliti, nechtěl již rozvažovati. 

S krvácejícíma nohama a pohmožděným tělem kráčel jako šílenec 
po celý ten den a část noci. Vlekl se tu po kolenou, tu po rukou; 
viděl, jak nadchází chvíle, kdy mu dojde síla a bude mu zemříti. 

Takto se bera ku předu, octl se posléz u močálu nebo vlastně před 
něčím, o čem se v brzku přesvědčil, že je to močál, neboť noc byla 
nastala před několika hodinami; padl z nenadání do tuhého bláta; 
přese všecky námahy, přes zoufalý odpor cítil, jak ponenáhlu 
zapadá do bahnité půdy; za několik minut byla mu již až po pás. 


212 


„To je smrt!" pravil si, „a jaká smrt..." 

Vzpíral se zuřivě; leč úsilí jeho vycházely jen na tolik, že se tím 
rychleji zahrabával do tohoto hrobu, jejž si nešťastník sám 
prohluboval. Ani kouska dříví, aby jej zadrželo, ani rákosu, aby jej 
zachytil. . . Poznal, že jest po něm veta! . . . Oči se mu zavřely. 

„Pane! pane! pomoc!" vykřikl. 

A tento hlas zoufalý, osamělý, poloudušený zanikl v nočních 
mrákotách. 


213 


XXXVI. 


Shluk na obzoru. - Četa Arabů. - Pronásledování. - To jest on! -Pád 
s koně. - Zardoušený Arab. - Kennedyova kulka. - Únos letmo. - Joe 
zachráněn. 

Co Kennedy zaujal pozorovací stanovisko v přídě loďky, od té 
chvíle neustával pátrati velmi bedlivě po obzoru. 

Za nějakou chvíli obrátil se k doktorovi řka: 

„Nemýlím-li se, pohybuje se onde dole tlupa buď lidí nebo 
zvířat; posud jich nelze rozeznat. Jisto však jest, že se zprudka 
zmítají, poněvadž rozviřují prachový oblak." 

„Není-li pak to protivný vítr," odtušil Samuel, „smršť, která nás 
uchvátí a odvěje na sever?" 

Vstal, pátraje po obzoru. 

„Nemyslím, Samuele," namítl Kennedy; „je to stádo sajek anebo 
divokých buvolů." 

„Možná, Dicku, ale ten shluk jest od nás vzdálen aspoň dvanáct 
neb patnáct kilometrův, a co na mně jest, nejsem ani dalekohledem 
s to, abych v něm něco rozeznal." 

„Buď jak buď, nepustím ho s očí; vězí v něm cosi neobyčejného, 
co vzbuzuje zvědavost; chvílemi zdá se takořka, jako by to jízda 
konala cvičení. Aj! nemýlím se! jsou to skutečně jezdci! pohleď!" 
Doktor podíval se pozorně na ukázanou skupinu. 

„Tuším, že máš pravdu," řekl, „je to četa Arabů nebo Tibbuů; 
ujíždějí týmž směrem jako my; leč my letíme rychleji a snadno jich 
dostihneme. Za půl hodiny octneme se tak blízko, že uvidíme 
a dovedeme posoudit, co třeba učiniti." 

Kennedy vzal zase dalekohled a díval se pozorně. Hlouček 
jezdců jevil se čím dále tím zřetelněji; někteří jednotlivci vybočovali 
z něho. 

„Je to patrně cvičení nebo honba," prohodil Kennedy. „Řekl bych, 
že ti lidé něco pronásledují. Věru bych rád věděl, co to jest." 

„Strpení Dicku. Dohoníme jich co nevidět, ba předstihneme je, 
pojedou-li dále touto cestou; letíme s rychlostí třiceti kilometrů za 
hodinu, a není koní, kteří by byli s takový úprk." 

Kennedy jal se dále pozorovati a pravil za několik minut: 


214 


„Jsou to Arabové pádící největším tryskem. Rozeznávám je zcela 
zřetelně. Je jich na padesát. Vidím, jak se jim burnusy větrem 
nadouvají. Je to jezdecké cvičení; jich náčelník jede před nimi na sto 
krokův, a oni se ženou za ním." 

„Ať jsou kdokoli, Dicku, nemáme se jich obávati; a bude-li 
potřebí, vystoupím." 

„Počkej! počkej ještě, Samuele!" 

„Divná věc," dodal Dick, dívav se zase chvíli dalekohledem; 
„děje se něco, čeho si nedovedu vysvětlit; z úsilí a z nepravidelné 
řady těch Arabů podobá se, že spíše pronásledují, než následují." 

„ Víš-li to jistě, Dicku?" 

„Určitě. Neklamu se! Je to honba, leč honba na člověka! Ten, 
který jede napřed, není náčelník, nýbrž uprchlík." 
„Uprchlík?" opáčil Samuel s pohnutím. 
„Ano!" 

„Nepouštějme ho s očí a čekejme." 

Viktorie uhnala nadskok pěti nebo šesti kilometrů těmto 
jezdcům, kteří pádili s podivuhodnou rychlostí. 

„Samuele! Samuele!" zvolal Kennedy chvějícím se hlasem. 
„Co jest, Dicku?" 

„Což jest to přelud? je-li to možné?" 

„Co míníš?" 

„Sečkej!" 

A lovec utřev chvatně skla dalekohledu a jal se dívati poznovu. 
„Nuže?" otázal se doktor. 
„Je to on, Samuele!" 
„On?" vzkřikl Fergusson. 

Slůvko „on" pravilo vše! Nebylo třeba ho jmenovati! 

„Je to on na koni! sotva na sto krokův od svých nepřátel! Prchá!" 

„Je to vskutku Joe!" přisvědčil doktor, zblednuv. 

„Nemůže nás vidět takto prchaje!" 

„Uvidí nás," odpověděl Fergusson, zmírniv plamen dmuchavky. 
„Ale jak?" 

„Za pět minut sneseme se k zemi na padesát stop; za patnáct 
minut octneme se nad ním." 

„Dlužno mu dát návěští výstřelem!" 

„Ne! Nemůže se vrátit, má zamezenou cestu." 


215 


„Co tedy počít?" 
„Čekat." 

„Čekat! A což ti Arabové?" 

„Dohoníme jich! Předstihneme je! Nejsme od nich ani na tři 
kilometry; jen vytrvá-li Joův kůň." 
„Velký Bože!" zvolal Kennedy. 
„Co jest?" 

Kennedy vyrazil ze sebe zoufalý výkřik, vida Joa, an se řítí na 
zemi. Padlť pod ním kůň patrně unavený, vysílený. 

„Spatřil nás," zvolal doktor; „když vstával, dal nám znamení!" 

„Avšak Arabové ho dostihnou! nač čeká? Ach srdnatý chlapík! 
Hurá!" zajásal lovec, nedoveda utajiti radost. 

Joe vzchopil se hned po pádě a v tom, když ho dojížděl jeden 
z nejrychlejších jezdcův, uhnul se mu odskokem, vymrštil se jako 
pardal, vyskočil koni na kříž, uchvátil Araba za hrdlo svalnatýma 
rukama, železnými prsty, zardousil jej, a shodiv jej na písek, uháněl 
dále s úžasnou rychlostí. 

Vzduchem rozlehl se ohromný křik Arabů, než jsouce cele zaujati 
pronásledováním, nevšimli si Viktorie na pět set kroků za sebou 
a sotva na třicet stop nad zemí; oni pak nebyli od uprchlíka vzdáleni 
ani na dvacet koňských délek. 

Jeden z nich blížil se očitě k Joovi, a když už naň napřahoval 
kopí, vpálil Kennedy do něho jistým okem a pevnou rukou kuli, 
která ho smetla na zemi. Joe se po třesknutí ani neotočil, část 
zástupu se zastavila v úprku a padla na tvář do písku zočivši 
Viktorii; druhá stíhala Joa dále. 

„Co dělá Joe, že se nezastavuje?" zvolal Kennedy. 

„Má něco lepšího za lubem, Dicku; pochopil jsem! Ujíždí směrem 
vzducholodi. Spoléhá na náš důvtip! Ach hodný hoch! Uneseme ho 
těm Arabům před nosem! Máme už k němu jen dvě stě kroků." 

„Co mám dělat?" otázal se Kennedy. 

„Neber ručnice." 

„Tak," odvětil lovec odkládaje zbraň. 
„Uneseš-li pak v náručí 150 liber přítěže." 
„Ještě více." 
„Ne, to dostačí." 

A doktor naložil Kennedyovi do náručí pytlíky s pískem. 


216 


„Zůstaň na zádi loďky a buď hotov shodit tu přítěž jedním 
rázem. Ale zapřísahám tě, abys tak neučinil, dokud nerozkážu." 
„Neměj starostí!" 

„Sice bychom se Joa minuli, a bylo by po něm veta!" 
„Spoléhej na mne!" 

Viktorie vznášela se již téměř nad tlupou jezdců, kteří se hnali se 
spuštěnou uzdou v zápětí za Joem. Doktor stál na přídě loďky 
a držel rozvinutý žebřík, jsa hotov spustiti jej v příhodnou chvíli. Joe 
udržoval se ve vzdálenosti asi padesáti stop před stihateli. Viktorie 
je předstihla. 

„Pozor!" pravil doktor ke Kennedyovi. 

„Jsem připraven." 

„Joe! pozor!..." vzkřikl doktor silným hlasem vyhodiv řebřík, 
jehož první příčele rozvířily prach na zemi. 

Po výkřiku doktorově obrátil se Joe, koně nezastaviv; řebřík octl 
se u něho, a v tom, když jej uchopil, zavelel doktor Kennedyovi: 

„Hoď!" 

„Už." 

A Viktorie zbavena váhy, převyšující váhu Joovu, vznesla se do 
výše padesáti stop. 

Joe upínal se pevně na řebřík, zatím kdy se široce klátil sem 
a tam; pak obmyslil Araby na rozloučenou nevylíčítelným 
posunkem, a leza hbitě jako cirkový šašek dostal se ke svým 
soudruhům, kteří jej pojali do náručí. Arabové vykřikli údivem 
a vztekem. Uprchlík byl jim letmo vychvácen, a Viktorie vzdalovala 
se rychle. 

„Pane! pane Dicku!" zvolal Joe. 

I omdlel podlehnuv dojmutí a únavě, kdežto Kennedy volal 
radostí téměř blouznivou: 
„Zachráněn! zachráněn!" 

„Opravdu!" řekl doktor nabyv obvyklé klidnosti 
a rovnodušnosti. 

Joe byl skoro nah; jeho paže do krve rozedřené, tělo všecko 
pohmožděné svědčily o jeho utrpení. Doktor obvázal mu rány 
a uložil jej pod stan. 

Joe probral se brzy ze mdlob a žádal o sklenku kořalky, již doktor 
uznal za dobré neodepříti mu, poněvadž s Joem bylo jinak zacházeti 


217 


než s jinými lidmi. Napiv se stiskl ruku svým druhům a řekl, že jest 
hotov vyprávěti své příhody. 

Leč nedali mu mluviti, a hodný jonák pohroužil se ve tvrdý 
spánek, jehož velice mu bylo potřebí, jak se zdálo. 

Viktorie odbočila po té šikmým směrem na západ. Jsouc hnána 
větrem nadmíru silným, octla se zase na hranici trnité pouště nad 
palmami vichřicí schýlenými nebo vyrvanými, a urazivši po 
záchraně Joově přes tři sta kilometrů, překročila k večeru devátý 
stupeň délky. 


218 


XXXVII. 


Cesta na západ. - Joovo procitnutí. - Jeho svéhlavost. - Konec Joovy 
historie. - Tagelel. - Obavy Kennedyovy. - Cesta na sever. - Noc 
u Agadesa. 

Vítr během noci pozbyl prudkosti, jakou vál za dne, a Viktorie 
spočinula pokojně v koruně velké sykomory; doktor a Kennedy 
střídavě bděli, a Joe, maje kdy a kde, spal pevně a nepřetržitě celých 
čtyřiadvacet hodin. 

„Toho léku je mu třeba," pravil Fergusson; „přirozenost postará 
se o jeho uzdravení." 

Na úsvitě strhl se vítr dosti prudký, ale vrtkavý; přeskakoval 
náhle na sever a na jih, posléze však nesl Viktorii k západu. 

Doktor nahlížeje do mapy poznal království Damergu, krabatý, 
velmi úrodný kraj s vesnicemi, jichž chaty jsou zdělány z dlouhého 
rákosu, propleteného větvemi asklepie; obilnice nalézají se v osetých 
polích na malých lešeních za tou příčinou, aby byly chráněny od 
útoků myší a termitů. 

Za nedlouho stihli do města Zindera, jež bylo poznati po 
náramném popravišti; uprostřed pne se strom smrti; kat číhá u jeho 
paty, a kdokoliv zajde do stínu stromu, jest ihned oběšen. 

Pohlédnuv na bussolu Kennedy prohodil téměř mimovolně: 

„Hle, už zase směřujeme na sever!" 

„Co na tom? Dostaneme-li se do Timbukta, nebudeme mít proč si 
stýskati! Nikdy nebyla vykonána krásnější cesta za lepších 
okolností!..." 

„Ani při lepším zdraví" ozval se Joe, vystrčiv ze stanu mezi 
záclonami svou hezkou tvář všecku osvěženou. 

„Aj, náš statečný přítel!" zvolal Kennedy, „náš zachránce! Jak se 
daří?" 

„Docela přirozeně, pane Kennedy, docela přirozeně! Nikdy 
nebylo mi tak dobře! Nic nejde člověku tak k duhu jako malá cesta 
pro zábavu, zahájená lázní v Čadu! není-li pravda, pane?" 

„Dobrá duše!" odpověděl Fergusson tiskna mu ruku. „Jaké 
úzkosti a obavy jsi nám způsobil!" 


219 


„Nu, a vy mně! Což myslíte, že jsem neměl starosti o váš osud? 
Můžete se honosit, že jste mi nahnali hodně strachu!" 

„Tu se nikdy neshodneme, Joe, pohlížíš-li na věci s takového 
stanoviska." 

„Vidím, že ho ten pád nezměnil," dodal Kennedy. 

„Tvá obětovnost byla vznešená, hochu, a zachránila nás, neboť 
Viktorie padala do jezera, a kdyby tam byla spadla, nikdo na světě 
nebyl by ji už vytáhl.'" 

„Ale zachránila-li vás moje obětovnost, jak říkáte mému 
kotrmelci, zda nezachránila i mne, když jsme tu všichni tři živi 
a zdrávi? Pročež nemáme si při tom při všem ničeho vyčítat." 

„S tím chlapíkem se člověk nikdy neshodne," pravil lovec. 

„Nejlepším prostředkem ke shodě jest, nebudeme-li již o tom 
mluvit," odvětil Joe. „Co se stalo, stalo se. Ať to bylo dobré nebo 
špatné, netřeba se toho dotýkat." 

„Tvrdohlavče!" zasmál se doktor. „Doufám aspoň, že nám budeš 
vyprávět své příhody?" 

„Stojíte-li o ně, budu. Ale dříve ustrojím z této tučné husy 
dokonalou pečínku, neboť vidím, že pan Dick nemařil času." 

„Pravdu jsi řekl, Joe." 

„Nuže, přesvědčíme se, jak tato africká zvěřina chutná 
evropskému žaludku." 

Husa upečena brzy na plameni dmuchavky a ponenáhlu 
snědena. Joe odpravil řádný díl jako člověk, jenž několik dní nejedl. 
Po čaji a grogu jal se svým druhům líčiti svá dobrodružstva; mluvil 
s jakýmsi rozechvěním, jakkoli vzhledem k příhodám dával na jevo 
obvyklou filosofii. Doktorovi nedalo, aby mu nestiskl několikrát 
ruku, když viděl, že hodný služebník měl více na mysli spásu svého 
pána nežli svou vlastní; v příčině zátopy ostrova Biddionů vysvětlil 
mu, že úkaz ten přihází se často na jezeře Čadském. 

Posléze Joe vypravuje dále, dospěl až tam, když zapadnuv do 
močálu, vyrazil se sebe poslední zoufalý výkřik. 

„Pokládal jsem se za ztracena, pane," pravil, „a moje myšlenky 
zaletěly k vám. Jal jsem se brániti. Jak? nemohu vám říci; byl jsem 
zajisté odhodlán, že se nenechám pohltit bez odporu; tu spatřím dva 
kroky od sebe, co? konec provazu nedávno přeříznutého; vynaložil 
jsem poslední úsilí a tak aneb onak zachytil jsem provaz; zatáhnu, 


220 


nepovoluje; soukám se a soukám a posléz ucítím pod sebou pevnou 
zemi! Na konci provazu najdu kotvu!... Ach! pane! mohu ji vším 
právem nazvat kotvou spásy, ač nevidíte-li v tom nic nepřístojného. 
Poznal jsem ji! kotva Viktorie! přistáli jste k zemi na tom místě! Jdu 
směrem provazu, jenž mi naznačuje váš směr, a po novém 
namáhání vyvleku se nadobro z bahniště. S odvahou vrátily se mi 
síly, i šel jsem dlouho nocí vzdaluje se od jezera. Konečně dorazil 
jsem na kraj náramného lesa. Tam pásli se v ohradě koně, nic zlého 
netušíce. V životě jsou chvíle, kdy každý dovede vsednout na koně, 
není-li pravda? Nezmařím ani minuty rozmýšlením, vyskočím na 
hřbet jednoho z těch čtvernožců v, a již uháníme k severu s největší 
rychlostí. Nebudu se vám zmiňovat o městech, jichž jsem neviděl, 
ani o vsích, jimž jsem se vyhnul. Ne. Jedu přes osetá pole, prodírám 
se houštinami, přeskakuji ohrady, ženu svého koně, pobádám ho, 
štvu ho! doletím na hranici vzdělané půdy. Dobrá! poušť! je mi 
vhod; uvidím lépe před sebe a dále. Doufal jsem posud, že uzřím 
Viktorii, že na mne čeká plavíc se sem a tam. Ale kde nic, tu nic. Za 
tři hodiny vpadl jsem jako blázen do tábora Arabů! Ach! to byla 
honba!... Hleďte, pane Kennedy, lovec neví, co je hon, nebyl-li sám 
honěn! A přece jsem mu tou radou, aby toho nezkoušel, nemusí-li! 
Můj kůň padl vysílením; jsem v úzkých, svalím se; vyskočím na kříž 
koni jednoho z Arabů! Nechtěl jsem mu ublížit, a doufám, že se na 
mne proto hněvat nebude, že jsem ho zardousil! Vždyť jsem spatřil 
vás!... a ostatek víte. Viktorie jela mi v patách, i sebrali jste mě 
v letu, jako sbírá jezdec prsten. Nespoléhal-li jsem právem na vás? 
Nuže, pane Samuele, vidíte, jak jednoduché je to vše. Nic na světě 
není přirozenějšího! Jsem hotov začít znova, může-li vám to ještě 
nějak prospět! A ostatně, jak jsem vám řekl, pane, nestojí to za řeč." 

„Hodný Joe!" odpověděl doktor s pohnutím. „Nedůvěřovali jsme 
nadarmo ve tvůj důvtip a tvou obratnost!" 

„E což! pane, třeba se jen vpravit v události, a člověk vybředne 
z nesnází! A hleďte, ještě s lepší se potáže, přijme-li věci tak, jak se 
sběhnou." 

Co Joe vyprávěl své příhody, zatím přeletěl balon kraj náramně 
rozlehlý. Kennedy postřehl v brzce na obzoru skupinu domů, 
jevících vzhled města. Doktor vzav radu s mapou poznal městečko 
Tagenel v Damergu. 


221 


„Ociťujeme se zde na cestě Barthově," pravil. „Tu se odloučil od 
svých dvou soudruhů, Richardsona a Overwega. Onen pustil se 
cestou do Zindera, tento cestou do Maradi, i pamatujete se, že 
z těchto tří cestovatelů jediný Barth uzřel opět Evropu." 

„Tíhneme zase tedy přímo na sever?" otázal se lovec, sleduje na 
mapě směr Viktorie. 

„Přímo, milý Dicku." 

„A to tě ani dost málo neznepokojuje?" 

„Proč?" 

„Poněvadž tato cesta vede nás do Tripolisa a nad velikou poušť." 
„Ó! tak daleko nepůjdeme, příteli; aspoň tak doufám." 
„Ale kde se hodláš zastavit?" 

„Poslyš, Dicku, nebyl-li bys zvědav podívat se do Timbukta?" 
„Do Timbukta?" 

„Ovšem," ozval se Joe. „člověk si nedovolí vykonat cestu 
Afrikou, aby nezavítal do Timbukta!" 

„Budeš pátým anebo šestým Evropanem, jenž spatří to tajemné 
město!" 

„Vzhůru do Timbukta!" 

„Nech tedy, ať dospějeme mezi sedmnáctý a osmnáctý stupeň 
šířky; tam si pak vyhledáme příznivý vítr, který nás zanese na 
západ." 

„Dobrá," odtušil lovec; „avšak máme-li před sebou ještě dlouhou 
cestu na sever?" 

„Aspoň dvě stě čtyřicet kilometrů." 

„Spěte, pane," prohodil Joe; „a i vy, pane, následujte příkladu 
páně Kennedyova; potřebujete zajisté odpočinku, neboť k vůli mně 
byli jste vzhůru až přespříliš." 

Lovec natáhl se pod stan; ale Fergusson, na nějž únava nehrubě 
působila, setrval na svém pozorovacím stanovisku. 

Než uplynuly tři hodiny, přeletěla Viktorie se svrchovanou 
rychlostí kamenité území s pásmy vysokých holých hor s žulovými 
patami; ba některé osamělé štíty vypínaly se do výše čtyř tisíc stop; 
žirafy, antilopy, pštrosi proháněli se s podivuhodnou hbitostí lesy 
trnovníkovými, mimosovými, suovými a datlovníkovými; po 
vyprahlé poušti domáhalo se opět vlády rostlinstvo. Byla to země 


222 


Kailuů, kteří si zastírají obličej bavlněnou rouškou rovněž jako jich 
nebezpeční sousedé Tuaregové. 


V tom, když jej uchopil, zavelel doktor. . . 

V deset hodin večer stanula Viktorie nad důležitým městem, 
vykonavši znamenitou plavbu čtyř set kilometrů; v záři měsíce bylo 
viděti, že část města je napolo v rozvalinách; tu a tam vyvstávala 
mešita, vybíhajíc do hrotů, bledým paprskem světla se kmitajících; 
doktor změřil výšku hvězd a poznal, že jest v šířce Agadesa. 

Toto město, kdysi střediště náramného obchodu, ociťovalo se již 
v úpadku tehda, kdy tam zavítal doktor Barth. 


223 


Viktorie, nebyvši v šeru zpozorována, přistála k zemi asi tři 
kilometry nad Agadesem v širém poli prosovém. Noc byla dosti 
pokojná a minula k páté hodině ranní, zatím co slabý větřík skláněl 
balon k západu, ba poněkud i k jihu. 

Fergusson nelenil užiti této šťastné náhody. Vznesl se rychle 
a rozjel se v dlouhém pásmu slunečních paprsků. 


224 


XXXVIII. 


Rychlá plavba. Opatrné rozhodnutí. - Karavany. - Ustavičné lijáky. - 
Gao. - Niger. - Golberry, Geoffroy, Gray. - Mungo-Park. - Laing. - René 
Caillié. - Clapperton. - John a Richard Landerovi. 

Den 17. května uběhl klidně a beze vší příhody; poušť začínala 
opět; prostřední vítr hnal Viktorii k jihozápadu; neuhýbala se ani na 
právo ani na levo; její stín rýsoval na písku čáru přesně přímou. 

Doktor byl před odjezdem obezřele obnovil zásobu vody; obávalť 
se, že nebude moci přistáti k zemi v těchto končinách ohrožovaných 
Tuaregy Auelimmidy. Náhorní rovina, vyvýšená na osmnáct set 
stop nad hladinu mořskou, svážela se k jihu. Cestovatelé přeletěli 
cestu z Agadesa do Murzuka, často šlapanou nohami velbloudův, 
a dospěli večer na 16° šířky a 4° 55' délky, urazivše skoro tři sta 
kilometrů velice jednotvárných. 

Toho dne ustrojil Joe poslední zvěřinu, která byla jen na rychlo 
k uschování upravena; předložil k večeři rožeň vodních sluk velice 
chutných. Vítr byl dobrý, pročež ustanovil se doktor na tom, že 
pojede v noci dále, neboť měsíc byl skoro ještě v úplňku a vyzařoval 
jasné světlo. Viktorie vystoupila do výše pěti set stop, a za této noční 
plavby nebylo by se ani dítě vytrhlo z lehkého spánku; ujeli za tu 
noc asi sto kilometrů. 

V neděli ráno nastala opět změna ve směru větru; přeskočil na 
severozápad; vzduchem poletovalo několik krkavcův, a na obzoru 
kroužilo hejno supů, které se na štěstí nepřiblížilo. 

Pohled na ty ptáky zavdal Joovi podnět, že blahořečil pánově 
myšlence dvou balonů. 

„Kam bychom se byli poděli s jedním obalem?" pravil. „Tento 
druhý balon je jako lodní šalupa; vezme-li loď pohromu, lze se 
uchýlit do šalupy a zachránit se." 

„Pravdu máš, příteli; jen že moje šalupa působí mi trochu 
starosti; nevyrovná se lodi." 

„Co tím míníš?" otázal se Kennedy. 

„Tím míním, že nová Viktorie nevyrovná se staré; buď že tkanivo 
příliš trpělo, buď že se guttaperča rozpustila horkem hadice, 
pozoruji jistý úbytek plynu; až dosud nepadá příliš na váhu, ale je 


225 


ho přece již znáti; balon jeví náchylnost ke klesání, a bych se udržel 
ve výši, jsem nucen vodík silněji roztahovati." 

„Hrome!" zvolal Kennedy, „nevím, jak si od té vady pomůžeme." 

„Tu není vůbec pomoci, milý Dicku; a proto dobře učiníme, 
pospíšíme-li si, ani na noc se nezastavujíce." 

„Což jsme ještě daleko od pobřeží?" zeptal se Joe. 

„Od jakého pobřeží, hochu? Což víme, kam nás náhoda zanese? 
Mohu ti jen říci tolik, že Timbuktu je posud vzdáleno na šest set 
padesát kilometrů na západ." 

„A za jakou dobu můžeme tam dorazit?" 

„Nezavěje-li nás vítr příliš stranou, doufám, že stihneme do toho 
města v úterý k večeru." 

„Tu tam dospějeme rychleji než ta karavana," odtušil Joe ukazuje 
na dlouhou řadu zvířat a lidí, vinoucí se širou pouští. 

Ferguson a Kennedy vyklonivše se uzřeli ohromný shluk tvorů 
všeho druhu; bylo mezi nimi přes sto padesát velbloudů z těch, kteří 
za dvanáct mutkalů zlata^, chodí z Timbuktu do Tafileltu 
s nákladem pěti set liber na hřbetě; měli vesměs pod ocasem váček, 
v němž se zachycovaly jich výkaly, jediné palivo, jehož lze se na 
poušti dopíditi. 

Tito velbloudi Tuaregů jsou nejlepšího rázu; tři až sedm dní 
obejdou se bez pití a dva dni bez potravy; rychlostí předčí nad koně 
a poslouchají rozumně hlasu khabira, vůdce karavany. Jsou po kraji 
známi pod jménem „meharů." 

Co doktor vykládal tyto podrobnosti, dívali se jeho druzi na tu 
sílu mužů, žen a dětí kráčejících pracně po písku zpola sypkém, 
porostlém sotva několika bodláky, zvadlými travinami a bídnými 
křovisky. Vítr zahlazoval stopy jich kročejů takměř ihned. 

Joe otázal se, jak Arabové dovedou určit v poušti směr a nalézti 
studnice, po nesmírné té samotě roztroušené. 

„Příroda," odpověděl Fergusson, „obmyslila Araby 
podivuhodným pudem poznávati cestu; tam, kde by Evropan 
nevěděl kudy kam, nejsou nikdy na rozpacích; nepatrný kámen, 
oblázek, chumáček trávy, roličná barva písku stačí jim, aby šli 
bezpečně; v noci spravují se polární hvězdou; konají za hodinu 


52 Sto dvacet korun. 


226 


nejvýš tři kilometry cesty a odpočívají za největšího parna 
poledního; z toho můžete posoudí ti, jakého času potřebují 
k přechodu Sahary, pouště zšíří čtrnácti až patnácti set kilometrů." 

Avšak Viktorie sešla již s očí užaslým Arabům, kteří jí asi záviděli 
její rychlost. 

Večer překročila 2° 20'2i délky a za noc ujela ještě jeden stupeň. 

V pondělí změnila se povětrnost úplně; déšť jal se liti mocnými 
proudy; bylo třeba vzepříti se této zátopě a vzrůstu přítěže, jímž 
obtěžkávala balon a loďku; tento věčný lijavec vysvětloval se 
močály a bažinami, z nichž se jedině skládal povrch země; tu 
objevilo se opět rostlinstvo s mimosami, baobaby a marhaníky. 

To byl Sonraj s vesnicemi, jichž chaty vyznačovaly se tvarem 
převrácených arménských čepic; hor tu nebylo leda něco pahorkův, 
aby tvořily rokle a nádrže, v nichž poletovaly perličky a vodní 
sluky; tu a tam přerývala prudká bystřina cesty; domorodci ji 
přecházeli, lezouce po Haně napiaté strom od stromu; lesy 
ustupovaly džunglím, v nichž hemžili se krokodilové, hroši 
a nosorožci. 

„Co nevidět uzříme Niger," pravil doktor; „čím blíže k velkým 
řekám, tím více mění se ráz krajiny. Tyto putující cesty, jak je 
označuje případné rčení, přinesly s sebou nejdříve rostlinstvo, jako 
později přinesou vzdělanost. Tak zavdal Niger svým tokem čtyři 
tisíce kilometrů dlouhým podnět k tomu, že na jeho březích povstala 
nej důležitější města africká." 

„Aj," ozval se Joe, „to mi připomíná historii toho velkého 
obdivovatele Prozřetelnosti, který ji chválil, že se pečlivě postarala 
o to, aby velké řeky tekly velkými městy." 

O poledni minula Viktorie městečko Gao, skupinu dosti bídných 
chatrčí, které bývalo kdysi velkým hlavním městem. 

„Tu přeplavil se Barth přes Niger, když se vracel z Timbukta," 
vykládal doktor; „toť řeka proslulá za starých časů, sokyně Nilu, jíž 
pohanská pověra přičítala nebeský původ; jako Nil tak Niger 
obracel k sobě pozornost zeměpisců všech dob; jeho výzkum stál 
rovněž jako výzkum Nilu četné oběti, ba ještě více obětí." 


5* Poledník pařížský. 


227 


Niger tekl mezi dvěma břehy široce od sebe oddělenými; jeho 
voda valila se k jihu dosti prudce; leč cestovatelé rychle unášení 
sotva byli s to, aby zahlédli podivné okliky. 

„Vyprávím vám o této řece," pravil Fergusson, „a ona jest už 
daleko od nás! Pod jmény: Džoliba, Isa, Májo, Gulbi, Quorra 
a jinými ještě protéká nesmírné prostranství a co do délky závodí 
téměř s Nilem. Všecka ta jména značí prostě ,řeku' podle krajin, 
jimiž teče." 

„Bral-li se doktor Barth touto cestou?" otázal se Kennedy. 

„Nikoli, Dicku; opustiv jezero Čadské, prošel předními městy 
bornuskými a překročil Niger v Saji, čtyři stupně pod Gaem; pak 
pronikl do lůna těch neprozkoumatelných končin, které Niger 
zavírá ve svém ohybu, a po dalších osmiměsíčních svízelích dorazil 
do Timbukta, což my vykonáme sotva za tři dni, ač bude-li vítr dosti 
silný." 

„Zda byly již objeveny prameny Nigera?" zeptal se Joe. 

„Již dávno," odtušil doktor. „K poznání Nigera a jeho přítoků 
podniknuty četné cesty výzkumné, i mohu se vám o hlavních 
zmíniti. Od roku 1749 až 1758 ohledává Adamson řeku a navštíví 
Goreu; od roku 1785 až 1788 procházejí Golberry a Geoffroy 
pouštěmi senegambickými a dostanou se až do země Maurů, kteří 
zavraždili Saugniera, Brissona, Adama, Rileye, Cocheleta a tolik 
jiných nešťastníků. Pak přijde slavný Mungo-Park, přítel Waltera 
Scotta a rovněž Skot jako on. Byv roku 1795 vyslán africkou 
společností londýnskou, dospěje do Bambarry, spatří Niger, vykoná 
přes osm set kilometrů cesty v družině otrokáře, ohledá řeku 
Gambii a vrátí se do Anglie roku 1797; dne 30. ledna 1805 vydá se 
znova na cestu se svým švakrem Andersonem, kresličem Scotem 
a četou dělníků; dorazí do Gorey, přibere si oddíl třicítipěti vojákův 
a spatří zase Niger dne 19. srpna; ale tu zbývá již na živě ze čtyřicíti 
Evropanů pouze jedenáct, kdežto ostatní podlehli svízelům, újmám, 
týrání domorodců, nepohodě a nezdravému podnebí; dne 16. 
listopadu došly poslední dopisy Mungo-Parkovy jeho manželky, 
a o něco později přinesl tuzemský obchodník zprávu, když 
nešťastný cestovatel dospěl do Bussy nad Nigrem, že se s ním dne 
23. prosince zvrátila loďka ve slapech řeky a on sám že byl 
domorodci rozsekán." 


228 


„A tento hrozný konec neodstrašil badatelů?" 

„Naopak, Dicku; neboť nastal potom úkol prozkoumati nejen 
řeku, nýbrž dopídit se i papírů cestovatelových. Od roku 1816 
chystá se v Londýně výprava, jíž se účastní major Gray; dorazí na 
Senegal, pronikne do Futa-Džallonu, navštíví národy fuebské 
a mandinské a vrátí se do Anglie, nedodělavši se jinakého úspěchu. 
Roku 1822 prozkoumá major Laing celou tu část západní Afriky, jež 
hraničí s anglickými državami, a dostane se první ke zřídlům 
nigerským; podle jeho zpráv nemá zřídlo této obrovské řeky ani dvě 
stopy šířky." 

„To se snadno přeskočí," podotekl Joe. 

„Oho! snadno!" odvětil doktor. „Pověst praví, kdokoli se pokusí 
přeskočiti toto zřídlo, že jest jím ihned pohlcen; a kdo chce z něho 
nabrati vody, toho odstrčí neviditelná ruka." 

„A je-li pak dovoleno nevěřit z toho ani slovu?" otázal se Joe. 

„To je dovoleno. Za pět let po té pustil se major Laing přes 
Saharu, dostal se až do Timbukta a zemřel několik mil pod ním, byv 
zardoušen Ulad Šimany, kteří jej chtěli donutiti, aby přestoupil na 
moslémství." 

„Zase jedna oběť!" zvolal lovec. 

Pak podnikne srdnatý mladík s chatrnými prostředky a také 
vykoná podivu nejhodnější z novodobých cest; mluvím 
o Francouzovi René Cailliéovi. Po všelikých pokusech r. 1819 a 1824 
vydal se znova dne 19. dubna 1827 na cestu z Rio-Nuňeza; dne 3. 
srpna dorazil do Timé tou měrou vysílen a nemocen, že se mohl 
pustiti dál až za půl leta v lednu 1828; jsa chráněn východozemským 
oděvem přidal se pak ke karavaně, dospěl Nigera dne 10. března, 
pronikl do města Dženné, dal se v loďce po řece a plavil se po 
proudě až do Timbukta, kam stihl dne 30. dubna. Možná, že jiný 
Francouz, Imbert, roku 1670 a Angličan, Robert Adams, roku 1810 
spatřili toto podivné město; avšak René Caillié byl první Evropan, 
jenž podal o něm určité zprávy; dne 4. května opustil tohoto krále 
pouště; dne 9. poznal i místo, kde byl zavražděn major Laing; dne 
19. dorazil do El-Arauana, a vyšed z tohoto obchodního města, bral 
se za tisícerých nebezpečenstev nesmírnými pustinami, jež se 
prostírají mezi Súdánem a půlnočními končinami; konečně dospěl 
do Tangera a dne 28. září odplavil se do Toulona; za devatenáct 


229 


měsíců přešel Afriku od západu na sever, ačkoliv byl nucen nemocí 
k zastávce sto a osmdesáti dní. Ach! kdyby se byl Caillié narodil 
v Anglii, byl by ctěn jako nejneohroženější cestovatel nové doby, 
rovný Mungo-Parkovi! Ale ve Francii není po zásluze oceněn.55 

„Byl to smělý chlapík," prohodil lovec. „A co se s ním stalo?" 

„Umřel, maje třicetdevět let věku následky přestálých svízelů; 
myslili, že učinili dost, odměnivše ho cenou zeměpisné společnosti 
roku 1828; v Anglii bylo by se mu dostalo největších poct! Ostatně 
když dokonával podivuhodnou tu cestu, odhodlal se Angličan 
k témuž podniku a podjal se ho s rovnou odvahou, ač ne s rovným 
štěstím. Je to setník Clapperton, soudruh Denhamův. Roku 1829 
vrátil se do Afriky na západní pobřeží v zálivu Beninském; dal se 
šlépějemi Mungo-Parkovými a Laingovými, nalezl v Busse listiny, 
vztahující se ke smrti onoho, a stihl dne 20. srpna do Sokota, kde 
byv jat vypustil ducha v rukou svého věrného služebníka, Richarda 
Landera." 

„A co stalo se s tímto Landerem?" otázal se Joe s velkou účastí. 

„Podařilo se mu dostihnouti pomoří, i vrátil se do Londýna, 
přinášeje zápisky setníkovy a zevrubnou zprávu o své vlastní cestě; 
nabídl pak své služby vládě, hodlaje doplniti známost Nigera; 
přibral si bratra Johna, druhého syna chudých lidí z Cornwallu, 
a oba plavili se od roku 1829 do roku 1831 po řece z Bussy až do 
jejího ústí, popisujíce ves za vsí, míli za mílí." 

„Tito dva bratři ušli tedy obecnému osudu?" zeptal se Kennedy. 

„Ano, aspoň za této výzkumné cesty, neboť roku 1833 podnikl 
Richard třetí cestu na Niger a zahynul při ústí řeky, byv střelen 
neznámou kulkou. Vidíte, přátelé, že země, kterou se ubíráme, byla 
svědkyní šlechetné obětovnosti, jíž dostalo se odměnou až příliš 
často smrti!" 


55 Možná, že doktor Fergusson jsa Angličan nadsazuje; nicméně dlužno uznati, že 
René Caillié netěší se ve Francii mezi cestovateli slávě hodné jeho obětovosti a 
odvahy. 

230 


XXXIX. 


Země v ohybu Nigera. - Podivná podívaná na hory Homborské. - Kabra. - 
Timbuku. - Záměr doktora Bartha. - Klesání. - Kam se nebi zlíbí. 

Za tohoto mokrého pondělka krátil doktor Fergusson soudruhům 
a sobě chvíli tím, že vyprávěl tisíceré podrobnosti o krajině, kterou 
se brali. Půda dosti plochá nezavalovala plavbě překážek. Jedinou 
starost působil doktorovi neblahý severovýchodní vítr, jenž dul 
vztekle, vzdaluje ho od šířky Timbukta. 

Niger postoupiv na sever až k tomuto městu, zahýbá se jak 
ohromný trysk vody a míří pak k okeánu Atlantickému proudem 
široce rozlitým; v tomto ohybu jest kraj velice rozmanitý, hned bujně 
úrodný, hned na dobro vypráhlý; neobdělané pláně střídají se 
s kukuřičnými poli, která ustupují širým prostranstvům porostlým 
kručinou; všelicí ptáci vody milovní, pelikáni, volavky, rybaříci, žijí 
v četných hejnech na březích bystřin a močálů. 

Čas od času objevil se tábor Tuaregů skrytých pod koženými 
stany, kdežto ženy zabývaly se venku prací, dojíce velbloudice 
a kouříce z dýmek u velikých ohnišť. 

Do osmi hodin večer ujela Viktorie přes tři sta kilometrů na 
západ, a tu se cestovatelům naskytlo nádherné divadlo. 

Několik paprsků měsíčních prodralo se skulinou v mracích, 
a prokmítajíce proudy dešťovými dopadalo na pásmo hor 
Homborských. Nelze si představiti nic podivnějšího nad tyto hřbety 
čedičového vzhledu, any se obrážely fantastickými obrysy na 
zachmuřené obloze, vypadajíce jako báječné rozvaliny ohromného 
středověkého města, jakými jeví se za tmavých nocí ledové hory 
polárních moří žasnoucímu zraku. 

„Toť pohled vzatý z Tajností Udolfových," pravil doktor; „Anne 
Ratcliffová nebyla by těm horám dodala děsivější tvářnosti." 

„Na mou věru!" odpověděl, „nechtěl bych se procházet večer 
samoten v tomto kraji přízraků. Hleďte, pane, odnesl bych celou tu 
krajinu do Skotska, kdyby nebyla tak těžká. Vypadala by pěkně na 
březích jezera Lomondského, a turisté hrnuli by se tam o překot." 

„Náš balon není tak velký, abys mohl ukojiti takovou choutku. 
Ale zdá se mi, že se náš směr mění. Dobrá! zdejší skřítkové jsou 

231 


velice roztomilí; rozdmychují nám větřík od jihovýchodu, který nás 
uvede na dobrou cestu." 

Viktorie odchýlila se vskutku více na sever a dne 20. ráno 
vznášela se nad spletilou sítí průlivů, bystřin, řek, hotovou 
motaninou přítoků nigerských. Některé z těchto průlivů, jsouce 
pokryty hustou travou, podobaly se tučným lučinám. Tu nalezl 
doktor opět cestu Barthovu, když tento vstoupil do lodice a doplavil 
se až do Timbukta. Niger jsa zšíří osmi set sáhů tekl zde mezi dvěma 
břehy hojně porostlými řeřichami a marhaníky; kroužkované rohy 
sajek ve stádech hopkujících míhaly se vysokou travou, kde číhal na 
ně mlčky krokodil. 

Dlouhé řady oslův a velbloudů s nákladem zboží z Dženné 
zacházely pod krásné stromy; netrvalo dlouho, a v zatáčce řeky 
objevil se amfiteátr nízkých domů; na tarasech a střechách byla 
nakupena veškera píce sklizená v okolí. 

„To je Kabra!" zvolal radostně doktor; „toť přístav Timbukta; 
město není odtud vzdáleno ani osm kilometrů!" 

„Jste tedy spokojen, pane?" otázal se Joe. 

„Jsem u vytržení, hochu." 

„Dobrá, čím dál tím lip." 

Za dvě hodiny rozložil se vskutku pod zraky cestovatelů král 
pouště, tajemné město Timbuktu, které mívalo jako Athény a Řím 
své učené školy a stolice filosofie. 

Fergusson stopoval nejmenší jeho podrobnosti na plánu 
nakresleném samým Barthem a přesvědčil se o úplné jeho 
správnosti. 

Město tvoří rozsáhlý trojúhelník narýsovaný na nesmírné rovině 
z bílého písku; jeho vrchol směřuje na sever a vniká úhlem do 
pouště; v okolí nic; sotva něco travin, zakrnělých mimos a keřových 
krsků. 

Co se tkne tvářnosti Timbukta, představte si soubor hracích kulí 
a kostek; takový jest dojem z ptačího hledu; ulice dost úzké jsou 
vroubeny domy toliko přízemními a vystavěnými z cihel na slunci 
sušených a slaměnými a rákosovými chatami, z nichž tyto jsou 
kuželovité, ony čtverhranné; na tarasech povaluje se nedbale několik 
obyvatelův oděných křiklavým rouchem s kopím anebo puškou 
v ruce; ženy není v tuto denní dobu viděti ani jediné. 


232 


Mrak přihnal se s ohlušujícím hřmotem. 

„Ale, jsou prý hezké," dodal doktor. „Vidíte tři věže tří mešit 
jediné zbylých z velkého počtu. Bývalá sláva a nádhera města 
poklesla silně! Na vrcholu trojúhelníku vypíná se mešita Sankorská 
s řadami galerií, spočívajících na podloubí slohu dost čistého; dále 
u čtvrtí Sane-Gungu je mešita Sidi-Jahia a několik dvoupatrových 
domů. Nehledejte tu ani palácův ani pomníků. Šejk je pouhým 
obchodníkem a jeho královským příbytkem kupecké skladiště." 
„Zdá se mi," podotkl Kennedy, „že pozoruji hradby napolo 
rozvalené." 


233 


„Byly sbořeny Fulby čili Fullany roku 1826; tehdy bylo město 
větší o třetinu, neboť Timbuktu, od XI. věku cíl všeobecné baživosti, 
náleželo postupně Tuaregům, Sonrajcům, Maročanům, Fulbům; 
a toto znamenité středisko vzdělanosti, kdež učenec jako Achmed- 
Baba měl v XVI. století knihovnu o šestnácti stech rukopisů, není již 
leč tržištěm střední Afriky." 

Město hovělo na pohled skutečně velké bezstarostnosti; jevilo 
nakažlivou nedbalost měst v úpadku; náramné zasutiny hromadily 
se na předměstích, jsouce spolu s trhovým kopcem jedinou 
vypnulinou půdy. Za přeletu Viktorie hnul se sice jakýsi ruch, 
zavířeno na buben; ale kdož ví, měl-li poslední zdejší učenec kdy 
všimnouti si tohoto nového úkazu; cestovatelé, byvše opět 
uchváceni větrem z pouště, ujížděli nad klikatým tokem řeky, 
a Timbuktu bylo jim brzy jen jednou z prchavých vzpomínek 
cestovních. 

„A nyní," pravil doktor, „zaveďte nás nebesa, kam se jim zlíbí." 

„Jen když to bude na západ!" doložil Kennedy. 

„E což!" ozval se Joe, „nelekl bych se valně, byť šlo i o to, 
abychom se vrátili do Zanzibara touž cestou a přepluli moře až do 
Ameriky!" 

„Jen kdybychom byli s to, Joe." 

„A co nám schází, abychom byli s to?" 

„Plyn, hochu; balonu ubývá patrně vzestupné síly, i bude velice 
šetřiti, aby nás donesl až na pomoří. Ba budu nucen vyhoditi přítěž. 
Jsme příliš těžci." 

„Na tom, pane, nesejde pranic! Když se člověk celý boží den 
povaluje na loži jako lenoch, tloustne a nabývá váhy. Naše cesta je 
hotovou zahálkou, a až se vrátíme, naši přátelé sotva nás poznají, jak 
budeme tlusti a vypaseni." 

„To jsou úvahy hodné Joa," odvětil lovec; „ale vyčkej konce; víš- 
li, co nám nebe chystá? Máme ještě daleko k cíli cesty. Kde myslíš, 
Samuele, že dostihneš afrického pobřeží?" 

„Na tu otázku, Dicku, je mi téžko odpovědět, jsme vydáni na 
milost i nemilost větrům velice proměnlivým; ale celkem bych se 
pokládal za šťastna, kdybych dorazil mezi Sierru Leonu 
a Portendick; tam jest jistý pruh země, kde bychom zastihli přátele." 


234 


„A s jakou radostí stiskli bychom jim ruku; avšak bereme-li se 
aspoň žádoucím směrem?" 

„Nevalně, Dicku, nevalně; pohleď na magnetickou střelku; 
tíhneme na jih a postupujeme proti Nigeru k jeho zřídlům." 

„To by byla znamenitá příležitost, abychom je objevili, kdyby 
nebyla již známa," odtušil Joe. „Což bychom v nejhorším případě 
nemohli nalézti nějaká jiná?" 

„Ne, Joe; ale neměj starosti doufám, že se tak daleko 
nedostaneme." 

Když nastávala noc, vyhodil doktor poslední pytlíky přítěže; 
Viktorie se vznesla; ačkoli dmuchavka pracovala plným plamenem, 
udržela ji stěží ve výši; byla tu vzdálena na sto kilometrů jižně od 
Timbukta, a zítřejší jitro zastihlo ji na březích nigerských nedaleko 
jezera Debu. 


235 


XL. 


Obavy doktora Fergussona. - Stálý směr k jihu. - Mračno kobylek. - 
Pohled na Dženné. - Pohled na Sego. - Změna větru. - Joova lítost. 

Řečiště bylo pak rozděleno velkými ostrovy na úzká ramena 
velmi silně proudící. Na jednom z ostrovů stálo několik pastýřských 
chatrčí; nebylo však možno určiti přesně jich polohu, neboť rychlost 
Viktorie vzmáhala se víc a více. Na neštěstí odchylovala se ještě více 
k jihu a přeletěla za několik okamžiků jezero Debu. 

Fergusson napínaje plyn, co nejvíce mohl, hledal v různých 
výškách jiné proudy vzduchové, ale nadarmo. Zanechal brzy těchto 
pokusů, neboť žena plyn na oslabené stěny balonové množil tím 
více jeho úbytek. 

Neříkal nic, ale byl zmítán nemalým nepokojem. Tento urputný 
vítr, pudící jej stále do posledních končin afrických, mařil jeho 
výpočty. Nevěděl již, na koho nebo nač spoléhati. Nedospěje-li 
území anglického nebo francouzského, kam se poděje mezi barbary, 
kteří činili nebezpečným pobřeží guinejské? Kterak by se tam dočkal 
lodi, aby se vrátil do Anglie? A nynější směr větru hnal jej do 
království Dahomejského, mezi nejdivočejší národy, v moc krále, 
jenž o veřejných slavnostech obětoval tisíce lidských obětí! Tam bylo 
by po nich veta. 

Balon pak umdléval očitě, a doktor cítil, jak mu docházejí síly! 
Ale poněvadž se povyjasňovalo, doufal, že konec deště přivodí 
změnu ve vzduchových proudech. 

Byl tudíž nepříjemně připamatován na skutečné okolnosti touto 
poznámkou Joovou. 

„Hle! dostaneme ještě silnější déšť! Tentokráte bude to hotová 
potopa, lze-li soudit z toho mračna, které se valí." 

„Zase mračno?" zvolal Fergusson. 

„A jaké" odpověděl Kennedy. 

„Jakživ jsem takového neviděl," dodal Joe. „Má okraje jako podle 
šňůry přiseknuty." 

„Dýchám volněji," pravil doktor odkládaje dalekohled. „To není 
mračno." 

„Jakže?" podivil se Joe. 


236 


„Nikoli, je to mrak." 
„Aj?" 

„Ale mrak kobylek." 
„To že jsou kobylky?" 

„Milliardy kobylek, které se přiženou na tuto krajinu jako 
vichřice... a běda jí, neboť spustí-li se, bude zpustošena!" 
„To bych rád viděl!" 

„Posečkej, Joe; za deset minut dostihne nás ten mrak, i přesvědčíš 
se o tom vlastníma očima." 

Fergusson řekl pravdu; ten hustý, neprůhledný mrak zšíří 
několika kilometrů přihnal se s ohlušujícím hřmotem, metaje na 
zemi náramný stín; byla to nesčíslná síla kobylek, jimž dáno jméno 
berek. Na sto krokův od Viktorie spustily se na kraj bujně zelený; za 
čtvrt hodiny po té vzletěla zase všecka ta spousta, a cestovatelé 
postřehli ještě z dáli, že jsou stromy a keře úplně holé a lučiny jako 
posečeny. Zdálo se vskutku, jako by náhlá zima byla spálila krajinu 
silným mrazem. 

„Nuže, Joe?" 

„Nu, pane, je to velice podivné, ale zcela přirozené. Co dovede 
jedna kobylka v malém, to dovedou milliardy ve velkém." 

„Je to děsný déšť," pravil lovec, „a řádí ještě strašlivěji než 
krupobití." 

„A ochrany proti němu není," odpověděl Fergusson; „mnohdy 
připadlo obyvatelům zapáliti lesy, ba i sklizně, aby zarazili let těchto 
hmyzů; leč první řady zapadly do plamenův, uhasily je svou 
hmotou, a ostatní hejno hnalo se neodolatelně dále. Na štěstí 
vyrovnává se jaksi v těchto končinách škoda jimi způsobená; 
domorodci totiž sbírají ty hmyzy velkým počtem a s chutí je 
pojídají." 

„Jsou to vzdušní krabové," pravil Joe a projevil lítost, že jich 
nemohl „pro poučenou" okusit. 

K večeru kraj nabýval bažinatějšího rázu; lesy ustoupily 
osamělým skupinám stromů. Na březích řeky bylo rozeznati několik 
tabákových sadův a slatiny s hojnou pící. Na velkém ostrově 
objevilo se pak město Dženné s hliněnou mešitou s dvěma věžema 
a s ošklivým zápachem, vycházejícím z milionů vlaštovčích hnízd 
nahromaděných na jejich zdech. 


237 


Několik vrcholků baobabů, mimos a datlovníků vyvstávalo mezi 
domy; i v noci zdál se býti ruch velice čilý. Dženné je vskutku 
městem silně kupeckým; dodáváť do Timbukta veškery jeho 
potřeby; lodice po řece a karavany stinnými cestami dopravují tam 
všelijaké výrobky jeho průmyslu. 

„Kdyby se tím neprotáhla naše cesta," pravil doktor, „neodolal 
bych pokušení sestoupiti v tomto městě; je tu zajisté nejeden Arab, 
který cestoval po Francii neb Anglii, a jemuž třebas není neznám 
způsob našeho pohonu. Ale nebylo by to moudré." 

„Odložme tu návštěvu, až si vyjedeme podruhé," zasmál se Joe. 

„Mimo to, přátelé, odchyluje se vítr, nemýlím-li se, a počíná 
vanouti od východu; takové příležitosti nesmíme propásti." 

Doktor vyhodil některé věci nyní již zbytečné; prázdné láhve 
a schránku na maso, která nebyla už k ničemu; po dařilo se mu 
udržeti Viktorii v pásmu jeho záměrům příznivějším. 

O čtvrté hodině ranní ozářily první paprsky sluneční Sego, hlavní 
město bambarrské, jež bylo snadno poznati po čtveru měst, z nichž 
se skládá, po maurských mešitách a po pramicích, neustále do 
rozličných čtvrtích obyvatele převážejících. Avšak jako byli 
cestovatelé sotva zahlédnuti, rovněž sami málo zahlédli, ujíždějíce 
rychle a přímo na severozápad. Obavy doktorovy tišily se 
ponenáhlu. 

„Ještě dva dni tímto směrem a při této rychlosti dospěli bychom 
řeky Senegala." 

„A byli bychom v přátelské zemi?" zeptal se lovec. 

„Ještě ne docela; ovšem kdyby nám Viktorie selhala, mohli 
bychom pak už doraziti do francouzských usedlostí! Vytrvá-li však 
ještě několik set kilometrů, dostaneme se bez trampot, beze strachu 
a bez nebezpečenstev až na západní pobřeží." 

„A bude konec!" řekl Joe. „Nu tím hůře! Kdybych se netěšil na to, 
jak budu vypravovat, nechtěl bych už nikdy vstoupit na zemi! 
Myslíte-li, pane, že se dá víra našim vyprávkám?" 

„Kdož ví, milý Joe? Ostatně jedné věci nebude lze nikdy popírat; 
na tisíce svědků vidělo nás, když jsme se vydali na cestu na jedné 
straně Afriky; na tisíce svědkův uvidí nás, až dojdeme na druhé 
straně." 


238 


„To by bylo těžko tvrditi, že jsme nepřeletěli pevninu," ozval se 
Kennedy. 

„Ach! pane Samuele!" pravil Joe s hlubokým vzdechem, „budu 
nejednou želet těch zlatonosných křemenů! To by bylo dodalo váhy 
našim příběhům a pravděpodobnosti našim vyprávkám. Kdybych 
byl obmyslil každého posluchače grammem zlata, byl bych si sehnal 
hezký dav, který by mě zbožně poslouchal, ba se mi i obdivoval!" 


239 


XLI. 


Blíž a blíže k Senegalu. Viktorie klesá více a více. - Vyhazuje se a pořád se 
vyhazuje. - Marobut Al-Hadži. - Pánové Pascal, Vincent, Lambert. - 
Soupeř Mohamedův. - Obtížné hory. - Kennedyovy zbraně. - Obratný 
kousek Joův. - Zastávka nad lesem. 

Dne 27. května okolo desíti hodin jevil kraj novou tvářnost; táhlé 
svahy změnily se v pahorky věstící blízké hory; Viktorii bylo 
přeletět i pásmo, jež dělí poříčí Nigerské od poříčí senegalského 
jsouc předělem vodstva, tekoucího do zálivu Guinejského, 
a vodstva, tekoucího do zátoky Zeleného mysu. 

Až k Senegalu jest tato končina africká vyhlášena za 
nebezpečnou. Doktor Fergusson věděl to ze zpráv svých 
předchůdců; zakusiliť tisíceré újmy a podstoupili tisícerá 
nebezpečenstva mezi těmi barbarskými černochy; zdejší osudné 
podnebí schvátilo většinu soudruhů Mungo-Parkových. Fergusson 
byl tudíž více než kdy jindy odhodlán nevstupovati na tuto 
nehostinnou zemi. 

Leč neměl ani chvilky klidu; Viktorie klesala očitě; bylo třeba 
vyhazovati mnoho věcí více nebo méně nepotřebných, zvláště když 
šlo o to, aby se přenesli přes nějaký hřbet. A to se opakovalo 
neustále cestou dvou set kilometrů; navystupovali a nasestupovali 
se do úmoru; balon jako nový balvan Sisyfův klesal ustavičně; jeho 
podoba málo již nadmutá úžila a prodlužovala se tak, že vítr 
vydouval v obalu široké prohlubiny. 

Kennedyovi nedalo, aby se o tom nezmínil. 

„Což má balon trhlinu?" řekl. 

„Nemá," odpověděl doktor; „ale guttaperča patrně horkem 
změkla nebo se rozpustila a vodík uchází dykytou." 
„Jak učiníme přítrž tomu ucházení?" 

„To je nemožná věc. Ulehčeme si; toť jediný prostředek; 
vyhoďme, co lze vyhodit." 

„Ale co?" otázal se lovec rozhlížeje se po loďce silně již 
vyprázdněné. 

„Zbavme se stanu, jehož váha je dosti značná." 


240 


Joe, kterému svědčil tento rozkaz, vylezl nad kruh, v němž se 
sbíhaly provazy sítě; odtud bylo mu snadnou věcí odvázati tlusté 
opony stanové, i vyhodil je. 

„To je něco, co učiní šťastným celý kmen černošský," prohodil; „z 
toho se obleče tisíc tuzemců, neboť co se tkne látky, jsou dosti 
šetrni." 

Balon popovznesl se, ale za nedlouho bylo zřejmo, že se blíží opět 
k zemi. 

„Sestupme," navrhl Kennedy, „a podívejme se, lze-li něco učinit 
s tím obalem." 

„Opakuji ti, Dicku, že nemáme, čím bychom jej opravili." 
„Co tedy počneme?" 

„Obětujeme vše, čeho nebude nezbytně třeba; chci se stůj co stůj 
vyhnouti zastávce v těchto místech; lesy, nad jichž vrcholky právě 
plujeme, nejsou nikterak bezpečny." 

„Jakže? lvi? hyeny?" prohodil Joe pohrdavě. 

„Cosi horšího, milý brachu: lidé, a to z nejukrutnějších, jací 
přebývají v Africe." 

„Kdo to řekl?" 

„Cestovatelé, kteří tu byli před námi, pak Francouzové, již 
zabírajíce osadu senegalskou dostali se do nuceného styku 
s okolními národy; za vlády plukovníka Faidherba podnikány silně 
výzkumné výpravy do vnitrozemí; důstojníci, jako pánové Pascal, 
Vincent, Lambert, přinesli vzácné zprávy se svých výprav. Probádali 
krajiny, prostírající se u ohybu Senegala, kde válka a plen 
nezůstavily nic než zříceniny." 

„Co se tu sběhlo?" 

„Toto. Roku 1854 vzbouřil marabut ze senegalské Futy, Al-Hadži, 
jenž pravil se býti nadšen s hůry jako Mohamed, veškery kmeny do 
války proti nevěřícím, to jest Evropanům. Roznesl zhoubu a spoustu 
mezi řekou Senegalem a jejím přítokem Falemo. Tři fanatické hordy 
jím vedené zrejdily zemi tak, že neušetřily ani chaty, drancujíce 
a ubíjejíce; postoupil až do úvalu nigerského k městu Segu, jemuž 
hrozilo dlouho nebezpečí. Roku 1857 zamířil více na sever 
a ohrožoval tvrz Médinu, vystavěnou Francouzi na březích řeky; 
tuto usedlost hájil rek, Pavel Holi, jenž odrážel útoky po několik 
měsíců nemaje potravy, nemaje skorom střeliva, až přitrhl 


241 


plukovník Faidherbe a jej vybavil. Al-Hadži a jeho roty přešli pak 
zase Senegal a vrátili se do Kaarty, kde dále loupili a krev prolévali; 
v tyto končiny pak uprchl a zde nalezl útulek se svými loupežnými 
sbory, a věřte mi, že by nebylo radno octnouti se v jeho moci." 

„Neoctneme se v ní," pravil Joe, „bychom i musili obětovat svou 
obuv, aby se Viktorie vznesla." 

„Nemáme daleko k řece," odvětil doktor „ale tuším, že náš balon 
nebude s to, aby nás donesl za ni." 

„Bude vyhráno, jen když se dostaneme na její břehy," ozval se 
lovec. 

„O to se právě pokoušíme," vece doktor; „ale jedna věc mě 
znepokojuje." 
„Jaká?" 

„Musíme se přenést přes hory, a to bude těžké, poněvadž 
nemohu zvýšiti vzestupnou sílu balonu, i když vyvodím žár co 
možná nej větší." 

„Vyčkejme," pravil Kennedy, „a pak uvidíme." 

„Ubohá Viktorie!" posteskl si Joe, „přilnul jsem k ní jako 
námořník k lodi; nerozloučím se s ní bez bolesti. Není již taková, 
jako byla, když jsme se vydali na cestu, ovšem! ale proto se nesmí 
tupit! Prokázala nám platné služby, a srdce mi bude krvácet, budu-li 
ji musit opustiti." 

„Upokoj se, Joe; opustíme-li ji, opustíme ji z donucení. Bude nám 
sloužiti, až jí dojdou síly nadobro. Žádám na ní jen dvacetčtyři 
hodiny ještě." 

„Vysiluje se," pravil Joe pozoruje balon, „chřadne a život z ní 
prchá. Ubohá vzducholoď!" 

„Nemýlím-li se," podotekl Kennedy, „vidím na obzoru hory, 
o nichž jsi se zmínil, Samuele." 

„Jsou to ony," odtušil doktor prohlédnuv si je dalekohledem, 
„zdá se mi, že jsou velmi vysoké, bude nám krušno dostati se přes 
ne. 

„Což se jim nemůžeme vyhnouti?" 

„Nemyslím, Dicku; viz, jak ohromné prostranství zaujímají: 
téměř polovic obzoru!" 

„Ba zdá se, jako by se kolem nás stahovaly," řekl Joe; „přibývá 
jich na právo i na levo." 

242 


„Musíme přes ně stůj co stůj." 


Neohrožený jonák přidržoval se okraje loďky. 


Tyto překážky tak nebezpečné zdály se blížiti s náramnou 
rychlostí, či ať lépe díme, vítr velice prudký hnal Viktorii k ostrým 
štítům. Buď jak buď, musili vystoupiti, ač nechtěli-li naraziti. 

„Vyprázdněme schránku na vodu," pravil Fergusson; „ponechme 
si jen tolik, kolik potřebí na den." 

„Tak!" zvolal Joe. 

„Stoupá-li balon?" otázal se Kennedy. 


243 


„Trochu, na padesát stop," odpověděl doktor nespouštěje očí 
s tlakoměru. „Ale to nestačí." 

Vysoká temena blížila se vskutku cestovatelům, že se podobalo, 
jako by se na ně řítila: strměla ještě vysoko nad ně, převyšujíce je 
aspoň o pět set stop. 

Zásoba vody pro dmuchavku svržena rovněž; ponechali si pouze 
několik litrův; ale to vše ještě nepostačovalo. 

„A přece musíme přes ně," pravil doktor. 

„Shoďme schránky, když jsme je vyprázdnili," navrhl Kennedy. 
„Shoďte je." 

„Tak!" odtušil Joe. „člověku je bolno, když jde kus za kusem." 
„Tobě pak, Joe, ať nepřipadne obětovat se zase jako ondy! Staň 
se, co staň, přísahej mi, že nás neopustíš." 
„Buďte bez starosti, neopustíme se." 

Viktorie vznesla se do výše asi dvacíti sáhů; leč horský hřbet 
posud nad ni vyčníval. Byl to hřeben dosti rovný, jímž končila skalní 
stěna kolmo vyvstávající. Převyšoval cestovatele ještě o více než dvě 
stě stop. 

„Za deset minut," pravil si doktor v duchu, „roztříští se naše 
loďka o tyto skály, nepodaří-li se nám vyšvihnout se nad ně!" 
„Nuže, pane Samuele?" otázal se Joe. 

„Ponechej toliko zásobu pemmikanu a vyhoď všecko to maso, 
které tíží." 

Balonu ubylo zase váhy asi padesáti liber; povznesl se velmi 
patrně; ale málo na tom sešlo, poněvadž nevystoupil nad úroveň 
pohoří. Postavení bylo děsné; Viktorie ujížděla nadmíru rychle; bylo 
na bíledni, že se rozbije na kusy, srážka byla by v pravdě strašlivá. 

Doktor rozhlížel se po loďce. 

Byla takměř prázdna. 

„Bude-li třeba, Dicku, buď hotov obětovati své zbraně." 
„Obětovat své zbraně?" opáčil lovec s pohnutím. 
„Příteli, požádám-li tě za to, nebude jiného zbytí." 
„Samuele! Samuele!" 

„Tvé zbraně, tvé zásoby olova a prachu mohou nás státi život." 
„Blížíme se!" zvolal Joe, „blížíme se!" 


244 


Deset sáhů! Hora převyšovala Viktorii ještě o deset sáhů. Joe 
uchopil pokrývky a svrhl je s loďky. Nezmíniv se o tom Kennedyovi 
ani slůvkem, vyhodil rovněž několik váčků kulek a olova. 

Balon se vznesl; vystoupil nad nebezpečné témě, a jeho vrchní 
pol zastkvěl se slunečními paprsky. Avšak loďka nalézala se ještě 
o něco pod úrovní skal, o něž musila se nevyhnutelně roztříštiti. 

„Kennedy! Kennedy!" vzkřikl doktor, „vyhoď zbraně, sice je po 
nás veta." 

„Počkejte, pane Dicku!" zvolal Joe, „počkejte!" 

A Kennedy otočiv se viděl Joa, an mizí za krajem loďky. 

„Joe! Joe!" vykřikl. 

„Nešťastník!" zaúpěl doktor. 

Hřeben hory byl na tom místě zšíří asi dvacíti stop, a na druhé 
straně mělo úbočí nenáhlejší sklon. Loďka octla se právě v úrovni 
této plošiny dosti rovné; přesmekla se přes půdu složenou z ostrých 
kamenů, které pod ní skřípaly. 

„Přejíždíme! přejíždíme! přejeli jsme!" ozval se hlas, jehož zvuky 
rozbušily Fergussonovi srdce radostí. 

Neohrožený jonák přidržoval se rukama spodního kraje loďky; 
běžel pěšky po hřebeně, ulehčuje takto balonu o celou svoji váhu; ba 
byl nucen pevně se k němu upínat, neboť se mu div nevymkl. 

Když se ocitl na protějším svahu a před ním rozevřela se propast, 
vyhoupl se Joe napjav mocně síly, zachytil se provazoví a vylezl 
zase ke svým druhům. 

„Nic tak těžkého," pravil. 

„Statečný Joe, příteli!" zvolal doktor jsa všecek dojat. 

„Ó! co jsem učinil," odpovědě Joe, „neučinil jsem pro vás, ale pro 
karabinu páně Dickovu! Byl jsem jí tím povinen od té doby, co 
vyrazila duši z těla tomu Arabovi! Platím rád dluhy, a teď jsme 
vyrovnáni," dodal podávaje lovci oblíbenou jeho zbraň. „Bylo by mě 
velice bolelo, kdybyste se byl s ní rozloučil." 

Kennedy stiskl mu silně ruku nejsa mocen slova. 

Viktorii nezbývalo pak než sestupovati; to jí bylo snadno; octla se 
brzy zase asi na dvě stě stop nad zemí a byla pak v rovnováze. Půda 
zdála se býti rozervána; jevila četné vypnuliny, jimž bylo velmi 
těžko se vyhnouti v noci s balonem, který již neposlouchal. Večer 


245 


nastal kvapem, a jakkoli se mu nehrubě chtělo, doktor byl přece 
nucen odhodlati se k zastávce až do zítřka. 

„Vyhledáme si příznivé místo a zastavíme se," pravil. 

„Ach!" odtušil Kennedy, „konečnější se rozhodl." 

„Ano, přemýšlel jsem dlouho o záměru, jejž provedeme; je teprva 
šest hodin večer, budeme míti kdy. Spusť kotvy, Joe." 

Joe poslechl a dvě kotev viselo pod loďkou. 

„Pozoruji širé lesy," ujal se opět slova doktor; „pojedeme nad 
samými jich vrcholky a zachytíme se v některém stromě. O živý svět 
nesvolil bych k tomu, abychom strávili noc na zemi." 

„Což bude lze sestoupit?" otázal se Kennedy. 

„Nač? Pravím vám ještě jednou, že by bylo nebezpečno se 
rozcházet. Kromě toho je mi třeba vaší pomoci k nesnadné práci." 

Viktorie, plynoucí nad korunami nesmírných lesů, stanula brzy 
náhlým rázem; její kotvy uvázly; s večerem utichl vítr; i vznášela se 
takměř nehybně nad širou zelenou plání, složenou z vrcholků 
sykomorového lesa. 


246 


XLII. 

Šlechetný zápas. - Poslední oběť. - Dmuchavkový přístroj. - Obratnost 
Joova. - Půlnoc. - Hlídka doktorova. - Hlídka Kennedyova. - Usne. - 
Požár. - Křiky a ryky. - Mimo dosah. 

Doktor Fergusson jal se určovati polohu dle výšky hvězd; byl od 
Senegala vzdálen sotva na čtyřicet kilometrů. 

„Vše, co můžeme učinit, přátelé," ujal se slova označiv si místo na 
mapě, „jest, abychom se dostali přes řeku; ale poněvadž tam není 
ani mostu ani lodic, dlužno se přes ni stůj co stůj dostati v baloně; 
a proto musíme si ještě ulehčit." 

„Ale vždyť nevidím, jak si můžeme ulehčit," odpověděl lovec 
obávaje se o zbraně; „leč by některý z nás odhodlal se obětovat i, 
zůstat pozadu, a to je na mně, hlásím se o tu čest." 

„Oho!" ozval se Joe, „což pak není mým zvykem. 

„Nejde o to, příteli, aby se člověk svrhl, nýbrž aby dorazil pěšky 
na africké pobřeží; jsem dobrý chodec, dobrý lovec. 

„K tomu nikdy nepřivolím!" namítal Joe. 

„Váš šlechetný zápas je zbytečný, stateční přátelé," pravil 
Fergusson; „doufám, že s námi nedojde do této krajnosti; ostatně 
kdyby bylo třeba, nerozloučili bychom se nikterak, nýbrž zůstali 
bychom pospolu a prošli tento kraj." 

„Dobře promluveno," přisvědčil Joe; „malá procházka nám 
neuškodí." 

„Ale dříve," vece doktor, „užijeme posledního prostředku, 
abychom ulehčili Viktorii." 

„Jakého," zeptal se Kennedy; „jsem naň opravdu zvědav." 

„Zbavíme se dmuchavkových schránek, Bunzenova sloupu 
a hadice; to jest váha skorém devíti set liber, s nimiž je těžko vléci se 
vzduchem." 

„Ale, Samuele, čím vyvodíš pak napětí plynu?" 

„Ničím; obejdeme se bez napětí." 

„Vždyť pak..." 

„Poslyšte mě, přátelé; vypočetl jsem velmi zevrubně, kolik nám 
zbývá vzestupné síly; stačí, aby nás unesla všecky tři a něco těch 


247 


věcí, které nám zbývají; vážíme ledva pět set liber i s těma dvěma 
kotvama, které si hodlám ponechat." 

„Milý Samuele," odvětil lovec, „v podobné věci má tvé slovo 
větší platnost nežli naše; ty's jediným soudcem okolností; rci, co 
máme učinit, a učiníme to." 

„Jsem vám k službám, pane." 

„Opětuji vám, přátelé, jakkoli je to vážné rozhodnutí, že dlužno 
obětovat náš přístroj." 

„Obětujme jej," odtušil Kennedy. 
„Do díla!" zvolal Joe. 

Nebyla to lehká práce; bylo třeba rozebírati přístrojek kousek po 
kousku; nejprv uvolněna směšovací schránka, pak schránka 
dmuchavková a posléze schránka, kde se dál rozklad vody; bylo 
potřebí spojených sil tří cestovatelů k vyrvání držadel ze dna loďky, 
do něhož byla pevně zadělána; leč Kennedy byl tak silný, Joe tak 
zručný, Samuel tak důmyslný, že se jim to podařilo; tyto různé části 
vyházeny po sobě z loďky i zmizely, zůstavivše široké mezery 
v hustém listí sykomor. 

„Černoši se asi podiví," pravil Joe, „až najdou podobné předměty 
v lese; jsou s to, aby si je povýšili za modly!" 

Po té došlo na roury ústící do balonu, které byly spojeny s hadicí. 
Joovi podařilo se přeříznouti několik stop nad loďkou kaučukové 
články; s rourami však byla větší potíž, poněvadž držely vrchním 
koncem, jsouce mosazným drátem připevněny k samému kruhu 
záklopky. 

Tu osvědčil Joe podivuhodnou obratnost; vyzuv se na boso, aby 
neporouchal obalu vylezl po síti přes kolísání až na témě balonu, 
a tam drže se rukou tohoto kluzkého povrchu, oddělal s neskonalou 
námahou vnější šrouby, jimiž byly roury upevněny. Roury povolily 
pak snadno a byly odstraněny spodkem, jejž uzavřeli neprodyšně 
silným úvazkem. 

Viktorie, zbavená této značné tíže, vzpřímila se ve vzduchu 
a napínala mocně kotviční vazák. 

O půlnoci byly tyto rozličné práce šťastně skončeny, ačkoli 
cestovatele nemálo unavily. Povečeřeli na chvat pemmikanu 
a studeného grogu, neboť doktor neměl již žáru, který by posloužil 
Joovi. 


248 


Ostatně Joe a Kennedy klesali únavou. 

„Lehněte si a spěte, přátelé," pravil k nim Fergusson; „vezmu si 
na starost první hlídku; ve dvě hodiny vzbudím Kennedye; ve čtyři 
hodiny vzbudí Joa; - v šest hodin vydáme se na cestu, a kéž nás 
nebesa za tohoto posledního dne ještě ostříhají!" 

Nedavše se dále pobízeti, natáhli se dva soudruzi doktorovi na 
dno loďky a usnuli spánkem rovněž náhlým, jako tvrdým. 

Noc byla klidná; několik mračen přesunulo se přes poslední čtvrt 
měsíce, jehož nejasné paprsky ledva pronikaly temnotou. Fergusson, 
opíraje se loktem o kraj loďky, rozhlížel se vůkol sebe; pozoroval 
bedlivě tmavou listnatou roušku, jež se mu rozkládala pod nohama, 
zamezujíc mu pohled na zemi; všeliký šramot zdál se mu 
podezřelým; ani šelest listí neušel jeho pozornosti. 

Byl v náladě, kterou samota činí tím vnímavější, a za níž neurčitá 
hrůza obchází smysly. Na sklonku podobné cesty, když již již 
ociťuje se u cíle, překonav tolikeré překážky, podléhá člověk 
obavám tím trapnějším, dojmům tím mocnějším, i zdá se mu, jako 
by toužený cíl před ním prchal. 

Kromě toho nemělo nynější postavení nic konejšivého do sebe; 
nalézaliť se v barbarské zemi a na plavidle, které mohlo přes tu 
chvíli vypověděti službu. Doktor nespoléhal již na balon, jako dříve; 
ta tam byla doba, kdy jej směle řídil, moha se naň úplné bezpečiti. 

Jsa zmítán těmito dojmy, doktor domníval se chvílemi doslýchati 
neurčité šramoty, vycházející z širých těch lesů; ba zdálo se mu, že 
mezi stromy prošlehl náhlý záblesk; - díval se bystře a zamířil noční 
dalekohled v tu stranu; avšak nic se neukázalo, ba podobalo se, jako 
by zavládlo ticho ještě hlubší. 

Fergussona šálil bezpochyby přelud; naslouchal, aniž pochytil 
zvuku sebe slabšího. Ježto pak uplynuly hodiny jeho hlídky, vzbudil 
Kennedye, vložil mu na srdce, aby bděl co nejostražitěji, a lehl si 
k Joovi, který spal spánkem spravedlivých. 

Kennedy zapálil si klidně dýmku a mnul si oči, které stěží otvíral; 
uvelebiv se do kouta, jal se silně dýmati, aby zaplašil spaní. 

Kolem něho bylo rozloženo hrobové ticho; lehký větřík ševelil 
stromovými korunami a pohupoval zlehka loďkou, kolébaje lovce 
ve spánek, jenž naň doléhal mimo vůli; bráně se mu, otevřel 


249 


několikrát víčka, vyslal do noci několik z těch pohledů, které nevidí, 
a usnul posléze, podlehnuv umdlenosti. 

Jak dlouho tonul v této nevědomé ospalosti? Neměl o tom ani 
zdání při procitnutí, které způsobil najednou nenadálý praskot. 

Promnul si oči a vstal. Mocný žár sálal mu do obličeje. Les byl 
v plamenech. 

„Hoří! hoří!" vzkřikl, nechápaje, co se děje. 

Jeho dva druzi vyskočili. 

„Co jest?" otázal se Samuel. 

„Požár!" odvětil Joe. „Ale kdož asi..." 

V tom strhl se hlučný ryk pod listím jasné ozářeným. 

„Ha! divoši!" zvolal Joe. „Založili oheň v lese, aby nás jistěji 
upálili!" 

„Talibasové! bezpochyby marabutové Al-Hadžiovi!" pravil 
doktor. 

Ohnivý kruh svíral Viktorii; praskot suchého dříví mísil se se 
sykotem čerstvých větví; liány, lupeny, všecky živoucí části tohoto 
rostlinstva svíjely se ve zhoubném živlu; zraky zřely toliko 
plamenné moře; mohutné stromy obrážely se černě v té výhni a jich 
větve sršely uhlíky do běla rozžhavené; - tato plápolající spousta, 
tento požár odrážel se na oblacích rudou záplavou a cestovatelům 
zdálo se, že jsou obemknuti ohnivou koulí. 

„Prchněme!" vzkřikl Kennedy, „na zemi! tam jediné kyne nám 
spása!" 

Leč Fergusson zadržel ho pevnou rukou, a přiskočiv ku 
kotvičnímu vazáku, přeťal jej na ráz sekerou. Plameny, šlehajíce 
k balonu, plazily se již po jeho osvětlených stěnách; avšak Viktorie, 
vybavená z pout, vznesla se do povětří výše než na tisíc stop. 

Strašlivý křik strhl se dole v lese, provázen jsa silnými třesky 
palných zbraní; balon zamířil k západu, byv uchvácen proudem, 
jenž rozvanul se na úsvitě. 

Byly čtyři hodiny z rána. 


250 


XLIII. 


Talibasové. - Pronásledování. - Zpustošený kraj. - Mírný vítr. - Viktorie 
klesá. - Poslední zásoby. - Poskoky Viktorie. - Obrana výstřely. - Vítr se 
sesiluje. - Řeka Senegal. - Vodopády Guinské. - Horký vzduch. - Přelet 
přes řeku. 

„Kdybychom byli opominuli opatrnosti a nebyli se zbavili včera 
zbytečné tíže," pravil doktor, „bylo by po nás dojista veta bývalo." 

„Z toho je vidět, jak dobře jest udělat vše v čas," odvětil Joe; 
„člověk vyvázne, a nic není přirozenějšího." 

„Ještě není po nebezpečí," namítl Fergusson. 

„Čeho pak se obáváš?" optal se Dick. „Viktorie nemůže se snésti 
bez tvé vůle, a kdyby se snesla?" 

„Kdyby se snesla! Dicku, pohleď!" 

Cestovatelé měli právě kraj lesa za sebou i spatřili asi třicet 
jezdcův, oděných širokými spodky a vlajícími burnusy; - někteří 
z nich byli ozbrojeni kopími, jiní dlouhými puškami; jeli volným 
cvalem na bystrých, ohnivých koních směrem Viktorie, jež plula 
s mírnou rychlostí. 

Když uzřeli cestovatele, dali se do divokého křiku, máchajíce 
zbraněmi; zloba a hrozba zračila se jim na černohnědých tvářích, 
jimž dodávaly řídké, ale ježaté vousy výrazu tím ukrutnějšího; 
ujížděli bez námahy po nížících se návrších a nenáhlých úbočích, jež 
se svážejí k Senegalu. 

„To jsou oni!" vece doktor, „krvelační Talibasové, sveřepí 
marabutové Al-Hadžiovi! Raději bych se octl v širém lese v kruhu 
dravých zvířat, nežli v rukou těch zbojníků." 

„Nevypadají příjemně!" podotekl Kennedy, - „a jsou silní 
chlapi!" 

„Na štěstí ty šelmy nelítají," dodal Joe, „a to je také něco." 

„Vizte," ukazoval Fergusson, „ty rozbořené vsi, ty spálené chýše! 
toť jejich dílo; a kde se vztahovaly žírné nivy, tam zplodili oni 
suchopár a pustotu." 

„Hlavní věcí jest, že na nás nemohou," těšil se Kennedy, „a 
podaří-li se nám dostati řeku mezi ně a sebe, budeme v bezpečí." 


251 


A vzav na mušku jednoho z nejpřednějších jezdců, vypálil. 

„Pravdu díš, Dicku; ale nesmíme spadnout," odpověděl doktor, 
utkvěv pohledem na tlakoměru. 

„Buď jak buď, Joe," řekl Kennedy; „nepotážeme se se špatnou, 
přichystáme-li si zbraně." 

„Na škodu to nebude, pane Dicku; můžeme býti povděčni, že 
jsme je cestou neutrousili." 

„Má karabina!" zvolal lovec. „Doufám, že se s ní nikdy 
nerozloučím." 

A Kennedy nabil ji co nejpečlivěji; zbývalo mu dostatek prachu 
a kulí. 

252 


„V jaké výšce tíhneme?" otázal se Fergussona. 

„Asi sedmi set padesáti stop; ale nejsme již s to, abychom hledali 
příznivé proudy, vystupujíce nebo sestupujíce; - závisíme zcela na 
balonu." 

„To je mrzuté," odtušil Kennedy; „vítr nevěje příliš silně 
a kdybychom byli uhodili na vichr, jaký nás stihl za minulých dní, 
byli by nám ti zákeřníci již dávno sešli s očí." 

„Ti lotři jedou za námi volným cvalem, jako by si hráli; je to jako 
projížďka pro zábavu," podotekl Joe. 

„Kdybychom byli na dostřel," pravil lovec, „ukrátil bych si chvíli 
tím, že bych je smetl s koní jednoho po druhém." 

„Ouha!" odpověděl Fergusson; „vždyť by byli oni rovněž na 
dostřel, a naše Viktorie byla by snadným terčem kulkám z jich 
dlouhých pušek; kdyby pak ji rozstříleli, suď sám, v jakém bychom 
byli postavení." 

Talibasové neustali stíhati vzducholoď po celé ráno. Do jedenácti 
hodin dopoledne urazili cestovatelé sotva dvacetpět kilometrů na 
západ. 

Doktor pozoroval bedlivě všeliký mráček na obzoru. Obávalť se 
neustále změny v ovzduší. Kdyby byl zahnán zpět k Nigeru, kam by 
se poděl? Mimo to znamenal, že balon patrně klesá; od ranního 
odjezdu snesl se už níže o více nežli tři sta stop, a Senegal byl dosud 
vzdálen zajisté na dvacet kilometrů; při nynější rychlosti bylo ještě 
počítati na cestu aspoň tři hodiny. 

V tom obrátil k sobě jeho zřetel nový křik; Talibasové spěchali, 
pobádajíce koně. 

Doktor pohleděv na tlakoměr, pochopil příčinu toho ryku. 

„Což sestupujeme?" zeptal se Kennedy. 

„Ano," přisvědčil Fergusson. 

„U všech všudy!" zaklel v duchu Joe. 

Než uběhlo čtvrt hodiny, byla loďka sotva sto padesát stop nad 
zemí, ale vítr vál prudčeji. 

Talibasové rozehnali koně, a za nedlouho rozlehl se vzduchem 
hromadný výstřel z pušek. 

„Jste příliš daleko, hlupci!" zvolal Joe; „uznávám za dobré 
odkázat ty padouchy do slušné vzdálenosti." 


253 


A vzav na mušku jednoho z nejpřednějších jezdců, vypálil; 
Talibas svalil se na zemi; jeho soudruzi stanuli, a Viktorie jim 
nadskočila. 

„Jsou opatrni," prohodil Kennedy. 

„Poněvadž mají za jisto, že nás dostanou do své moci," odtušil 
doktor; „dostanou nás, sneseme-li se ještě níže! Musíme vystoupit 
stůj co stůj!" 

„Co vyhodíme?" otázal se Joe. 

„Všecky zbývající zásoby pemmikanu! Ubude nám tím přec asi 
třicet liber!" 

„Už se stalo pane!" pravil Joe vykonav rozkaz pánův. 

Loďka, která se již takměř dotýkala půdy, vyhoupla se za 
hlučného křiku Talibasův; ale za půl hodiny po té spouštěla se 
Viktorie zase kvapem k zemi; ucházelť plyn průduchy obalu. 

Netrvalo dlouho a loďka vznášela se nad samou zemí; černoši Al- 
Hadžiovi rozjeli se za ní úprkem; ale jak se děje v podobných 
případech, sotva Viktorie zavadila o půdu, odmrštila se skokem 
a spustila se poznovu o kilometr dále. 

„Což pak neunikneme?" katil se Kennedy. 

„Vyhoď zásobu kořalky, Joe," zvolal doktor, „nástroje, vše co má 
jakoukoli váhu, i naši poslední kotvu, poněvadž je toho třeba!" 

Joe utrhl tlakoměry a teploměry; ale to vše vydalo málo a balon 
na okamžik vystoupiv klesl brzy zase k zemi. Talibasové jenjen letěli 
za ním a byli od něho vzdáleni už jen dvě stě kroků. 

„Vyhoď obě ručnice!" rozkázal doktor. 

„Dříve ne, dokud je aspoň nevystřelím," ozval se lovec. 

I zahoukly čtyři rány po sobě a stihly do davu jezdců; čtyři 
Talibasové skáceli se s koní za zběsilého křiku roty. 

Viktorie opět se povznesla; vymršťovala se náramnými skoky jak 
ohromný pružný míč, od země se odrážející. Byla to zvláštní 
podívaná na nešťastníky, usilující prchnouti obrovskými kročeji, 
kteří zdáli se jako kdys Anteus nabývati nové síly, jakmile se dotekli 
půdy! Ale bylo třeba učiniti konec tomuto postavení. Nadcházelo 
poledne. Viktorie ochabovala, prázdnila se, prodlužovala se; její obal 
plaskl a vlnil se; dykyta pozbyla napětí a skládala se v záhyby, jež 
o sebe šustěly. 

„Nebesa nás opouštějí," pravil Kennedy; „spadneme!" 


254 


Joe neodpověděl pohlížeje na pána. 

„Nespadneme!" řekl doktor, „můžeme ještě odhodit přes sto 
padesát liber." 

„Co pak?" otázal se Kennedy nemaje za jiné, nežli že se jeho 
přítel zbláznil. 

„Loďku," odslovil Fergusson, „Zachyťme se v síti! Můžeme se 
držet smyček a dostihnout řeky! Honem! honem!" 

A tito odvážní mužové neváhali pokusiti se takto o spásu. 
Zavěsili se do ok sítě, jak řekl doktor, a Joe drže se rukou zpřetínal 
provazy loďky; spadla v tom, když balon nadobro již uléhal k zemi. 

„Hurá! hurá!" vykřikl, zatím co balon zbavený tíže vystupoval na 
tři sta stop do vzduchu. 

Talibasové pobízeli koně; pádili, co jim nohy stačily; ale Viktorie, 
uhodivši na bystřejší vítr, předstihla je a tíhla rychle k pahorku, 
který tarasil západní obzor. To byla okolnost cestovatelům příznivá, 
neboť se mohli přes něj přenésti, kdežto horda Al-Hadžiova byla 
nucena odbočiti na sever, aby objela tuto poslední překážku. 

Tři přátelé drželi se pevně sítě; podařilo se jim svázati ji pod 
sebou v jakýsi visutý vak. Když přeletěli pahorek, zvolal doktor 
náhle: „Řeka! řeka! Senegal!" 

Vzdálí tří kilometrů valila se vskutku řeka proudem velice 
širokým; protější břeh, nízký a úrodný, kynul bezpečným útočištěm 
a hodil se znamenitě k sestupu. 

„Ještě čtvrt hodiny a jsme zachráněni!" pravil Fergusson. 

Leč nemělo tak býti; prázdný balon klesal ponenáhlu na půdu 
téměř prostou všeho rostlinstva. Byly to táhlé svahy a skalnaté 
pláně; rostlo tam sotva několik křovisk a hustá tráva vyschlá 
slunečním úpalem. 

Viktorie zavadila několikrát o zemi a opět se vyhoupla; jejím 
poskokům ubývalo výšky a rozsahu; při posledním uvázla vrchní 
částí sítě ve vysokém větvoví baobabu, jediného osamělého stromu 
v této pusté krajině. 

„Jest po všem," pravil lovec. 

„A sto krokův od řeky," dodal Joe. 

Tři nešťastníci slezli na zemi, a doktor vlekl své dva druhy 
k Senegalu. Z řeky vyzníval v těchto místech nepřetržitý jekot; 


255 


dospěv na břeh Fergusson poznal slapy Guinské! Na břehu ani 
lodičky; nikde živé duše. 


Francouzové skočili do řeky. 

Senegal maje šířky dva tisíce stop, řítil se s výše stopadesáti stop 
s ohromným hukotem. Tekl od východu k západu, a skalní pásmo, 
tarasící jeho tok, táhlo se od severu k jihu. Prostřed vodopádu 
vyvstávaly skály podivných tvarů jako náramná předpotopní 
zvířata, zkamenělá prostřed vody. 

Bylo zjevno, že přes tuto propast nelze se dostati; Kennedy 
neubránil se zoufalému posunku. 

Ale doktor Fergusson zvolal s názvukem rázné odvahy: 

„Ještě není po všem!" 

„Vždyť jsem to věděl," pravil Joe s tou důvěrou ve svého pána, 
jíž nedovedl nikdy zbýti. 

Pohled na tu suchou trávu vnukl doktorovi smělou myšlenku. 
Byla to jediná čáka na spásu. Dovedl své soudruhy chvatně k obalu 
balonu. 

„Předstihli jsme ty zbojníky aspoň o hodinu" řekl; „nemařme 
času, přátelé; natrhejte hodně mnoho této suché trávy; potřebuju jí 
při nejmenším sto liber." 

„Co s ní?" otázal se Kennedy. 

„Nemám plynu a proto nám horký vzduch pomůže přes řeku!" 


256 


„Ach! hodný Samuele!" zvolal Kennedy, „ty's muž v pravdě 
veliký!" 

Joe a Kennedy dali se do práce, a v brzku byla u baobabu 
nahromaděna velká kupa. 

Zatím zvětšil doktor ústí balonu uříznuv mu spodek; byl tak 
opatrný, že otevřel záklopku, aby vyšel vodík třebas ještě v balonu 
zbývající; potom naložil suché trávy pod obal a zažehl ji. Nebylo 
třeba mnoho času, aby se balon nadmul horkým vzduchem; žár 
stoosmdesátistupňovýss stačil zmenšiti o polovinu váhu vzduchu 
v baloně uzavřeného, zřediv jej; pročež brala na sebe Viktorie 
zřetelně kulatý tvar, ježto nebylo nouze o trávu: oheň neustával 
v činnosti péčí doktorovou, a balon se zvětšoval vůčihledě. 

Bylo pak tři čtvrti na jednu. 

V tom objevila se na severu zdálí tří kilometrů tlupa Talibasů; 
bylo slyšeti jich křik a dusot koní rozehnaných největším úprkem. 
„Za dvacet minut jsou tady," pravil Kennedy. 
„Trávu, Joe! trávu! Za deset minut jsme v širém povětří!" 
„Tu jest, pane." 

Viktorie byla do dvou třetin nadmuta. 
„Přátelé! zachyťme se v síti, jak jsme již učinili." 
„Už," odpověděl lovec. 

Než uběhlo deset minut, zakolísal se několikrát balon, jevě 
náchylnost ke vzestupu. Talibasové se blížili; byli sotva vzdáleni na 
pět set kroků. 

„Držte se dobře!" zvolal Fergusson. 

„Nemějte strachu, pane! nemějte strachu!" 

A doktor přistrčil nohou na ohniště novou kupu trávy. 

Balon úplně napiatý zvýšenou teplotou, vzletěl, odehnav větve 
baobabu. 

„Vzhůru!" vzkřikl Joe. 

Hromadný výstřel z pušek mu odpověděl, ba jedna z kulek 
škrábla jej na rameni; leč Kennedy nakloniv se a spustiv karabinu 
jednou rukou, srazil ještě jednoho nepřítele s koně. 

Zuřivý křik, jehož nelze vylíčiti, provázel vzlet balonu, jenž 
vystoupil takměř na osm set stop. Prudký vítr jej uchvátil, i zmítal 


56 100° stodílných. 


257 


a kolísal se děsně, zatím co neohrožený doktor a jeho soudruzi 
dívali se do propasti vodopádů, zejících pod jich zraky. 

Za deset minut po té sestupovali srdnatí cestovatelé ponenáhlu 
k druhému břehu řeky, slova nepromluvivše. 

Tam stál hlouček asi desíti mužů, majících na sobě francouzskou 
uniformu a ztrnulých překvapením, údivem, úžasem. Lze si 
představiti jich údiv, když uzřeli balon, an se vznáší s pravého 
břehu řeky. Byli by málem věřili v nějaký nebeský úkaz. Ale jich 
představení, námořní poručík a lodní praporečník, věděli z novin 
o odvážném pokuse doktora Fergussona a pochopili hned, co to 
znamená. 

Balon znenáhla splaskuje klesal se smělými vzduchoplavci v jeho 
síti visícími; leč bylo pochybno, dostihne-li země; pročež skočili 
Francouzové do řeky a pojali tři Angličany do náručí v tom, když 
Viktorie spadla na několik šáhův od levého břehu senegalského. 

„Doktor Fergusson!" zvolal poručík. 

„On sám a jeho dva přátelé," odpověděl klidné doktor. 

Francouzové vynesli cestovatele z řeky, kdežto polosplasklý 
balon, uchvácený bystrým proudem, sřítil se jak ohromná koule 
s vodou senegalskou do slapů Guinských. 

„Ubohá Viktorie," zalkal Joe. 

Doktor nebyl s to, aby potlačil slzu; rozepial náručí, a jeho dva 
přátelé padli mu na hruď v mocném rozechvění. 


258 


XLIV. 


Závěrek. - Protokol. - Francouzské usedlosti. - Stanice Medinská. - 
Bazilišek. - Saint-Louis. - Anglická fregatta. - Návrat do Londýna. 

Výprava, meškající na břehu řeky, byla odeslána senegalským 
guvernérem; sestávala z dvou důstojníků, pánů Dufraissea, 
poručíka námořní pěchoty, a Rodamela, lodního praporečníka, pak 
ze šikovatele a sedmi vojínů. Po dva dni již byli zaměstnáni tím, že 
hledali nejvhodnější místo k založení stanice u Guiny, když se tu 
stali svědky příjezdu doktora Fergussona. 

Lze si snadno pomysliti, jakým blahopřáním a objímáním byli tři 
cestovatelé zahrnuti. Francouzové, uviděvše vlastníma očima 
dovršení odvážného záměru, byli samoděčnými svědky Samuela 
Fergussona. A proto požádal je doktor předkem, aby zjistili úředně 
jeho příjezd k vodopádům Guinským. 

„Neodepřete-li podepsati protokol?" tázal se poručíka 
Dufraissea. 

„Jsem vám k službám," odvětil Francouz. 

Angličané dovedeni do zatímní stanice, zřízené na březích řeky; 
tam dostalo se jim péče co nejpozornější a hojných zásob. A tu byl 
sepsán protokol v tato slova, jenž je dnes uložen v archivu 
zeměpisné společnosti londýnské: 

„My nížepsaní dosvědčujeme, že dne dole vytčeného viděli 
jsme, jak doktor Fergusson a jeho soudruzi, Richard Kennedy 
a Josef Wilsonsz, přiletěli v baloně, visíce v jeho síti; kterýžto 
balon spadl do řečiště, a byv uchvácen proudem, sřítil se do 
vodopádů Guinských. Na důkaz pravdy podepsali jsme tento 
protokol spolu se svrchu jmenovanými. - Dáno u vodopádů 
Guinských, dne 24. května 1862. 

„Samuel Fergusson, Richard Kennedy, 
Josef Wilson; Dufraisse, poručík námořní pěchoty; 
Rodamel, lodní praporečník; Dufays, šikovatel; 


5Z Dick a Joe značí zdrobněle Richarda a Josefa. 


259 


Flippeau, Mayor, Pélissier, Lorois, 
Rascagnet, Guillon, Lebel, pěšáci." 

Tu skončila podivuhodná cesta doktora Fergussona a jeho 
statečných společníkův, ověřená nezávadným svědectvím; - byli 
u přátel mezi pohostinnějšími kmeny, které se často stýkají 
s francouzskými usedlostmi. 

Přibyli na Senegal v sobotu, dne 24. května, a dne 27. téhož 
měsíce dorazili na stanici Medinu, ležící severněji nad řekou. 

Tam uvítali je francouzští důstojníci s otevřenou náručí, - 
osvědčujíce jim pohostinství, s jaké jen byli; doktor a jeho soudruzi 
mohli vstoupiti téměř ihned na malý parník Bazilišek, jenž doplul 
po Senegalu až do jeho ústí. 

Za čtrnácte dní po té, dne 10. června, dorazili do Saint-Louisa, 
kde jim guvernér uchystal velkolepou přivítanou; zotavili se úplně 
z přestálých dojmů a svízelů. Ostatně říkal Joe každému, komu se 
chtělo poslouchati: 

„Taková cesta, jako byla naše, nestojí celkem za nic, a kdo dychtí 
po rozčilení, tomu radím, aby jí nepodnikal; člověku se na konec 
znechutí, a kdyby nebylo příhod na jezeře Čadském a na Senegale, 
myslím opravdu, že bychom byli umřeli dlouhou chvílí!" 

Anglická fregata byla na odjezdě; tři cestovatelé přeplavili se na 
ni; dne 25. června dojeli do Portsmoutha a druhého dne octli se 
v Londýně. 

Nebudeme líčiti, jakého přijetí dostalo se jim v královské 
zeměpisné společnosti, ani jakou horlivou účastí byli zahrnuti. 
Kennedy odjel hned do Edinburku se svou slavnou karabinou; 
spěchal uspokojit svoji starou hospodyni. 

Doktor Fergusson a jeho věrný Joe zůstali týmiž lidmi, jakými 
jsme je poznali. - Ale udála se s nimi přece nevědomky změna. 
Staliť se přáteli. 

Časopisy celé Evropy oplývaly chvalořečmi o odvážných 
badatelích, a Daily Telegraph vyšel v devíti stech sedmdesátisedmi 
tisících výtisků v den, kdy uveřejnil stručný výpis jich výzkumné 
cesty. 

Doktor Fergusson přednášel na veřejné schůzi v královské 
zeměpisné společnosti o své vzduchoplavecké výpravě, i dostalo se 


260 


mu spolu s jeho dvěma soudruhy zlaté medaille, určené odměnou 
za nejpamátnější výzkum roku 1862. 

Cestou doktora Fergussona zjištěny předkem a vyvýšeny nade 
vši pochybnost zeměpisné skutky a zprávy, podané pány Barthem, 
Burtonem, Špekem a jinými. Vzhledem k nynějším výpravám pánů 
Spekea a Granta, Heuglina a Munzingera, bude nám co nevidět 
možno přesvědčiti se o pravdivosti vlastních objevů doktora 
Fergussona v těch nesmírných končinách, které se vztahují mezi 
čtrnáctým a třicátýmtřetím stupněm délky. 


261 


Jules Verne 

Pět neděl v baloně 

Vydala Městská knihovna v Praze 

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 

V MKP 1. vydání 
Verze 1.0 z 11. 9. 2013